Edward Etchevery, člověk paladin

Přeji všem příjemný den. Chystáte se přečíst mojí žádost o postavu lidského paladina. Doufám, že se nezhrozíte z následujícího textu a bude se to dát pěkně přečíst. Budu si vážit každého komentáře, názoru, či připomínky, která se zde posléze objeví.



1. Dosavadní zkušenosti s RP
Hraní na rp serverech se věnuji již přibližně 3 roky. Za tu dobu jsem vystřídal servery jako Nostalgia (Everett Smith, Alzur Aresh a dvě další postavy s extrémně krátkým žitím), Arathor (Darius Tenebris, opět Everett Smith a Faenor Esaias Moundsun.) a Mythia (Zase Everett Smith a noční elf, druid, na jehož jméno si za boha nevzpomenu.), kde jsem hrál dělší dobu. Na nostalgii mám 5 bodů karmy a celkově asi 20 hodin played. Na Mythii jsem hrál asi dva měsíce a dostal jsem od gm jeden jakýsi bod za rp. Na Arathoru přibližně 15 dní played. Hodnocení tam žádné neexistuje, ale k mému rp tam jsou kladné ohlasy z řad některých st, či hráčů.

Velice krátce jsem hrál na serveru Dračí hnízdo a Spectrus, ale nebyly naplněny moje požadavky, čili to co jsem očekával od hraní.

Závěrem k tomuto bodu bych rád podotknul, že k mojemu rp nebyly nikdy žádné negativní ohlasy, o kterých bych věděl.

2. Počet EB
EB nemám žádné, neboť na Erebosu teprve hrát začnu.
O situaci inrp a vzhledu světa již malý přehled mám, neboť jsem se po světě trochu prošel s jinou postavou, za kterou hrát však nebudu. Není o tedy krok do neznáma.

3. Proč chcu danou postavu a co si slibuju od hraní?
Očekávám především změnu. Změnu v mém pohledu na rp. Toto bude (doufám) moje první zkušenost s paladinem. Dříve jsem si na něco takového netroufnul, neboť jsem neměl přehled o tom, jak to vlastně chodí. Teď se na toto rp těším, vyzkouším zase něco nového a naberu další zkušenosti s něčím, co je pro mne nové.

4. Příběh mojí postavy

Sychravé ráno, okolo osmé hodiny. Všude jsou kusy spálené půdy, rozbořené a zdevastované domy. Ve vzduchu je cítit dým, který ještě štípe v očích. Do jednoho menšího městačka, kdesi na severu v Lordaeronu, přijíždí lehká jízda. Zarostlý muž v čele pokynul rukou a muži se rozdělili. Prohledávají město. Velitel se třemi muži zamiřil do kostela. Ve vchodu byl spadlý trám, který bylo třeba podlézt. Uvnitř byla úplná spoušť. Kdysi překrásné zdobené okna jsou nyní vybité. Všude po zemi jsou kusy suti, lavice jsou rozlámány, všude je prach a trámy. Kus boční zdi kostela chybí. Velitel jízdy zamířil k otláři, poklekl na jedno koleno a hlavu stočil k zemi. Jeho doprovod se prohrabává v troskách.
„Pane, našli jsme dalšího!“ Zařval jeden z mužů, který odvalil kus kamene a trám z lavičky, která jako zázrakem nepraskla. Pod lavicí ležel holohlavý muž ve zbroji, s varkočem Řádu Stříbrné ruky. Štít měl položen na své hrudi. Meč svíral pevně i přesto, že byl raněn a v bezvědomí.
Velitel se u oltáře ani nepohnul. Pouze vykonal rukou gesto a rychle odvětil:
„Odneste ho k ostatním, jestli má ještě šanci.“

Když se holohlavý probral, ležel na tvrdé kamenné dlažbě. Pod sebou měl jen kus kůže. Lehce lepila krví. Když se mírně zvedl na loktech, uviděl své tělo a ucítil ostrou bolest v ruce. Byl svlečený, zůstaly mu jen kalhoty. Hrudník měl obvázaný obvazy, na břiše měl stopy po šití. Levou ruku měl od lotku k zápěstí také celou ovázanou. Obvaz na ruce byl hrubý. Než si zase lehl, mírně se rozhlédnul. Nebyl to pěkný pohled. Kolem bylo snad dvacet postelí a na každé z nich až tři ranění. Na zemi byli položeni další. Mezi všemi pobíhali felčaři. Všichni ve zkrvaveném oděvu. Od krve tady bylo téměř všechno. Postele, stěny, zem, obvazy pohozené na zemi…dokonce když vám přinesli trochu vody, zdálo se, že ve vodě je krev. Když vyhlédnul z okna, uviděl široké sloupy černého kouře. Odvrátil pohled na druhou stranu. Byla tam jedna z postelí a na ní dvě děti. Z jedné strany byl muž a žena. Drželi chlapce za ruku. U druhého chlapce nebyl nikdo, díval se zaslzenýma a smutnýma očima na rodiče toho chlapce vedle. Holohlavý se podíval na strop. V hlavě mu zableskla myšlenka na dětství.

Zastesklo se mu nejdříve po rodině, kterou nikdy neměl. O otci neslyšel nikdy nic a matka zemřela při porodu. Vychováván byl v sirotčinci, který spravovala církev. Učili ho číst, psát, počítat. Vyprávěli často o historii a ještě častěji o Světle. Byl chytrý a disciplinovaný. Kneží v něm viděli mnohé. Vzpoměl si na velké police s knihami v knihovně. Uviděl jak jsou strhávány a hoří. Vzpoměl si na starou dřevěnou budovu sirotčince. Viděl jak se bortí, jako domeček z karet. Vzpoměl si na městský kostel a kněze, který jej tak často učil. Viděl jak se zeď kostela bortí a tělo kněze je drceno návalem sutin. Není to štěstí bránit město, kde někdo vyrůstal a žil.

Holohlavý se zavrtěl a lehce trhnul hlavou pod návalem černých vzpomínek. Během několika chvil se u něj objevila mladá felčarka. Dala mu napít trochu vody a prohlédla rychle obvazy. Během prohlídky prohodila několik slov. Holohlavý však jen kýval hlavou. Neřekl jediného slova.
„Měl jste veliké štěstí, že vás našli. Ještě chvíli a nemusel jste to přežít.“
Felčarka začala kontrolovat ruku. Opět se probudila ostrá bolest.
„No, no…“ Pohlédla na pokřivený obličej raněného. „Mohlo být i hůře. Bude to sice trvat několik týdnů, ale ruku budete mít zase v pořádku, jakoby se s ní nic nestalo. Za dva dny už můžete chodit a….“
Felčarka nedokončila větu a vyběhla ke vchodu do místnosti. Nesli další raněné.

Pomalu usnul. Nářek ostatních raněných jakoby nevnímal, byl vším ochromen a velmi unaven. Měl za sebou těžké chvíle. Když se probudil, byla u něj opět felčarka. Jiná, než původně. Opět kontrolovla obvazy a přinesla trochu vody a suchého chlebu. Holohlavý se ihned pustil do jídla. Felčarka na něho pohlédla poněkud trpkým výrazem a provinile začala hovořit:
„Já…chtěla jsem vám přinést váš varkoč.“ Felčarka se zarazila, holohlavý polk sousto.
„Ale…mezi věcmi jsem ho nenašla. Někdo ho musel vzít, nebo se ztratil..“
Měla v očích obavy z toho, co bude následovat, ovšem holohlavý pouze se snahou se pousmát klidně a pomalu odvětil:
„Nedělejte si zbytečnou starost, byla to jen látka.“
Když felčarka odcházela, stále se omlouvala. Holohlavý nebyl schopen vnímat, byl naštvaný. Ruka ho opět začala bolet a myslel jen na ten varkoč. Opět se mu vybavily vzpomínky.

Toho dne si ho kněz, jeden z jeho učitelů, nechal zavolat. Byl lehce podmračen a mluvil lehce káravým tónem. V ten den měl velmi špatnou náladu. V jeho pokročilém věku to nebylo neobvyklé:
„Takhle už to dál nejde. Nemůžeš chodit neustále ke zdejším vojenským jednotkám a učit se s nimi se zbraněmi.“
Chlapec protestoval:
„Ale vždyť musím být připraven bránit naší zemi, bude-li další válka.“
Kněz dlouze povzdechl a ohlédnul se k oknu. Chvíle, kdy nic neříkal a pouze se díval ven, se zdála být nekončená. Nakonec se však otočil a zase pokračoval:
„Proto tě pošlu jinam. Dávno jsem pochopil, že z tebe nebude žádný učenec. Ty nebudeš šířit Světlo slovem. Pravé místo pro tebe je mezi paladiny Řádu Stříbrné ruky.“
Chlapec vyvalil oči a krátce pootevřel pusu. Nevydal ani hlásku. Kněz posléze pokračoval:
„Už zítra vyrazíš na cestu s ostatními. Budeš se učit dál a rozvíjet svoje schopnosti a jednou….jednou z tebe bude paladin. Jen nezpomínej na to, co si se už naučil. Neztrať svou víru, buď silný.“
„Ano…já...budu. Nezapomenu na nic.“
„Teď již odejdi. Sbal si své věci, rozluč se a připrav se na cestu. Dobře se na ní vyspi.“
Chlapec už pouze vše odkýval a před odchodem se poklonil.
„Světlo provázej tvoje kroky.“ Slyšel ještě za sebou.

Druhého dne do města dorazil paladin Stříbrné ruky. Vzal s sebou hned tři mladé chlapce. Odvedl je do jednoho z klášterů, který spravoval řád. Tam byli chlapci učeni, jak používat Světlo při boji. Učení bylo těžké a žádalo velké množství času, snahy a odhodlání. A především víry. Z chlapce se stal zdatný muž, stal se z něj paladin. Šířil Světlo a ve jménu Světla bojovil proti zlu. Především během Třetí války, kdy bránil své rodné město. Město, kde viděl umírat své přátele, svého prvního učitele. Místo, kde byl těžce raněn. Místo, kde jej našla lehká jízda raněného v kostele, pod lavičkou.

Blížil se večer. Felčarka mu opět přinesla něco málo k jídlu a zkrontrolovala obvazy. Nastala noc a holohlavý opět usínal ve společnosti sténání raněných. Když se ráno probudil, klečel nad ním postarší, trochu šedivý muž. Měl na sobě varkoč řádu Stříbrné ruky. Odříkával modlitbu, dlaně držel nad raněnou rukou holohlavého a odříkával modlitbu. Ruku obalovala žlutá záře. Všiml si, že se raněný probudil, avšak pokračoval ještě chvíli. Když skončil posadil se na zem a opřel se lehce o zeď. Mluvil pomalu:
„Tak ty prý patříš taky k řádu, je to pravda?“
Holohlavý se opřel o lokty. Ruka jej příliš nebolela. Tiše a klidně odvětil:
„Ano, je to pravda. Jsem paladin.“
Šedivý muž se pousmál a pravil: „Vzpomínám si na tebe. Byl jsem ten, kdo vybral tři chlapce z tvého města. Není tomu tolik let, ještě se musíš mnohému přiučit, abys byl paladin.“
Holohlavý se nejprve mírně zamračil, avšak poté pouze pokýval hlavou. Šedivý muž pokračoval:
„Ty jsi Edward, že? Edward Etchevery.“
„Ano to jsem…“
Edward se nadechl k dalším slovům, avšak neřekl nic. Nesthil to. Šedivý muž byl rychlejší:
„Moje jméno je Roderick, určitě jsi o mne slyšel, když jsi se učil v řádu.“
Edward chvatně pokýval hlavou:
„Ano, slyšel.“
Roderick mírně taky pokýval hlavou a promnul si zarostlou bradu:
„Tvoje ruka se hojí dobře a chodit už můžeš.
Roderick se poté odmlčel a pohlédnul krátce z okna. Následně navázal do rozhovor:
„Jak vidíš, každý zde má mnoho práce, ale kdybys mi byl k ruce a pomáhal mi, mohl by ses mnohé přiučit. Co si myslíš?“
„Myslím…Vím, že vám chci pomoci, jak jen to půjde. A vaších rad a učení si budu vážit.“
Edward se začal snažit vstát na nohy, ale Roderick mu lehce položil dlaň na rameno a druhou rukou udělal gesto, aby si lehl:
„Dnes ještě ne. Chodit můžeš, ale nemáš dost sil. Začneme zítra ráno.“
Roderick se následně postavil a ztratil se v záplavě davu mezi felčary, rodinami raněných a pozůstalých.
Edward zavřel oči a zase usínal. Spal až do rána.

Druhého dne přišel Roderick, tak jak slíbil. Edward mu pomáhal při ošetřování. První týdny nedělali nic jiného. Roderick jej nenaučil nic než péči o raněné a léčení světlem.
Uběhl měsíc. Když už raněných nebylo tolik a Edwardova ruka byla plně vyléčena, začal Roderick s klasickým učením paladinů. Učitel měl ze svého žáka radost.
Uběhlo dalších několik měsíců, asi pět. Sám Roderick svému žákovi řekl, že je již pravým paladinem. Že ho naučil vše, co mohl a zbytek se už musí naučit sám…zkušenostmi. Získal však od Rodericka poslední radu:
„Vydej se do Hilsbrandu. Tamější situace si vyžaduje přítomnost poslů Světla.“


Tímto končí krátké povyprávění o tom, co Edward již prožil. Nejsem příliš talentovaný na sepsání příběhu a jsem si skoro jist, že bych nedokázal napsat příběh, ze kterého by přesně vyplynula ideologie postavy. Něco MOŽNÁ vyplynulo, ale pro přesnot raději vše vypíšu.
(Vnější popis bude k přečtení až ingame skrze adony, bude-li příběh schválen.)

Vnitřní popis:

Klade velký důraz na spravedlnost, poctivé chování, disciplínu a především upřímnost. Totéž očekává od ostatních. Nemá rád lháře, intrikáře a osoby, které se přetvařují. Je inteligentní, učenlivý a odvážný. Když něco začne, vždy to dokončí. Snaží se vždy chovat dle obecně uznávaných mravních hodnot a společenské etikety. Není však příliš výřečný a zdá se často být trochu zakřiknutý, či stranou od všech. Nemá rád, když je ve středu pozornosti.

Edward a Světlo:

Edward byl učen o Světle, a ve víru v něj, od útlého dětství. Tato víra ho zcela naplňuje a tvoří celý jeho život. Zejména v těžkých časech, jako byla třeba válka, bylo Světlo to jediné, co ho udržovalo „nad vodou“. Vždy ctil zásady víry.

Tři ctnosti:

Úcta:
Edward chová úctu snad ke každému, i k těm, které nezná. Vždy se chová slušně, vyslechne si pokaždé každý názor kohokoliv, i kdyby to měl být sebevětší nesmysl. Nikdy se neuchyluje k neuváženým činům, kterých by posléze mohl litovat. Nikdy nikoho neuráží a nadávkám směřovaným na určitou osobu se zcela vyhýbá. Každý však může špatnými činy Edwardovu úctu ztratit.

Vytrvalost:
Je trpělivý, za každou cenu. Nikdy na nic nespěchá a nesnaží se urychlit něco, co nejde. Snaží se pomáhat všem okolo, je-li to nutné. Neočekává za své zásluhy bohaté dary…pouze dál činí to, co považuje za správné a dobré. Vždy ve jménu Světla a lepších zítřků.

Soucit:
Je-li někdo v těžkých nesnázích, najde u Edwarda pomoc. Požádá-li někdo Edwarda o pomoc, pomůže mu. Na druhou stranu se však Edward sám do pomoci ostatním příliš nehrne, pokud si není zcela jist, zda je to potřeba. Pokud vidí někoho, kdo se nachází v těžkém životním období, pokusí se do dotyčného vcítit a ulehčit mu alespoň slovy.

Pakliže se někomu zdá, že zde něco chybí, či je něco nedostatečně rozvedeno/popsáno, neváhejte a napište. Vše doplním, bude-li to v mých silách.

Já se trochu nechytám v časové ose. Mezi pádem Lordaeronu a současným Hillsbradem je asi 15 let? Možná i více. Kam se všechny ty roky poděly? Jinak se mi příběh líbí, ale zásadně mi v něm chybí jakákoliv interakce tvé postavy s okolím a ukázka toho, jak se u něj víra projevuje při jednání, chování, mluvě a tak dále. Něco takového je u postavy, jako je paladin, v hero příběhu nutností.

Ach...pravda. Těch patnáct let se někam zatoulalo, moje chyba a nepozornost. Závěr příběhu si nechám projít hlavou a poté jej lehce přepíšu, to je jisté.

A teď k projevu víry. V příběhu nějaká rozsáhlejší konverzace chybí především z toho důvodu, že mi trochu dělá problém psát za obě postavy. Nedokážu být nejspíše objektivní. Pokud by nebylo zcela nezbytné vypisovat zde smyšlenou konverzaci, dal bych přednost přímo rp. Ať už volně ve světě, nebo při akci zvané "rp škola", které se chcu pochopitelně několikkrát zúčastnit. Pakliže je to nutností a vlak přez toto nejede, něco se pokusím vymyslet.
Přecejen budu-li to rp nějak kazit, je zde možnost postavu odebrat během jediného okamžiku.

Závěrem chcu poděkovat za tak brzkou reakci.

No, já tohle chápu, že se ti to špatně píše, každý prostě není literát. V takovém případě doporučujeme psát to jako imaginární /e, /s dialog přímo ze hry. Klidně ho veď i s jinou osobou mimo server, pokud ti to pomůže. Ale určitě nemůžeme pustit paladina bez toho, aby nám ukázal, jak by se jakožto paladin projevoval.

Jak říká Brog, v takovým případě navrhuju třeba RP přes Skype s někým. A pak ho sem koneckonců můžeš klidně zkopírovat. Ale samozřejmě nějak dostatečně výrazně vyznač svoje saye a emoty, třeba klidně barevně (tohle samozřejmě platí pro případ, kdy by s tebou RPila reálná druhá strana, pokud si zkusíš napsat imaginární rozhovor jakoby sám se sebou, tak tak nehrozí, že budu hodnotit RP schopnosti někoho jinýho jako tvoje vlastní )

Wow. Že by sme mali paladina Striebornej ruky, ktorý by nebol len smutná paródia? Ak áno, tak si hrdina, ktorého potrebujeme, ale nezaslúžime si. Držím palce.

Pardon. Viem že sem nemám čo písať... ale Svetlo je stále moja srdcovka, aj ak sa to nezdá.

Sdílím tvoje pocity, Lakame.

Zde doplňuji oněch chybějících patnáct let života. Rozvinul jsem v této části také rozhovory, které snad budou dostatečné na znázornění Edwardovy mluvy v rp. Tento příběh navazuje přesně tam, kde jsem skončil v původní žádosti.

Také velmi děkuju za reakce samotné a za rychlost s jakou se zde objevily.

Pokračování příběhu:

Uběhlo dalších několik měsíců, asi pět. Sám Roderick svému žákovi řekl, že je již pravým paladinem. Že ho naučil vše, co mohl a zbytek se už musí naučit sám…zkušenostmi. Získal však od Rodericka poslední radu:
„Vydej se do Hilsbrandu. Tamější situace si vyžaduje přítomnost poslů Světla.“
Roderick a Edward vyšli z provizorní ošetřovny. Všude kolem se zdálo být pusto. Oba dva se krátce rozhlédnuli, načež Edward odvětil:
„Nerad vám odporuji, ale nemůžu ještě odejít. V Lordaeronu jsou ještě stále přeživší lidé. Všichni jsou v nebezpečí a potřebují nečí pomoc. Potřebují takové, jako jsme my.“
Dlouho mlčeli a pouze pozorovali okolí. V dálce byly ještě vidět široké sloupy kouře. V rozhovoru zase pokračovali:
„Chceš tedy zůstat zde, Edwarde?“
„Mnoho raněných, kteří zde byli, vyprávěli mnoho věcí. O skupinkách lidí, kteří se těm hrůzám vyhnuli. Někteří mluvili dokonce o městě. Jiní vyprávěli o Západním pobřeží, kde Pohroma ještě neudeřila v plné síle. Tam všude jsou lidé, potřebující ochranu. Nemou je všechny opustit a nechat je bez pomoci.“
Roderick mírně pokýval hlavou.
„Je to velice ušlechtilé rozhodnutí.“
Edward se po další chvíli mlčení otázal:
„A myslíte si, že je to správné rozhodnutí?“
Roderick se usmál a pohlédnul na něj.
„Myslím si, že neexistují dobrá a špatná rozhodnutí. Tvoje plány však sdílím. Pokusím se také vyhledat ty, kteží přežili.“
Edward se také mírně pousmál a pokývnul:
„Mé kroky budou směřovat na Západní pobřeží. Půjdu oklikou a pokusím se najít tolik lidí, kolik jen budu schopen. Pomohu jim do bezpečí.“
Poté se na chvíli odmlčel a posléze pokračoval:
„Na vaší však nezapomenu nikdy. Stále budu pamatovat na Hilsbrand, kam se mé kroky jednoho dne uchýlí, nebudu-li již v náruči Světla, na věčném odpočinku.“
Roderick si povzdechl a opřel se mírně ramenem o zeď.
„I přesto se však naše kroky musí rozejít. Jsem již starý a slabý. Na boj se nehodím, nemám již sil. Sám se ihned vydám do Hilsbrandu a pak možná dál na jih.“
„Je čas vyrazit.“
Paladinobé se k sobě otočili a podali si ruce. Jeden druhého lehce poplácal po rameni.
„Světlo ať doprovází vaše kroky a dodává vám sílu.“
„Světlo s tebou.“
Posléze se kráce pousmáli a pokývali hlavami. Každý vyrazil svou vlastní cestou.

Edward dlouho putoval. Nalezl však pouze delší průvod lidí, který mířil do bezpečí. Byli to obyčejní sedláci v doprovodu zbytků domobran, či armády. Edward však pokračoval dál ve své cestě sám. Jednoho dne se přiblížil ke křižovatce dvou cest. Přímo uprostřed byl plně naložený vůz. Kolem vozu neustále chodil muž ve středních letech, vrtěl hlavu a rozhazoval rucemi. Vozu nejspíše upadlo kolo. Když se Edward blížil, povšimnul si ještě ženy a dvou dětí. Stáli opodál a pozorovali vůz. Když se Edward dostal ješt blíž, všimnul si něčeho v lese. Něčeho co ještě neviděl. Blížilo se to rychle k vozu za doprovodu tichcých pazvuků a chrčení. Žena začala křičet, děti plakat a muž se schoulil k vozu, když stvůra stála přímo vedle něj. Začala se po něm sápat třemi rucemi, v tlamě jí cvakaly ostré zuby. Edward nemeškal a tiše se dostal nestvůře k zádům. Nestvůra byla nepozorná, neboť vidina dalšího jídla jí očividně vyvedla z pozornosti. Schytala kopanec do zad a skončila na kolenou. Vzduchem zasvištěl meč. Nazelenalá krev stříkla na vůz, hlava nestvůry skončila na zemi těsně před mužem. Nehybné tělo se svalilo na zem. Muž se zhroženě podíval na mrtvolu, na zelenou krev a posléze na muže, který držel obouruč meč. Spustil s třesoucím se hlasem:
„Pane, prosím neubližuj mi! Dám ti oč budeš žádat, jen prosím neubližuj mi a mojí rodině!“
Edward zasunul meč do pochvy u opasku a vyrovnal se. Promlouvat se snažil zřetelně a pokud možno mile:
„Ničeho se neboj, nechcu vám ublížit. Chci vám pomoci.“
Muž se začal pomalu stavět na nohy.
„Pane, prosím, nemám peníze, nemohu ti tvou ochotu oplatit ničím jiným, než-li tím, co mám ve voze.“
„Ničeho po tobě nežádám, nic nechcu. Odměnou mi bude vědomí, že se s rodinou dostaneš do bezpečí. Netřes se a ničeho se již neobávej. Mé jméno je Edward Etchevery.“
Muž již vstanul na nohy. Manželka s dětmi k němu přiběhla. Muž jí obejmul levou rukou a pravou podal ještě trochu nejistě Edwardovi.
„Velice mě těší, moje jméno je Allan. Toto je moje manželka Eleonora a moje děti Finn a Sofie.“
Edward se všem mírně poklonil a na tváři se pokusil o co nejlepší úsměv. S nějvětší pravděpodobností se mu podařilo zbavit čtyřčlenou rodinu zbavit obav a pochyb.
„Pomohu vám s tím vozem. Není zde v okolí bezpečno, nesmíte zde takto zůstat sami. Doprovodím vas na Západní pobřeží. Tam by mělo být o něco lépe než tady.“

Edward jim pomohl a dovedl je do bezpečí tak jak slíbil, bez větších obtíží. Po cestě potkali ještě několik dalších lidí a rodin, jejichž cesta byla stejná. Nakonec všichni dorazili na Západní pobřeží, kde bylo ještě opravdu bezpečno a právě zde byly poslední zbytky Lordaeronu. Edwardovi se zde poměrně líbilo. Zdržel se zde mnoho let. První měsíce stále vyrážel do nebezpečných oblastí a hledal kohokoliv, kdo přežil. Takových lidí ubývalo. Když během měsíce už nikoho nenašel vzdal to nadobro. Věnoval se poté pouze ochraně území, kde přebýval. Snažil se hlídat okolí měst a osad. Nejen však před Pohromou, ale taky před lapky, vrahy a bandity. Někdy spolupracoval s armádními složkami. Od společnosti se však často držel dále, do dění příliš nezasahoval. Vyrovnával se tak s hrůzami, které prožil za války. Zprávy o invazi armád do Northrendu jej minuly úplně. Byl obeznámen už jen s výsledkem. Na jednu stranu tím byl zarmoucen, ale na druhou stranu nemusel znovu prožívat tolik obrovských hrůz. Když se poté dozvěděl o podmanění Hilsbrandu Gilneasem, rozhodl se, že je právě nějvyšší čas vyrazit opět na cestu.

V tento moment bych jakožto GM, jež má na starost víru ve Světlo, neměl ničeho proti a pod dohledem bych tě určitě pustil do hry. Zbytek je na naší drahé admince, která spravuje žádosti o unikátní chary a hero.

SCHVÁLENO. Počítej s tím, že na tebe určitě občas (nebo spíš častěji než občas ) hodíme očko, protože paladinů u nás zrovna moc není, takže každý z toho mála by měl být opravdu správný paladin. Pokud se ti však i při RP podaří držet toho, co jsi zde nastínil, myslím, že nebude problém.

Mnohokrát děkuji za rychlé pozitivní vyřízení S házením oček počítám, to je jasné. Děkuji každému, kdo si dal tu práci, přečetl to a ještě i zareagoval.