pro deusn Mon May 19, 2014 9:21 amO co žádám : Možnost udělat z Hobaara plnohodnotného, herního nekromanta
EB : Furt nemám páru kolik mám, ale mám na něm asi 12 RP bodů !
Důvod : RP vývoj postavy
Speciální žádost : "Haters gonna hate, but i get the cake !"
Hobaar si na tuhle pasáž velice dobře vzpomínal. Velice dobře si pamatoval ironii a neskrytý sarkasmus, který se nacházel v ústech jeho učitele. Nekromanti nebyli stvořeni proto, aby žili ve světle slunce. Žijí proto, aby se jako otrhanci a zapovězené stíny pohybovali v pološeru. Jako paraziti narušovali životní běh života a všech jeho dětí. Oni byli klíčem. Meziscénou mezi dvěma velkými, divadelními představeními. Životem a smrtí. Nekonečně propojeno, nekonečně spojeno. Ovšem nekromanti jsou schopni tuto komedii nachvíli protáhnout. Zlomit pevnou linii osudu a přemístit části skládačky dle svého přání. Přesněji, dle svého přání. Jsou-li dostatečně mocní. Jsou-li dostatečně schopní udržet si svou osobnost ve vlnách chaosu a temnoty, který jim obklopuje duši jako tenký, ovšem neodložitelný plášť. Nezáleželo natom, jak moc nekromant sílil. Dokud nebyl schopen postavit se vlastním stínům, stával se pouze otrokem své vlastní moci.
"Otrok vlastní moci. To nezní hezky.", uvědomil se Hobaar při svých nekonečných, vnitřních proslovech. Často mluvil sám se sebou. Kdo jiný by taky na světě byl, aby poslouchal moudra a filozofie nekromanta. Kdo by se zastavil a zaslechl slabou, doutnající duši nekromanta. Nikdo. Nekromanti jsou odpornosti. Dokonce dle standartů černokněžníků. Každý se jich straní, jelikož popírají jednu základní pravdu. A to, že smrt, je konec.
Hobaar nikdy nebyl mocný nekromant. Jak by taky mohl. Netoužil po moci. Toužil pouze potom, dokázat, že i srdce, jehož povrch obklopuje temnota, předsudky a nenávist, může být stále srdcem čistým a správným. Slabě třesoucí se plamenná svíčka, pod pláštěm tak hustým, až se dá pouze rozeznat slabá záře za ním. Kolikrát již prošlo malé světýlko svíčky skrze plášť. Kolikrát již malý čin odrhnul nachvíli plášť stranou a svíčka svým teplem prohřála Hobaarovu hruď. Nestyděl se za cestu, kterou se vydal. Nebál se nenávisti, odporu, ani smrti. Každý krátký zážeh, uvnitř jeho hrudi, mu jasně říkal, že se dal správnou cestou. Nevnímal nenávist, nevnímal odpor světa, protože jej již dávno pochopil a přijal za svůj. Jenže každý, malý, ač nepodstatný čin, který vykonal pro dobro někoho jiného, než sebe samotného, byl pro něj větší odměnou, než největší kouzla a moc světa.
Nekonečné konverzace s mrtvými, chránění jejich skořápek před zhoubným dotykem cizí vůle, plnění posledních přání mrtvých jako byla paní Bochánková, pan Tetritz, nebo dvojčata Hummi a Tereza. Všichni, leč byli mrtví, měli nějaké poslední přání. Oblíbené květiny jejich vnučky, nová dýmka, kterou si nikdy nemohl dovolit, malý kamínek s vyškrábaným obrázkem květiny, který by jim připomínal jejich sourozeneckou lásku. Každý akt, leč byl podložen mocí nekromancie, vedl ke klidu jiných. Jiných. Nebyli to živí, živí mají stále čas. Jejich srdce stále hoří vnitřním plamenem života. Ovšem kdo se postará o mrtvé ? Kdo chrání je ? Jak se může mrtvý bránit proti dotyku nekromancie, zhoubné moci démonů a černokněžníků ?
Po mnoho let, až do doby, kdy se Hobaar poprvé v životě pokusil o teleportační kouzlo, uvízl v trhlině času a prostoru a po osmi dlouhých měsících, se zjevil jako přivandrovalec a poutník v neznámém prostředí, se poprvé naskytla příležitost, začít s novým štítem. Jeho znalosti, jeho vědomosti a jeho síla, uschována pod povrchem štěstěny, dětské radosti, přátelství a starostí. Byly to vše upřímné starosti ? Bylo jeho srdce opravdu natolik čisté, aby mohlo v nouzi strhnou plášť ze svého srdce a rozhořet se ohněm tak silným, až vznítí i plášť temnoty ?
Hobaar se usmál. Na podobných myšlenkách, na podobných pocitech záleželo. I když si to spousta kouzelníků neuvědomovala. Nikdy není magie to, co řídí činy nebo výkony mága. Vždycky to je jen on samotný a jeho vůle. Jeho vlastní nitro, které velí magii okolo něj a magii v něm.
Každý cit, pocit, touha, chuť, zásada, morálka, elegance, brutalita, chtíč, nenávist, hněv, klid, duchapřítomnost, lenivost, krvelačnost, šlechetnost, zatrpklost, samota, radost...na všem záleželo. Protože každý z těchto článků neodvratně tvořil základ bytí každého kouzelníka.
Korupce nemohla zasáhnout Hobaarovo srdce. Protože jeho srdce bylo již dávno zkorumpováno neskutečným vírem chaosu, který řídil celý svět. Který jej vedl k jeho osudovému rozhodnutí.
Během bitvy o Dun Garok, ve chvílích kdy temní trpaslíci Temno-železa, zaútočili na obranná postavení trpaslíků, stál Hobaar Tarkus po boku Thorglenské gardy Trpasličích válečníků, kteří toužili pouze po jednom. Získat svůj domov zpět. A Hobaar, jenž jejich touhu po domově chápal možná lépe než kdokoliv jiný, toužil sám po jediném. Pomoci jim dosáhnout svého.
Během strašlivé zákopové bitvy řvaly trpasličí pušky a divoce svištěli lidské šípy, proti postupujícímu vojsku temnoželeza. Trpaslící kůže tak temné, až připomínala kalenou ocel, neznali strach. Jejich řady drželi a odolávali děsivé salvě právoplatných vládců Dun Garoku a jejich spojenců. Hobaar byl stržen událostmi, o kterých nikdy ani nesnil.
"Jsem nekromant ! Nekromant ! A bráním právo těch, kteří by mne bez mrknutí oka setnuli ! A přesto...věřím, že zde je moje místo. Né v zapádlé kobce, obklopené smutkem a smrtí. Ale mezi živými. Kteří mají stále důvod, pro co žít."
Hobaarův magický plamen, který užíval jako maskování svého pravého, magického jádra, vykonal v řadách temnoželez krutý rozsudek. Stejně jako ohnivá magie elfího kouzelníka po Hobaarově boku. Jejich magie s pomocí trpasličích puškařů a lidských střelců, rozpoutala v řadách temnoželez hrozná jatka...jenže pak, pak přišel na scénu tvor tak mocný a tak strašlivý, až Hobaarův vnitřní oheň zaplápolal a málem vyhasnul.
Golem. Konstrukt tvořený magií s živou, trvající duší a myslí uvnitř sebe. Za nezničitelným tělem se nacházela entita takové moci, až si Hobaar mimoděk olíznul rty. Né rozkoší, touhou nebo chutí, ale strachem. Marně přihlížel když jeho ohnivá magie a odvážná, neustávající, ovšem neúčinná palba trpaslíků otírala povrch toho strašlivého tvora na kusy.
Hobaar musel jednat. Jeho nekromantická magie cítila duši uvnitř golemovy tělesné schránky. Ale co mohl nebohý Hobaar udělat ? Měl se oddat touze, shodit závěs lží a vyplnit svou duši golemovou ? Měl se stát tím, čím se nikdy stát nechtěl ? Nebo měl utéct a přihlížet, jak obrovský golem bude drtit těla trpaslíků na kusy ? Temnoželeza následovala svůj příšerný konstrukt.
"Pamatujte dobře studenti. Nekromancie, je cesta k největšími zatracení vůbec. Každý kdo se oddá moci smrti a zkorumpování její čistoty, půjde po cestě samoty, nenávisti a odporností. A tací jedinci, mí drazí studenti, jsou odsouzeni k tomu, stát se temnotou, které se každá kouzelník bojí. Stanou se zapovězenými bytostmi smrti."
Plášť spadnul a magie se rozpoutala. Hobaar věděl, že nyní hraje na ostří nože. Stačil jediný světlonoš, jediný paladin, netolerantní mág nebo škůdce a jeho život skončí. Ale než skončí, byl odhodlán pomoci trpaslíkům v znovuzískání jejich domova.
Nekromantická magie vybublala na povrch, jako hnis z hnilobné rány a Hobaarova mysl se upnula k jedinému cíli. Golemově životní síle. Magickému jádro, tvořené živou vůlí, která se nacházela vně jeho těla. Jako pirátský hák vystřelilo Hobaarovo kouzlo proti golemově hrudi a narazilo do obrovské stěny čisté, brutální vůle, kterou se golem bránil.
Hlasitý výdech a nádech.
"Neztrať kontrolu !", káral se Hobaar.
Mezitím chrabří obránci okolo něj pobíhali a připravovali se na protiútok proti golemovi. Ale Hobaar věděl, že by to nemělo válný účinek. Ať už kladivem, řetězem, dělem či magií, golem by dokázal některé z nich zabít ,než by se vůbec zmohli k útoku. A to Hobaar nemohl dovolit.
Golem drtil svými pěstmi dřevo barikády jako třísky. Dřevo, pytle plné písku lítaly na všechny strany, ale Hobaar pouze stál na těch zbytcích prken, na kterých se sotva držel a nadále prorážel mentální obranu golema.
A pak, jako když kladivo udeří do zrcadla, golema vůle praskla a Hobaarovo kouzlo prošlo skrze. Hladově, jako vyjící bestie se zakouslo do golemovy duše a pozřelo jí to. Golemovy nohy se podlomily a gigant začal pomalu s vyhaslýma očima padat na záda. Stejně jako Hobaar, který se spokojeným úšklebkem padnul ze stupínku barikád na měkkou zem pod ní.
Sotva matně vnímal zoufalé výkřiky lidí a tvrdohlavý řev trpaslíků, kteří odmítali couvnout byť jen o krůček. Krev pryštila do všech směrů. Trpasličí těla padala a létala zpět do míst, odkud přicházela. Ovšem to Hobaara nezajímalo. Věděl totiž, že jeho osud byl zpečetěn. Odemknul zámek, který měl zůstat zamčený.
Vsadil vše na jednu kartu.
O to více, se jeho úšklebek rozšířil, když zjistil, že je zřejmě první nekromant, který po staletích plivnul osudu do tváře a nechal se nést na vlnách chaosu. Byl vlastním pánem. Nebyl otrokem vlastní moci. Moc byla otrokem jeho srdce. A tak vždycky bude.
Potom co boj skončil, se jeho úšklebek ještě rozšířil, když si vzpoměl na ortel trpaslíků a mužů z Thorglenu.
"Vyhnanství...to je ještě větší úspěch než vítězství nad golemem. Který nekromant se opravdu může pyšnit tím, že odhalil své pravé já a neskončil okamžitě na hranici ? Jednoho dne, bude mé moci opět potřeba. Ale do té doby, se vydám na milost a nemilost živým. Mrtví, leč tiší a opomíjení, potřebují svého ochránce. Stejně jako živí potřebují chránit před těmi, jenž mrtvým kážou a narušují jejich odpočinek."
"Tu máš osude."
"Popřel jsem další z nejzákladnějších rovin tohoto světa. Nyní pohleď a přijmi nekromanta, jenž byl za své činy živými ušetřen ! Který potlačil nenávist na takovou mezi, aby byl pouze vyhnán ! Již nejsem otrokem temné pověsti mých nekromantů-kolegů. Nyní jsem pouze otrokem vlastního srdce."
EB : Furt nemám páru kolik mám, ale mám na něm asi 12 RP bodů !
Důvod : RP vývoj postavy
Speciální žádost : "Haters gonna hate, but i get the cake !"
"Nekromancie má svá pravidla a zásady. Každé kouzlo naplňuje naši duši silou a chutí duší a životní síly, kterou sbíráme. Sílíme díky našim služebníkům a mocným spojencům. V jistém smyslu, je nekromant osoba, která je obklopena největším počtem spojenců vůbec. Ovšem co je mrtvá, bezduchá schránka za spojence. Spojenci ? Héhéhéé..spíše je nazvěme otroky, služebníky, poskoky, strážci, mají spousty názvů."
"Pamatujte dobře studenti. Nekromancie, je cesta k největšímu zatracení vůbec. Každý kdo se oddá moci smrti a zkorumpování její čistoty, půjde po cestě samoty, nenávisti a odporností. A tací jedinci, mí drazí studenti, jsou odsouzeni k tomu, stát se temnotou, které se každý kouzelník bojí. Stanou se zapovězenými bytostmi smrti."
"Pamatujte dobře studenti. Nekromancie, je cesta k největšímu zatracení vůbec. Každý kdo se oddá moci smrti a zkorumpování její čistoty, půjde po cestě samoty, nenávisti a odporností. A tací jedinci, mí drazí studenti, jsou odsouzeni k tomu, stát se temnotou, které se každý kouzelník bojí. Stanou se zapovězenými bytostmi smrti."
Hobaar si na tuhle pasáž velice dobře vzpomínal. Velice dobře si pamatoval ironii a neskrytý sarkasmus, který se nacházel v ústech jeho učitele. Nekromanti nebyli stvořeni proto, aby žili ve světle slunce. Žijí proto, aby se jako otrhanci a zapovězené stíny pohybovali v pološeru. Jako paraziti narušovali životní běh života a všech jeho dětí. Oni byli klíčem. Meziscénou mezi dvěma velkými, divadelními představeními. Životem a smrtí. Nekonečně propojeno, nekonečně spojeno. Ovšem nekromanti jsou schopni tuto komedii nachvíli protáhnout. Zlomit pevnou linii osudu a přemístit části skládačky dle svého přání. Přesněji, dle svého přání. Jsou-li dostatečně mocní. Jsou-li dostatečně schopní udržet si svou osobnost ve vlnách chaosu a temnoty, který jim obklopuje duši jako tenký, ovšem neodložitelný plášť. Nezáleželo natom, jak moc nekromant sílil. Dokud nebyl schopen postavit se vlastním stínům, stával se pouze otrokem své vlastní moci.
"Otrok vlastní moci. To nezní hezky.", uvědomil se Hobaar při svých nekonečných, vnitřních proslovech. Často mluvil sám se sebou. Kdo jiný by taky na světě byl, aby poslouchal moudra a filozofie nekromanta. Kdo by se zastavil a zaslechl slabou, doutnající duši nekromanta. Nikdo. Nekromanti jsou odpornosti. Dokonce dle standartů černokněžníků. Každý se jich straní, jelikož popírají jednu základní pravdu. A to, že smrt, je konec.
Hobaar nikdy nebyl mocný nekromant. Jak by taky mohl. Netoužil po moci. Toužil pouze potom, dokázat, že i srdce, jehož povrch obklopuje temnota, předsudky a nenávist, může být stále srdcem čistým a správným. Slabě třesoucí se plamenná svíčka, pod pláštěm tak hustým, až se dá pouze rozeznat slabá záře za ním. Kolikrát již prošlo malé světýlko svíčky skrze plášť. Kolikrát již malý čin odrhnul nachvíli plášť stranou a svíčka svým teplem prohřála Hobaarovu hruď. Nestyděl se za cestu, kterou se vydal. Nebál se nenávisti, odporu, ani smrti. Každý krátký zážeh, uvnitř jeho hrudi, mu jasně říkal, že se dal správnou cestou. Nevnímal nenávist, nevnímal odpor světa, protože jej již dávno pochopil a přijal za svůj. Jenže každý, malý, ač nepodstatný čin, který vykonal pro dobro někoho jiného, než sebe samotného, byl pro něj větší odměnou, než největší kouzla a moc světa.
Nekonečné konverzace s mrtvými, chránění jejich skořápek před zhoubným dotykem cizí vůle, plnění posledních přání mrtvých jako byla paní Bochánková, pan Tetritz, nebo dvojčata Hummi a Tereza. Všichni, leč byli mrtví, měli nějaké poslední přání. Oblíbené květiny jejich vnučky, nová dýmka, kterou si nikdy nemohl dovolit, malý kamínek s vyškrábaným obrázkem květiny, který by jim připomínal jejich sourozeneckou lásku. Každý akt, leč byl podložen mocí nekromancie, vedl ke klidu jiných. Jiných. Nebyli to živí, živí mají stále čas. Jejich srdce stále hoří vnitřním plamenem života. Ovšem kdo se postará o mrtvé ? Kdo chrání je ? Jak se může mrtvý bránit proti dotyku nekromancie, zhoubné moci démonů a černokněžníků ?
Po mnoho let, až do doby, kdy se Hobaar poprvé v životě pokusil o teleportační kouzlo, uvízl v trhlině času a prostoru a po osmi dlouhých měsících, se zjevil jako přivandrovalec a poutník v neznámém prostředí, se poprvé naskytla příležitost, začít s novým štítem. Jeho znalosti, jeho vědomosti a jeho síla, uschována pod povrchem štěstěny, dětské radosti, přátelství a starostí. Byly to vše upřímné starosti ? Bylo jeho srdce opravdu natolik čisté, aby mohlo v nouzi strhnou plášť ze svého srdce a rozhořet se ohněm tak silným, až vznítí i plášť temnoty ?
Hobaar se usmál. Na podobných myšlenkách, na podobných pocitech záleželo. I když si to spousta kouzelníků neuvědomovala. Nikdy není magie to, co řídí činy nebo výkony mága. Vždycky to je jen on samotný a jeho vůle. Jeho vlastní nitro, které velí magii okolo něj a magii v něm.
Každý cit, pocit, touha, chuť, zásada, morálka, elegance, brutalita, chtíč, nenávist, hněv, klid, duchapřítomnost, lenivost, krvelačnost, šlechetnost, zatrpklost, samota, radost...na všem záleželo. Protože každý z těchto článků neodvratně tvořil základ bytí každého kouzelníka.
Korupce nemohla zasáhnout Hobaarovo srdce. Protože jeho srdce bylo již dávno zkorumpováno neskutečným vírem chaosu, který řídil celý svět. Který jej vedl k jeho osudovému rozhodnutí.
Během bitvy o Dun Garok, ve chvílích kdy temní trpaslíci Temno-železa, zaútočili na obranná postavení trpaslíků, stál Hobaar Tarkus po boku Thorglenské gardy Trpasličích válečníků, kteří toužili pouze po jednom. Získat svůj domov zpět. A Hobaar, jenž jejich touhu po domově chápal možná lépe než kdokoliv jiný, toužil sám po jediném. Pomoci jim dosáhnout svého.
Během strašlivé zákopové bitvy řvaly trpasličí pušky a divoce svištěli lidské šípy, proti postupujícímu vojsku temnoželeza. Trpaslící kůže tak temné, až připomínala kalenou ocel, neznali strach. Jejich řady drželi a odolávali děsivé salvě právoplatných vládců Dun Garoku a jejich spojenců. Hobaar byl stržen událostmi, o kterých nikdy ani nesnil.
"Jsem nekromant ! Nekromant ! A bráním právo těch, kteří by mne bez mrknutí oka setnuli ! A přesto...věřím, že zde je moje místo. Né v zapádlé kobce, obklopené smutkem a smrtí. Ale mezi živými. Kteří mají stále důvod, pro co žít."
Hobaarův magický plamen, který užíval jako maskování svého pravého, magického jádra, vykonal v řadách temnoželez krutý rozsudek. Stejně jako ohnivá magie elfího kouzelníka po Hobaarově boku. Jejich magie s pomocí trpasličích puškařů a lidských střelců, rozpoutala v řadách temnoželez hrozná jatka...jenže pak, pak přišel na scénu tvor tak mocný a tak strašlivý, až Hobaarův vnitřní oheň zaplápolal a málem vyhasnul.
Golem. Konstrukt tvořený magií s živou, trvající duší a myslí uvnitř sebe. Za nezničitelným tělem se nacházela entita takové moci, až si Hobaar mimoděk olíznul rty. Né rozkoší, touhou nebo chutí, ale strachem. Marně přihlížel když jeho ohnivá magie a odvážná, neustávající, ovšem neúčinná palba trpaslíků otírala povrch toho strašlivého tvora na kusy.
Hobaar musel jednat. Jeho nekromantická magie cítila duši uvnitř golemovy tělesné schránky. Ale co mohl nebohý Hobaar udělat ? Měl se oddat touze, shodit závěs lží a vyplnit svou duši golemovou ? Měl se stát tím, čím se nikdy stát nechtěl ? Nebo měl utéct a přihlížet, jak obrovský golem bude drtit těla trpaslíků na kusy ? Temnoželeza následovala svůj příšerný konstrukt.
"Pamatujte dobře studenti. Nekromancie, je cesta k největšími zatracení vůbec. Každý kdo se oddá moci smrti a zkorumpování její čistoty, půjde po cestě samoty, nenávisti a odporností. A tací jedinci, mí drazí studenti, jsou odsouzeni k tomu, stát se temnotou, které se každá kouzelník bojí. Stanou se zapovězenými bytostmi smrti."
"Ach...srát nato !"
Plášť spadnul a magie se rozpoutala. Hobaar věděl, že nyní hraje na ostří nože. Stačil jediný světlonoš, jediný paladin, netolerantní mág nebo škůdce a jeho život skončí. Ale než skončí, byl odhodlán pomoci trpaslíkům v znovuzískání jejich domova.
Nekromantická magie vybublala na povrch, jako hnis z hnilobné rány a Hobaarova mysl se upnula k jedinému cíli. Golemově životní síle. Magickému jádro, tvořené živou vůlí, která se nacházela vně jeho těla. Jako pirátský hák vystřelilo Hobaarovo kouzlo proti golemově hrudi a narazilo do obrovské stěny čisté, brutální vůle, kterou se golem bránil.
Hlasitý výdech a nádech.
"Neztrať kontrolu !", káral se Hobaar.
Mezitím chrabří obránci okolo něj pobíhali a připravovali se na protiútok proti golemovi. Ale Hobaar věděl, že by to nemělo válný účinek. Ať už kladivem, řetězem, dělem či magií, golem by dokázal některé z nich zabít ,než by se vůbec zmohli k útoku. A to Hobaar nemohl dovolit.
Golem drtil svými pěstmi dřevo barikády jako třísky. Dřevo, pytle plné písku lítaly na všechny strany, ale Hobaar pouze stál na těch zbytcích prken, na kterých se sotva držel a nadále prorážel mentální obranu golema.
A pak, jako když kladivo udeří do zrcadla, golema vůle praskla a Hobaarovo kouzlo prošlo skrze. Hladově, jako vyjící bestie se zakouslo do golemovy duše a pozřelo jí to. Golemovy nohy se podlomily a gigant začal pomalu s vyhaslýma očima padat na záda. Stejně jako Hobaar, který se spokojeným úšklebkem padnul ze stupínku barikád na měkkou zem pod ní.
Sotva matně vnímal zoufalé výkřiky lidí a tvrdohlavý řev trpaslíků, kteří odmítali couvnout byť jen o krůček. Krev pryštila do všech směrů. Trpasličí těla padala a létala zpět do míst, odkud přicházela. Ovšem to Hobaara nezajímalo. Věděl totiž, že jeho osud byl zpečetěn. Odemknul zámek, který měl zůstat zamčený.
Vsadil vše na jednu kartu.
O to více, se jeho úšklebek rozšířil, když zjistil, že je zřejmě první nekromant, který po staletích plivnul osudu do tváře a nechal se nést na vlnách chaosu. Byl vlastním pánem. Nebyl otrokem vlastní moci. Moc byla otrokem jeho srdce. A tak vždycky bude.
Potom co boj skončil, se jeho úšklebek ještě rozšířil, když si vzpoměl na ortel trpaslíků a mužů z Thorglenu.
"Vyhnanství...to je ještě větší úspěch než vítězství nad golemem. Který nekromant se opravdu může pyšnit tím, že odhalil své pravé já a neskončil okamžitě na hranici ? Jednoho dne, bude mé moci opět potřeba. Ale do té doby, se vydám na milost a nemilost živým. Mrtví, leč tiší a opomíjení, potřebují svého ochránce. Stejně jako živí potřebují chránit před těmi, jenž mrtvým kážou a narušují jejich odpočinek."
"Tu máš osude."
"Popřel jsem další z nejzákladnějších rovin tohoto světa. Nyní pohleď a přijmi nekromanta, jenž byl za své činy živými ušetřen ! Který potlačil nenávist na takovou mezi, aby byl pouze vyhnán ! Již nejsem otrokem temné pověsti mých nekromantů-kolegů. Nyní jsem pouze otrokem vlastního srdce."
