pro Hypnoshroom Mon Dec 02, 2013 8:56 pmDobře, takže:
Na servru jsem nový, rok Rpení čistě rasy Nemrtvých mě však naučila JAK správně hrát, myslím že postavu Worgena by jsem dokázal uhrát.(Pozn. karma stystém na Nostě dosáhl skóre 19) Pokud bude třeba, jistě pár laskavých lidí z Nosty, co zde hrají by mi to mohli dosvědčit. :-) Tedy pokud budou chtít. EB asi nic. Jsem tu pár dní.
Miluji tajemné, záhadné a ponuré příběhy. když se mi nepodařilo prosadit moji postavu Nemrtvou Mary na Váš server, v můj hledáček připadl Worgen. Ne jen že tato rasa je herně atraktivní coby vlkodlak, ale skýtá i jisté kouzlo, které by jsem si rád užil. :-3
Postava by měla přijít do Hillsbradu hlavně kvůli trpkému útěku a ze strachu z ohrožení blízkých. Cllasou by se měl jednat o vraha/zloděje (rogun) hlavně kvůli prima útokům a vše co by se hodilo jak do formy Worgena tak do Humana.
___________________________________________________________________
Přetočme staré hodiny o několik otoček zpět a nahlédněme do země, která se hrdě ční za velikým šedivým valem, nyní se nacházíme na pochmůrném, deštivém náměstí města Stormglene, přes smutné ulice, plné listí a starých papírů proudí potoky deště, jako smuteční průvod směřující ke hřbitovu. Těžké, snad jako kovové kapsy vdaru nebes bubnují do kočičích hlav a do okenic domů, včetně malého, zapadlého sídla, tísnícího se mezi střechami a dalšími domy. Když náš zrak bude opravdu patrný a probodne i stékající potůčky deště po zdobeném okně, s těžkými, vínově rudými závěsy, můžeme spatři vyhublou tvář ženy, v tehdejším oblečení služebné, jen pár lidí zná jméno této poněkud "zahořklé" služebné, která coby věrný pes slouží rodu Lockwellů, my však můžeme vědět že se jedná o Ágnes Hoftess z velice nízké rodiny přístavních dělníků. Jaké štěstí že zrovn ona, byla vybrána již zesnulým otcem nynějšího pána sídla. Mnoho lidí si spíše šeptá ono jméno, než-li se obává jej nahlas vyslovit, Abrrham Lockwell, byl velice podivný člověk, mnoho lidí právě mu připisují ony podivné události, které se odehrávali ve smutných, deštěm smáčených ulicích města. Aby jste porozuměli, Abrraham měl pevnou výchovu, tvrdou jako skála, zřejmě však tvrdé, bezcitné dětství na něm zanechalo stopu, byl zkrátka podivín a lidé se ho báli. Abrraham měl ženu, půvabnou Marylin Rose, která byla dcerou neúspěšného klenotníka, to však pro nás není důležité, ani jeho jméno. Samo Světlo snad ví, jak takový ohavný kozel získal krásné srdce Marylin. Někdo tvrdí že se upsal Stínu, aby jen jí získal, nebo že ji přiotrávil nebo vyhrožoval. Pravdu se nikdy, nikdo nedozví. Abrraham s Marylin měli syna Jamese, povídá se prý, že James je naprostým opak svého otce, né že by byl nějak zvláště hodný nebo snad dobrosrdečný, jenom nesouhlasil s otcem, když jednou tříčlená rodina lorda Abrrahama a Marylin společně s jejich synem večeřela, někdo zabouchal na dveře ...
"Ágnes?! Můžeš jít otevřít prosím Tě?!" zavolal lord Abrraham
Nastává ticho, které narušuje jenom skřípání hodinových ručiček ve starých hodinách.
"Zatracená ženská!" Lord vstal a vrávoral opatrně po svých pavoučích nohách ke dveřím, otevírající jídelnu, koukl na chodbu. Klepání dole na dveře neustávalo, naopak, snad jako kdyby onen záhadný noční rušitel měl potěchu přímo v tom narušení večeře.
Lord pomalu schází schody, opatrně, opírajíce se o kamené schodiště vstahuje ruku ke klice. Otevírá dveře ...
Marylin vzorovitě jako proutek sedí u stolu, opatrně pojídá lžičku za lžičkou hrachové polévky. V tom se ozvě výstřel, trhnutím vstane a uslyší ruch na schodech, zamrazí ji. To nebyl onen pronikavý, nepříjemný zvuk blížicího se Abrrahama.
"Jamesi." stačila hlesnout, popadla syna za ramena a stáhla ho za vínově rudý závěs plný prachu, do místnosti vrazil osoba v kápi, a dlouhým pláštěm, nehledě na to, že vysoké, černé, kožené boty znechávali na starém, drahém koberci blátivé otisky.
Marylin tiskla svého syna k sobě, pevně, ani nehlesla. Postava chvíli hleděla ke stolu, bylo jasné že podle dechu a rozměrů se jednalo o muže. Rozhlédl se a stáhl roušku. Marylin málem vykřikla, udržela však v sobě onen hles a hleděla do tváře vraha jejího manžela. Její bratr, který byl vždy odstrkován, byl asi o dva roky mladší než ona, ví pro co přišel. Pomstít se za utlakování a opovrhování, chtěl zprovodit ze světa celou větev rodokmenu své sestry Marylin. Nasadil ohavnou grimasu, a odešel, klapání na chodbě se vzdalovalo ...
To vše se honilo a vybavovalo hlavou Ágnes, když stála u okna. Smutně si povzdechla a otočila se, k posteli kde ležela žena, Katharine Lockwellová, žena lorda Jamese Lockwella, syna Abrrahama a Marylin Lockwellových. Nadechla se, a opatrně přišla k posteli, žena upřela svýma očima pohled do ženy. Kruhy pod očima znázorňovali, jak moc je unavená a vyčerpaná z té několika hodinové bolesti, pevně zaťala zuby.
Ágnes skřehotavým hlasem zavolala: "Příšel čas!"
Do pokoje vrazili tři porodní báby a zaujali svá místa, nynější chvíle si nebdueme popisovat, všichni víme, jak tyto příběhy končí, šťastně. Na svět jsou přivedena dvojčata Katte a Abrraham Lockwellovi, dvojčata! Otec vtrhl do pokoje. Starostlivá grimasa mudrce nahrazena veselou grimasou obdařeným dítětem. James okamžitě objal a políbil svoji ženu, uslzenou slzami štěstí, radosti a únavy. Jeho pohled nyní natočil na své dva potomky, neudržel se a popustil uzdu vychování, uronil slzu, která stekla do jeho pečlivě zastřižené bradky.
Dny, roky, měsíce, hodiny a minuty plynuly ve víru života, studií, vzorného vychování, hádek, lásky a usmiřování. Dospívání a čas běží jako splašný kůň, avšak zvěstná znamení nezůstávají nepovšimnuta.
Rodina pokryta hrozbou stínu a pomstychtivosti bratra, prchá do zimního sídla, zapadlého, starého, léta neotevřeného domu. Kočár kodrcá večerní tmou, čtyři postavy uvnitř, vybaveny jen tím nejnutnějším, a věrná služebná Ágnes, kočírující a taktak udržující na uzdě pár vraných koní, zpěněných únavou, vyprahlostí a vyčerpáním. Kočár kodrcá vpřed, míjí poslední domy na okraji města, a vjíždí do lesa, bláto nebláto, houští nehouští, stará cesta se rozevírá a otvírá prostranství se zašlým zimním sídlem. Rodina pomalu vysedává a vynáší své věci za droprovodu chrchlající služebné se svící v rukou dovnitř, šedé dveře se otvírají a pohltí pět postav.
Míjejí dny, né více, slunce vychází a zapadá a zdobí krajinu červení ranních červánků, zanikajících v deštivých, plačtivých dnech, a nebo rudý východ slunce. Jedné noci je mladý Abrraham rozhodnut, opatrně bere otcovu starou pušku, schází po schodišti dolů vstříc tmě, nazouvá si staré boty. Jeho vstávání dřív než se sluší nezůstane bez povšimnutí, v noční košili se Katte vydává za zvuky...
"A-Abrrahame?"
"Katte? Vrať se do postele."
"Kam jdeš?"
"Pomstít nás. Jdu zabít našeho strýce, dnes nebo nikdy."
Katte pootevře ústa aby něco pověděla, avšak v místnosti zůstává už jenom slova na rozloučenou, a mizející cíp černého pláště Abrrahama Lockwella, Katte osamocení a zůstane v pokoji sama.
Kůň uhání tmou, proráží houští a bodláčí, jezdec neheldí na krev, ani na utrpení zvířete. Doráží k bývalému rodovému sídlu, ulice jako vymetené, všude ticho, jenom lampy pomalu požírají tmu jako hrůzostršné bestie, jezdec sesedne, a koně nechá běžet, bere jenom pistoli. Opatrně se ujistí o prachu, otevírá dveře a vstříc mu přichází jenom pavučiny, popel a prach, rozkašle se a ve tmě uvidí jenom obrys někoho na schodech. Zamžourá pohledem, nabije v mžiku hbitými prsty zbraň.
"Vítej synovče." Řekne stařec a rozkašle se.
"Drž zobák dědku, přicházím pomstít svého děda."
Dědek se krákoravě rozchechtá.
"Ubožáku. Stejný jako tvá bába a děd! Naivní hlupáci. Teď zemřeš i Ty!"
Dědek s překvapivou hbitostí, rychlostí tenkých prstů vytáhl od pasu menší řkřesadlovou pistoli, pozvedl její černou hlaveň do tmy někam kde myslel že bude ona mladá postava. Nahodil úsměv ze kterého páchla smrt, zkažené zažloutlé zuby se zaleskly když se otevřeli zprudka dveře s další postavou. Ozvala se rána, silná jako pěst do unaveného obličeje. Z hlavně neznámé osoby unikal tenký proužek dýmu vstříc nyní klidné ulici města a pryč, někam k šedivým, olovnatým mrakům. Neznámý pomalu odhodí černý klobouk.
Mladík hledící s nechápavým obličejem pohlédne na známou tvář, známou až od vlastního počátku. Katte. Oba pohledy mladých lidí směřují v chladnoucí mrtvole, ve které čnila veliká, zčernala díra a na tváři zmražený úsměv plný kazu, zápachu a mrtvolně prázdných očí. Pach spáleniny pomalu naplňoval zašedlou místnost plnou prachu.
Nahoře na schodech zadupali nohy, po kamenné podlaze se svíčkou služebnictvo spěchalo dolů. Dolů k místě vraždy.
"Tamhle jsou! Nenechte je utéci!" Ozval se skřípavý hlas, zjevně mužský šlo dobře slyšet to sýpání. Dvě postavy, odděné v černém obleku, pokropeným měsíčním svitem nečekali. Ihned se otočili a spěchali ven, ven do náruče snad ještě větší zimy a mokrých dlažebních kostek, přivítal je jenom svit lampy a přibližující se spěch lidí za nima. Koně zaržáli a obláčky páry se rozplynuli. Cválající kopyta unikali vstříc tmě, nechávajíce rozezlený dav služebnictva za sebou a křik nadávek. Nyní teprve se z oblaku noci vynořila ona strašlivá skutečnost. Jsou vrazi, psanci. Unikali na koních, znavených a zborcených potem, vedle nich ubýhali domy, další lampy a olýsané stromy od listí. Město pomalu mizelo, přivítala je náruč noční tmy a pohrdavé vytí v dálce. Snad jako kdyby toužili zrychlit, koním se lepili hroudy a mazlavé bláto studené jako umrlcovi paže na kopyta. Vpřed!
Nebe na východě ozdobila stužka rubínové barvy, měnící se v krásný oranžový závoj a sluneční paprsky, noc byla zažehnána. Noční běsi se stahovali do svých roklí a bahnisek. Snad jenom tam můžeme vidět klopýtající koně směrem k zašedlému valu, který je mezerníkem mezi zemí Gilneasu a Stříbroboru. Nečekat více. Projít oním zašedlým obloukem země se značně zchudlým minovým váčkem. Koně pomalu přejížějí po blatisku dolů z kopečka k městu Pyrewood.
Smutné šedé obrysy loučící se brány Gilneasu ponechali za svými zády. Kopyta koní našlapovala ranní travinou a ničila krásné dekory ranní rosy. Váhavé, chladné podzimní slunce se pomalu nořilo z oparu nad mořem, paprsky proťaly jako nůž kapičky rosy a ty zahrály barvou duhy. Dvě postavy v sedle se rozhlédnuli kolem.
Ranní ruch lesa v podobě šumění špiček borovic a smrčin váhavě vítali nový den, tiché trylkování rozličných druhů pěvců kradmě prorážely a nahrazovali ticho noci. Koně se dali opět do kroku, krok za krokem po staré dlažbě kolem světem zapomenutých lamp směřovali k vlídným obláčkům kouře špinavého městečka mačkajícího se za vysokou hradbou mokré palisády. Katte jako první prolomila ticho cesty.
"Tu zastavíme." Její hlas byl kovový, ledový, snad zklamaný. Její společník mlčky pokýval na její slova, opatrně projeli též palisádovou branou, minuli choulostivé náměstí a opatrně pokračovali k budově, která smrděla čpavým koňským hnojem. Stáje. Na slamníku, studeném a ztuhlém seděl muž, tvář zdobenou letmými vrásky a nepřítomným pohledem, jeho nepříliš vysoké tělo ukrývala stará, moly prožraná deka páchnoucí po koních.
Dvojice dorazila ke slamníku s mužem. Pochopitelně že slova se ujala Katte.
"Kolik bude stát ubytování těchto dvou koní?" Její hlas byl ledový, nepřístupný. Úklony a přání dobrého rána museli jít stranou a uhnout tíživé situaci.
Její slova uvítal chraplavý hlas starého muže.
"Tři stříbrný za voba."
Abrraham srazil pevně rty, zlodějská cena.
"To je poněkud moc, nemyslíte?" Pronesla s dobře zastřeným hněvem a únavou Katte.
Muž na slamníku pokrčil rameny.
"Buďto toto a nebo si ty koně strčte do lesa. Jiný stáje tu nejsou."
Snad na moment se na sebe dva lidé v sedlech podívali. Katte bez jediného slova odvázala váček a hodila je muži do klína a do deky, ten po něm chňapl jako ryba po háčku s červem a pevně jej sevřel do svých s jistotou studených ruk. Opatrně odvázal nitku a nakoukl do něj, po letmé chvíli počítání napočítal pět stříbrných. Usmál se zkaženým úsměvem, žlutým jako drahé mince na dva lidi.
"Je to tak tak, ale bude to muset stačit."
Abrraham se vyhoupl ze sedla jako první a předal svého i sestřina koně do rukou muže. Bez dalších slov se otočili a pomalu mířili do další budovy s kolmou střechou, vypadala notně zaprášeně a uváleně jako polochcíplí pes co se týden toulal. Váhavě otevřel dveře Abrraham, vkročil dovnitř a vrzající dveře přidržel Katte. Zamířili k pultu, za tu cestu přes staré, zaprášené koberce sundali kápě a tak svíce mohli odhalit jejich unavené a cestou vyčerpané tváře.
Tlustý muž za pultem, s břichem jako sud, který stál na barovém pultu se nepatrně zamračil. Pak však mu cukl koutek v umělém a časem ohraném úsměvu.
"Co si budou přát drazí cizinci?" Řekl hlasem, znící jako zvon z kostelu, kupodivu čistý, neposkvrněný.
"Dvoulůžkoví pokoj, a co nejlevnější." Řekl stroze Abrraham, ale vražedný pohled jeho sestry stačil aby se v mžiku opravil.
"Ehm ... vlastně, střední kvality." Vysoukal ze sebe.
"Kolik to bude stát?"
Muž za pultem se zamyslel a podbral pod umaštěnou čepicí na lysé hlavě.
"Nóóó drahej pane, to bude tak ... šest stříbrnejch na noc."
Oboum sourozencům poklesla zároveň brada, jejich výraz nabyl silné nedůvěřivosti a jisté rostoucí zlosti.
"Tedy ... vlastně, čtyři sem chtěl říct." Zakašlal muž za pultem. Katte naštvaně vzala vyhublý měšec a odpočítala přesně požadovanou částku, položila ji na stůl, který se s hadrou neviděl snad milénia a převzala rezavý klíč z těžkého kovu. Pomalým krokem mířili po schodech nahoru, minuli moli prolezlou vycpaninu podivuhodného zvířete, potom pár vrzavých schodů a nakonec stanuli před dveřmi, prvními u schodiště, byly z černého dřeva. Katte opatrně vsunula klíč do zámku, ten ihned spolkl odemykadlo jako nenasytný dravý pták malou myš. Zámek zavrzal a pomalu otevřel dveře do malého pokoje s dvěma postelema, šatníkem a výhledem na náměstí. Abrraham si vzdychl, přehlížel nyní ono značné nepohodlí a prach. Svalil se i v plášti na postel, která byla snad tvrdší než hlava horského berana.
"Dík že jsi mě v tom nenechala." Řekl jen, ale jeho tvář směřovala poheld do dřevěného obložení.
"Hmm, skvělá kravina. Fakt že jo, zabít někoho a ani se o tom neporadit."
"Co jsem měl dělat? jen tak přihlížet tomu jak se ten prašivý pes povaluje v našem domě?"
Abrrahámův hlas zněl příkře a hlavně unaveně. Katte se kousla do rtu, nemá cenu se hádat. Obratně a lišácky změnila téma.
"Při těchto cenách co nám tu dávají brzy zemřeme hlady. Vsadím se že tu bochník je drahý jako kdyby byl ze zlata."
"Chmmm ..." Zamumlal v odpověď její bratr a zašmátral rukou u pasu, vydoloval svrasklé jablko, staré a potlučené. Znechuceně se na něj podíval, a schoval jej pod postel.
"Myslím že v prvné čadě by to chtělo odpočinek." Zamumlal ještě jednou, stočil se pod plášť a ihned skočil myslí pod hladinu snů a blaženého spánku.
Katte neotálela a ihned jej následovala.
S příchozím hostem, zvaný noc se o okenní tabulky otřel vítr jako hravé štěně o nohy svého pána. Tabulky okna lehce zahučely a do starého skla se opřel vítr s deštěm, po těch pár bídných oknech se valila voda, snad poprvé v tomto roce. Svíčka stojící před oknem opatrně zacukala plamínkem když se dveře pokoje s lehkým vrznutím otevřeli, dovnitř se vkradl stín, zahalená osoba v kápi s povědomou tváří. Vstal snad z mrtvých? Vztekem a nenávistí zkroucená tvář známého strýce se blížila k posteli. Abrraham otevřel oči a vyjekl, pokoj byl prázdný ale do okenních tabulek se opravdu opíral déšť. Zamrkal aby smetl z očí clonu strašlivého snu. Jenom další stře z velkého zrcadla událostí. Bez jediného slova ucítil divný pocit, vinu za útrapy co je postihly a za clonu smutku jenž se s nimi táhla jako kouř za komínem. Opatrně si přes své ramena přehodil plášť, aby nenadělal sebe větší rozruch nebo šustění. Svůj poloprázdný měšec položil vedle svíce, která byla skoro rozteklá po svém podstavci. Hrábl po klice.
Z krčmy se vyplížil s největší opatrností, za ním jenom zaklapl zámek a otočil klíč s mrmlajícím hospodským s kruhy pod očima. Abrraham opatrně našlapoval deštěm, který v marné snaze se jej snažil tlačit zpět do hostince. Kráčel však v před, nestaral se o to kam, a oatrně prošel branou města, míříce vstříc stromům, vysokým stojící jako smuteční svíce ze stříbra obejmuté nocí. Ze stromů kapala voda, síla deště klesnula na intenzitě a bylo zřejmě že déšť ustává a poslední kapky se opatrně klouzají po stříbřitém jehličí dolů do lesní půdy.
Nevěděl jak dlouho jde, nevěděl ani kam jde. Jenom ztěžka kladl nohu přes nohu. Najednou se zprudka otočil aby spatřil stín mezi stromy, snad alabastrová běloba a nebo jenom větev stromu, mihnoucí se jako šmouha na kraji říše snů.
Ztěžka pokračoval po cestě, která byla tvořená kočičími hlavami dál, když se zastavil. Ucítil na zádech dech, cítil pach zkaženého masa. Přes záda se mu převalila vlna mrazu. Otočil se aby jeho zrak spatřil vysokou postavu nejpodivnějšího tvora jeho života, modré oči plné bestiálního šílenství a postava zdobená bílou srstí s vyceněnými tesáky a podivnou zbraní v ruce.
Lesem se neslo zavytí, které až na pár zvířat vyděšených k smrti a Abrrahama hroutícího se na zem se potápějící se myslí do černé noci nikdo neslyšel.
Jenom střepy, popel a poválečné ticho zbyly z mysli Abrraham Lockwella, již myšlenka na to, že je člověk se během překvapivě krátkého času ponořila jako papírová lodička do jezera. Jenom letmé záblesky vzpomínek, jako škubající se salstvo mrtvoly, udržovaly někde v zadu, ve skrytu mysli a v šedém koutu vědomí, že pod vrstvou nynějšího prokletí v bestii se stále skrývá člověk. Zapoměl chuť vařeného jídla, chutných sýrů. Nyní znal jenom otisk krvavé stopy oběti a pronásledování. Zda toto má být konec netušil.
Jen si pamatoval na pár tváří, jako na drahou sbírku motýlů, kteří byli posledními exempláři světa. Pamatoval si jenom na šok onho probuzení, když se probral již jako lovec, lepší bytost, lepší stopař ... pamatoval si i pach vlhké lesní zeminy a mléčnou mlhu, oplývající chvojím, a keři kolem. Další jako on, další Ti kteří měli buďto tu smůlu nebo štěstí že jsou tím čím jsou. Celé dny toulání se po lánech lesa, v omamném sevření noci a nebo na spánek. Jídlo, spánek, pít. Život nabral nových kolejí bez cíle. Nyní je šelma, bestie Silnější vyhraje a slabší se musí spokojit s prachem u nohou vítěze.
Dny plynuly, svět nebyl nijak zvlášť narušen skromným Abrrahamovím neštěstím, svět a čas se k tomu stavě očividně velice ledově bez náznaku soucitu. Dny se s jisotou ukrajovali na stále tenčí plátky světla a ledového slunce.
Když zase jednou kroutil a rval útroby ten strašlivý mučitel hlad, vydal se nynější Abrrham ryrychlím poklusem vpřed, naplněn roustoucím vztekem z hladu a touze po krvi. Toto palivo jeho organismu h zahnalo nezvykle blízko k onomu velice povědomému městu, jehož název se neobtažoval jakýmkoliv způsobem zjistit. Právě zde se ony vzpomínky třásly, třepaly a snažili upomenout mozek k tomu kdo a odkud je, stále bez výsledku. Bylo to jako když motýl naráží do stěn své sklenice. Nemělo to význam, nemělo to cíl. Ale myšlení se nevzdávalo. Naděje umírá poslední.
Nahnilá a mlhou oplzlá palisáda zdobená lišejníky a různými dřevokazými houbami voněla povědomou vůní. Ledové slunce se sklánělo nemilosrdně k obzoru stahující sebou své paprsky. Pomalu přicházela tma, vkrádala se jak do mysli, tak do těla.
Pomalu se blížil vstříc velikým sloupům do tmy, ach, nebyly to sloupy byly to stěžně veliké lodě. Majestátní trup olepený mořskými vilejší a vyschlými chaluhami se houpal v bezpečné vzdálenosti od jistě ostrých skalních výběžků. Mězi městem a skrmným přístavištěm byl jenom kousek cesty, jenom ubohý kousíšek na rychlý přesun.
Abrraham zavětřil, nasál pach jak slaného moře a ještě jednoho prvku. Kořisti. Jistě bezbrané, ubohé a slabé jako podzimní list. Přikrčil se a plíživým krokem se vydal do náruče tmy, která jej zcela pohltila. Blížil se, již cítil dech a tep, kradmo se pžiplížil za NI. S jistotou určil že je to žena s lehkým, poloprázdným zavazadlem. Zařval a žena se otočila s děsem v očích, děs a strach, děs a strach. Hleděla na něj, neodvážila se téměř zvednout pohled. Abrraham se blížil, nyní šla rozpoznat ta šedá srst, zářicí oči a uši zstažené dozadu. A ony vyceněné tesáky. Osoba upadla přes zaazadlo do ldrobných oblázků, které zde přecházeli buďto v pláž a nebo v mořské traviny táhnoucí se po pláži. nyní se odvážila zvednout pohled, těsně před koncem toho všeho chtěla spatřit zrak svého vraha. Něco zašeptala. Jedno jediné slovo, keré stačilo jako kámen, aby prolomilo onu mysl, jako kámen sklenici s motýlem. Motýl byl volný. Abrraham. Nyní si vzpomínal, nyní ví, a vše začalo do sebe zapadat. Vše se skupilo a skládalo jako sněžné vločky, které pohání vítr do veliké závěje. Bestie byla potlačena, zahnána do koutu mysli a udržena vědomím že stále tu je pánem člověk. Siluetu Worgena pomalu začala skolímat nafialovělá záře, nevýrazná, bojácná, ale s jistotou zakryla tělo jako pokrývk tělo. Katte natáhla ruku k němu, ale ucukla, dyž v zápětí ten opar zmizel a prolnul se s kamínky na zemi.
Noc pomalu sílil, jenom dva šeptavé hlasy ve tmě a narážení vlnek do středně veliké lodi opletené vilejši a chaluhami. Bylo si o čem povídat, ještě že peníze vystačili na posledních pár míst na lodi, dlouhé šeptání při svíčce a sezení naproti sobě. Smutné zpovídání, a utváření opět mysli zdravou, připomínání situací, chvíl v životě a poskládání posledních slovíček a činů do kupy. Nad ránem loď rozpjala plachty, do kterých se opřel vítr, kotv byla vytažena a loď se pomlu dala na kolíbavou cestou do své zastávky do přístaviště Ashenfeldu.
Na servru jsem nový, rok Rpení čistě rasy Nemrtvých mě však naučila JAK správně hrát, myslím že postavu Worgena by jsem dokázal uhrát.(Pozn. karma stystém na Nostě dosáhl skóre 19) Pokud bude třeba, jistě pár laskavých lidí z Nosty, co zde hrají by mi to mohli dosvědčit. :-) Tedy pokud budou chtít. EB asi nic. Jsem tu pár dní.
Miluji tajemné, záhadné a ponuré příběhy. když se mi nepodařilo prosadit moji postavu Nemrtvou Mary na Váš server, v můj hledáček připadl Worgen. Ne jen že tato rasa je herně atraktivní coby vlkodlak, ale skýtá i jisté kouzlo, které by jsem si rád užil. :-3
Postava by měla přijít do Hillsbradu hlavně kvůli trpkému útěku a ze strachu z ohrožení blízkých. Cllasou by se měl jednat o vraha/zloděje (rogun) hlavně kvůli prima útokům a vše co by se hodilo jak do formy Worgena tak do Humana.
___________________________________________________________________
Přetočme staré hodiny o několik otoček zpět a nahlédněme do země, která se hrdě ční za velikým šedivým valem, nyní se nacházíme na pochmůrném, deštivém náměstí města Stormglene, přes smutné ulice, plné listí a starých papírů proudí potoky deště, jako smuteční průvod směřující ke hřbitovu. Těžké, snad jako kovové kapsy vdaru nebes bubnují do kočičích hlav a do okenic domů, včetně malého, zapadlého sídla, tísnícího se mezi střechami a dalšími domy. Když náš zrak bude opravdu patrný a probodne i stékající potůčky deště po zdobeném okně, s těžkými, vínově rudými závěsy, můžeme spatři vyhublou tvář ženy, v tehdejším oblečení služebné, jen pár lidí zná jméno této poněkud "zahořklé" služebné, která coby věrný pes slouží rodu Lockwellů, my však můžeme vědět že se jedná o Ágnes Hoftess z velice nízké rodiny přístavních dělníků. Jaké štěstí že zrovn ona, byla vybrána již zesnulým otcem nynějšího pána sídla. Mnoho lidí si spíše šeptá ono jméno, než-li se obává jej nahlas vyslovit, Abrrham Lockwell, byl velice podivný člověk, mnoho lidí právě mu připisují ony podivné události, které se odehrávali ve smutných, deštěm smáčených ulicích města. Aby jste porozuměli, Abrraham měl pevnou výchovu, tvrdou jako skála, zřejmě však tvrdé, bezcitné dětství na něm zanechalo stopu, byl zkrátka podivín a lidé se ho báli. Abrraham měl ženu, půvabnou Marylin Rose, která byla dcerou neúspěšného klenotníka, to však pro nás není důležité, ani jeho jméno. Samo Světlo snad ví, jak takový ohavný kozel získal krásné srdce Marylin. Někdo tvrdí že se upsal Stínu, aby jen jí získal, nebo že ji přiotrávil nebo vyhrožoval. Pravdu se nikdy, nikdo nedozví. Abrraham s Marylin měli syna Jamese, povídá se prý, že James je naprostým opak svého otce, né že by byl nějak zvláště hodný nebo snad dobrosrdečný, jenom nesouhlasil s otcem, když jednou tříčlená rodina lorda Abrrahama a Marylin společně s jejich synem večeřela, někdo zabouchal na dveře ...
"Ágnes?! Můžeš jít otevřít prosím Tě?!" zavolal lord Abrraham
Nastává ticho, které narušuje jenom skřípání hodinových ručiček ve starých hodinách.
"Zatracená ženská!" Lord vstal a vrávoral opatrně po svých pavoučích nohách ke dveřím, otevírající jídelnu, koukl na chodbu. Klepání dole na dveře neustávalo, naopak, snad jako kdyby onen záhadný noční rušitel měl potěchu přímo v tom narušení večeře.
Lord pomalu schází schody, opatrně, opírajíce se o kamené schodiště vstahuje ruku ke klice. Otevírá dveře ...
Marylin vzorovitě jako proutek sedí u stolu, opatrně pojídá lžičku za lžičkou hrachové polévky. V tom se ozvě výstřel, trhnutím vstane a uslyší ruch na schodech, zamrazí ji. To nebyl onen pronikavý, nepříjemný zvuk blížicího se Abrrahama.
"Jamesi." stačila hlesnout, popadla syna za ramena a stáhla ho za vínově rudý závěs plný prachu, do místnosti vrazil osoba v kápi, a dlouhým pláštěm, nehledě na to, že vysoké, černé, kožené boty znechávali na starém, drahém koberci blátivé otisky.
Marylin tiskla svého syna k sobě, pevně, ani nehlesla. Postava chvíli hleděla ke stolu, bylo jasné že podle dechu a rozměrů se jednalo o muže. Rozhlédl se a stáhl roušku. Marylin málem vykřikla, udržela však v sobě onen hles a hleděla do tváře vraha jejího manžela. Její bratr, který byl vždy odstrkován, byl asi o dva roky mladší než ona, ví pro co přišel. Pomstít se za utlakování a opovrhování, chtěl zprovodit ze světa celou větev rodokmenu své sestry Marylin. Nasadil ohavnou grimasu, a odešel, klapání na chodbě se vzdalovalo ...
To vše se honilo a vybavovalo hlavou Ágnes, když stála u okna. Smutně si povzdechla a otočila se, k posteli kde ležela žena, Katharine Lockwellová, žena lorda Jamese Lockwella, syna Abrrahama a Marylin Lockwellových. Nadechla se, a opatrně přišla k posteli, žena upřela svýma očima pohled do ženy. Kruhy pod očima znázorňovali, jak moc je unavená a vyčerpaná z té několika hodinové bolesti, pevně zaťala zuby.
Ágnes skřehotavým hlasem zavolala: "Příšel čas!"
Do pokoje vrazili tři porodní báby a zaujali svá místa, nynější chvíle si nebdueme popisovat, všichni víme, jak tyto příběhy končí, šťastně. Na svět jsou přivedena dvojčata Katte a Abrraham Lockwellovi, dvojčata! Otec vtrhl do pokoje. Starostlivá grimasa mudrce nahrazena veselou grimasou obdařeným dítětem. James okamžitě objal a políbil svoji ženu, uslzenou slzami štěstí, radosti a únavy. Jeho pohled nyní natočil na své dva potomky, neudržel se a popustil uzdu vychování, uronil slzu, která stekla do jeho pečlivě zastřižené bradky.
Dny, roky, měsíce, hodiny a minuty plynuly ve víru života, studií, vzorného vychování, hádek, lásky a usmiřování. Dospívání a čas běží jako splašný kůň, avšak zvěstná znamení nezůstávají nepovšimnuta.
Rodina pokryta hrozbou stínu a pomstychtivosti bratra, prchá do zimního sídla, zapadlého, starého, léta neotevřeného domu. Kočár kodrcá večerní tmou, čtyři postavy uvnitř, vybaveny jen tím nejnutnějším, a věrná služebná Ágnes, kočírující a taktak udržující na uzdě pár vraných koní, zpěněných únavou, vyprahlostí a vyčerpáním. Kočár kodrcá vpřed, míjí poslední domy na okraji města, a vjíždí do lesa, bláto nebláto, houští nehouští, stará cesta se rozevírá a otvírá prostranství se zašlým zimním sídlem. Rodina pomalu vysedává a vynáší své věci za droprovodu chrchlající služebné se svící v rukou dovnitř, šedé dveře se otvírají a pohltí pět postav.
Míjejí dny, né více, slunce vychází a zapadá a zdobí krajinu červení ranních červánků, zanikajících v deštivých, plačtivých dnech, a nebo rudý východ slunce. Jedné noci je mladý Abrraham rozhodnut, opatrně bere otcovu starou pušku, schází po schodišti dolů vstříc tmě, nazouvá si staré boty. Jeho vstávání dřív než se sluší nezůstane bez povšimnutí, v noční košili se Katte vydává za zvuky...
"A-Abrrahame?"
"Katte? Vrať se do postele."
"Kam jdeš?"
"Pomstít nás. Jdu zabít našeho strýce, dnes nebo nikdy."
Katte pootevře ústa aby něco pověděla, avšak v místnosti zůstává už jenom slova na rozloučenou, a mizející cíp černého pláště Abrrahama Lockwella, Katte osamocení a zůstane v pokoji sama.
Kůň uhání tmou, proráží houští a bodláčí, jezdec neheldí na krev, ani na utrpení zvířete. Doráží k bývalému rodovému sídlu, ulice jako vymetené, všude ticho, jenom lampy pomalu požírají tmu jako hrůzostršné bestie, jezdec sesedne, a koně nechá běžet, bere jenom pistoli. Opatrně se ujistí o prachu, otevírá dveře a vstříc mu přichází jenom pavučiny, popel a prach, rozkašle se a ve tmě uvidí jenom obrys někoho na schodech. Zamžourá pohledem, nabije v mžiku hbitými prsty zbraň.
"Vítej synovče." Řekne stařec a rozkašle se.
"Drž zobák dědku, přicházím pomstít svého děda."
Dědek se krákoravě rozchechtá.
"Ubožáku. Stejný jako tvá bába a děd! Naivní hlupáci. Teď zemřeš i Ty!"
Dědek s překvapivou hbitostí, rychlostí tenkých prstů vytáhl od pasu menší řkřesadlovou pistoli, pozvedl její černou hlaveň do tmy někam kde myslel že bude ona mladá postava. Nahodil úsměv ze kterého páchla smrt, zkažené zažloutlé zuby se zaleskly když se otevřeli zprudka dveře s další postavou. Ozvala se rána, silná jako pěst do unaveného obličeje. Z hlavně neznámé osoby unikal tenký proužek dýmu vstříc nyní klidné ulici města a pryč, někam k šedivým, olovnatým mrakům. Neznámý pomalu odhodí černý klobouk.
Mladík hledící s nechápavým obličejem pohlédne na známou tvář, známou až od vlastního počátku. Katte. Oba pohledy mladých lidí směřují v chladnoucí mrtvole, ve které čnila veliká, zčernala díra a na tváři zmražený úsměv plný kazu, zápachu a mrtvolně prázdných očí. Pach spáleniny pomalu naplňoval zašedlou místnost plnou prachu.
Nahoře na schodech zadupali nohy, po kamenné podlaze se svíčkou služebnictvo spěchalo dolů. Dolů k místě vraždy.
"Tamhle jsou! Nenechte je utéci!" Ozval se skřípavý hlas, zjevně mužský šlo dobře slyšet to sýpání. Dvě postavy, odděné v černém obleku, pokropeným měsíčním svitem nečekali. Ihned se otočili a spěchali ven, ven do náruče snad ještě větší zimy a mokrých dlažebních kostek, přivítal je jenom svit lampy a přibližující se spěch lidí za nima. Koně zaržáli a obláčky páry se rozplynuli. Cválající kopyta unikali vstříc tmě, nechávajíce rozezlený dav služebnictva za sebou a křik nadávek. Nyní teprve se z oblaku noci vynořila ona strašlivá skutečnost. Jsou vrazi, psanci. Unikali na koních, znavených a zborcených potem, vedle nich ubýhali domy, další lampy a olýsané stromy od listí. Město pomalu mizelo, přivítala je náruč noční tmy a pohrdavé vytí v dálce. Snad jako kdyby toužili zrychlit, koním se lepili hroudy a mazlavé bláto studené jako umrlcovi paže na kopyta. Vpřed!
Nebe na východě ozdobila stužka rubínové barvy, měnící se v krásný oranžový závoj a sluneční paprsky, noc byla zažehnána. Noční běsi se stahovali do svých roklí a bahnisek. Snad jenom tam můžeme vidět klopýtající koně směrem k zašedlému valu, který je mezerníkem mezi zemí Gilneasu a Stříbroboru. Nečekat více. Projít oním zašedlým obloukem země se značně zchudlým minovým váčkem. Koně pomalu přejížějí po blatisku dolů z kopečka k městu Pyrewood.
Smutné šedé obrysy loučící se brány Gilneasu ponechali za svými zády. Kopyta koní našlapovala ranní travinou a ničila krásné dekory ranní rosy. Váhavé, chladné podzimní slunce se pomalu nořilo z oparu nad mořem, paprsky proťaly jako nůž kapičky rosy a ty zahrály barvou duhy. Dvě postavy v sedle se rozhlédnuli kolem.
Ranní ruch lesa v podobě šumění špiček borovic a smrčin váhavě vítali nový den, tiché trylkování rozličných druhů pěvců kradmě prorážely a nahrazovali ticho noci. Koně se dali opět do kroku, krok za krokem po staré dlažbě kolem světem zapomenutých lamp směřovali k vlídným obláčkům kouře špinavého městečka mačkajícího se za vysokou hradbou mokré palisády. Katte jako první prolomila ticho cesty.
"Tu zastavíme." Její hlas byl kovový, ledový, snad zklamaný. Její společník mlčky pokýval na její slova, opatrně projeli též palisádovou branou, minuli choulostivé náměstí a opatrně pokračovali k budově, která smrděla čpavým koňským hnojem. Stáje. Na slamníku, studeném a ztuhlém seděl muž, tvář zdobenou letmými vrásky a nepřítomným pohledem, jeho nepříliš vysoké tělo ukrývala stará, moly prožraná deka páchnoucí po koních.
Dvojice dorazila ke slamníku s mužem. Pochopitelně že slova se ujala Katte.
"Kolik bude stát ubytování těchto dvou koní?" Její hlas byl ledový, nepřístupný. Úklony a přání dobrého rána museli jít stranou a uhnout tíživé situaci.
Její slova uvítal chraplavý hlas starého muže.
"Tři stříbrný za voba."
Abrraham srazil pevně rty, zlodějská cena.
"To je poněkud moc, nemyslíte?" Pronesla s dobře zastřeným hněvem a únavou Katte.
Muž na slamníku pokrčil rameny.
"Buďto toto a nebo si ty koně strčte do lesa. Jiný stáje tu nejsou."
Snad na moment se na sebe dva lidé v sedlech podívali. Katte bez jediného slova odvázala váček a hodila je muži do klína a do deky, ten po něm chňapl jako ryba po háčku s červem a pevně jej sevřel do svých s jistotou studených ruk. Opatrně odvázal nitku a nakoukl do něj, po letmé chvíli počítání napočítal pět stříbrných. Usmál se zkaženým úsměvem, žlutým jako drahé mince na dva lidi.
"Je to tak tak, ale bude to muset stačit."
Abrraham se vyhoupl ze sedla jako první a předal svého i sestřina koně do rukou muže. Bez dalších slov se otočili a pomalu mířili do další budovy s kolmou střechou, vypadala notně zaprášeně a uváleně jako polochcíplí pes co se týden toulal. Váhavě otevřel dveře Abrraham, vkročil dovnitř a vrzající dveře přidržel Katte. Zamířili k pultu, za tu cestu přes staré, zaprášené koberce sundali kápě a tak svíce mohli odhalit jejich unavené a cestou vyčerpané tváře.
Tlustý muž za pultem, s břichem jako sud, který stál na barovém pultu se nepatrně zamračil. Pak však mu cukl koutek v umělém a časem ohraném úsměvu.
"Co si budou přát drazí cizinci?" Řekl hlasem, znící jako zvon z kostelu, kupodivu čistý, neposkvrněný.
"Dvoulůžkoví pokoj, a co nejlevnější." Řekl stroze Abrraham, ale vražedný pohled jeho sestry stačil aby se v mžiku opravil.
"Ehm ... vlastně, střední kvality." Vysoukal ze sebe.
"Kolik to bude stát?"
Muž za pultem se zamyslel a podbral pod umaštěnou čepicí na lysé hlavě.
"Nóóó drahej pane, to bude tak ... šest stříbrnejch na noc."
Oboum sourozencům poklesla zároveň brada, jejich výraz nabyl silné nedůvěřivosti a jisté rostoucí zlosti.
"Tedy ... vlastně, čtyři sem chtěl říct." Zakašlal muž za pultem. Katte naštvaně vzala vyhublý měšec a odpočítala přesně požadovanou částku, položila ji na stůl, který se s hadrou neviděl snad milénia a převzala rezavý klíč z těžkého kovu. Pomalým krokem mířili po schodech nahoru, minuli moli prolezlou vycpaninu podivuhodného zvířete, potom pár vrzavých schodů a nakonec stanuli před dveřmi, prvními u schodiště, byly z černého dřeva. Katte opatrně vsunula klíč do zámku, ten ihned spolkl odemykadlo jako nenasytný dravý pták malou myš. Zámek zavrzal a pomalu otevřel dveře do malého pokoje s dvěma postelema, šatníkem a výhledem na náměstí. Abrraham si vzdychl, přehlížel nyní ono značné nepohodlí a prach. Svalil se i v plášti na postel, která byla snad tvrdší než hlava horského berana.
"Dík že jsi mě v tom nenechala." Řekl jen, ale jeho tvář směřovala poheld do dřevěného obložení.
"Hmm, skvělá kravina. Fakt že jo, zabít někoho a ani se o tom neporadit."
"Co jsem měl dělat? jen tak přihlížet tomu jak se ten prašivý pes povaluje v našem domě?"
Abrrahámův hlas zněl příkře a hlavně unaveně. Katte se kousla do rtu, nemá cenu se hádat. Obratně a lišácky změnila téma.
"Při těchto cenách co nám tu dávají brzy zemřeme hlady. Vsadím se že tu bochník je drahý jako kdyby byl ze zlata."
"Chmmm ..." Zamumlal v odpověď její bratr a zašmátral rukou u pasu, vydoloval svrasklé jablko, staré a potlučené. Znechuceně se na něj podíval, a schoval jej pod postel.
"Myslím že v prvné čadě by to chtělo odpočinek." Zamumlal ještě jednou, stočil se pod plášť a ihned skočil myslí pod hladinu snů a blaženého spánku.
Katte neotálela a ihned jej následovala.
S příchozím hostem, zvaný noc se o okenní tabulky otřel vítr jako hravé štěně o nohy svého pána. Tabulky okna lehce zahučely a do starého skla se opřel vítr s deštěm, po těch pár bídných oknech se valila voda, snad poprvé v tomto roce. Svíčka stojící před oknem opatrně zacukala plamínkem když se dveře pokoje s lehkým vrznutím otevřeli, dovnitř se vkradl stín, zahalená osoba v kápi s povědomou tváří. Vstal snad z mrtvých? Vztekem a nenávistí zkroucená tvář známého strýce se blížila k posteli. Abrraham otevřel oči a vyjekl, pokoj byl prázdný ale do okenních tabulek se opravdu opíral déšť. Zamrkal aby smetl z očí clonu strašlivého snu. Jenom další stře z velkého zrcadla událostí. Bez jediného slova ucítil divný pocit, vinu za útrapy co je postihly a za clonu smutku jenž se s nimi táhla jako kouř za komínem. Opatrně si přes své ramena přehodil plášť, aby nenadělal sebe větší rozruch nebo šustění. Svůj poloprázdný měšec položil vedle svíce, která byla skoro rozteklá po svém podstavci. Hrábl po klice.
Z krčmy se vyplížil s největší opatrností, za ním jenom zaklapl zámek a otočil klíč s mrmlajícím hospodským s kruhy pod očima. Abrraham opatrně našlapoval deštěm, který v marné snaze se jej snažil tlačit zpět do hostince. Kráčel však v před, nestaral se o to kam, a oatrně prošel branou města, míříce vstříc stromům, vysokým stojící jako smuteční svíce ze stříbra obejmuté nocí. Ze stromů kapala voda, síla deště klesnula na intenzitě a bylo zřejmě že déšť ustává a poslední kapky se opatrně klouzají po stříbřitém jehličí dolů do lesní půdy.
Nevěděl jak dlouho jde, nevěděl ani kam jde. Jenom ztěžka kladl nohu přes nohu. Najednou se zprudka otočil aby spatřil stín mezi stromy, snad alabastrová běloba a nebo jenom větev stromu, mihnoucí se jako šmouha na kraji říše snů.
Ztěžka pokračoval po cestě, která byla tvořená kočičími hlavami dál, když se zastavil. Ucítil na zádech dech, cítil pach zkaženého masa. Přes záda se mu převalila vlna mrazu. Otočil se aby jeho zrak spatřil vysokou postavu nejpodivnějšího tvora jeho života, modré oči plné bestiálního šílenství a postava zdobená bílou srstí s vyceněnými tesáky a podivnou zbraní v ruce.
Lesem se neslo zavytí, které až na pár zvířat vyděšených k smrti a Abrrahama hroutícího se na zem se potápějící se myslí do černé noci nikdo neslyšel.
Jenom střepy, popel a poválečné ticho zbyly z mysli Abrraham Lockwella, již myšlenka na to, že je člověk se během překvapivě krátkého času ponořila jako papírová lodička do jezera. Jenom letmé záblesky vzpomínek, jako škubající se salstvo mrtvoly, udržovaly někde v zadu, ve skrytu mysli a v šedém koutu vědomí, že pod vrstvou nynějšího prokletí v bestii se stále skrývá člověk. Zapoměl chuť vařeného jídla, chutných sýrů. Nyní znal jenom otisk krvavé stopy oběti a pronásledování. Zda toto má být konec netušil.
Jen si pamatoval na pár tváří, jako na drahou sbírku motýlů, kteří byli posledními exempláři světa. Pamatoval si jenom na šok onho probuzení, když se probral již jako lovec, lepší bytost, lepší stopař ... pamatoval si i pach vlhké lesní zeminy a mléčnou mlhu, oplývající chvojím, a keři kolem. Další jako on, další Ti kteří měli buďto tu smůlu nebo štěstí že jsou tím čím jsou. Celé dny toulání se po lánech lesa, v omamném sevření noci a nebo na spánek. Jídlo, spánek, pít. Život nabral nových kolejí bez cíle. Nyní je šelma, bestie Silnější vyhraje a slabší se musí spokojit s prachem u nohou vítěze.
Dny plynuly, svět nebyl nijak zvlášť narušen skromným Abrrahamovím neštěstím, svět a čas se k tomu stavě očividně velice ledově bez náznaku soucitu. Dny se s jisotou ukrajovali na stále tenčí plátky světla a ledového slunce.
Když zase jednou kroutil a rval útroby ten strašlivý mučitel hlad, vydal se nynější Abrrham ryrychlím poklusem vpřed, naplněn roustoucím vztekem z hladu a touze po krvi. Toto palivo jeho organismu h zahnalo nezvykle blízko k onomu velice povědomému městu, jehož název se neobtažoval jakýmkoliv způsobem zjistit. Právě zde se ony vzpomínky třásly, třepaly a snažili upomenout mozek k tomu kdo a odkud je, stále bez výsledku. Bylo to jako když motýl naráží do stěn své sklenice. Nemělo to význam, nemělo to cíl. Ale myšlení se nevzdávalo. Naděje umírá poslední.
Nahnilá a mlhou oplzlá palisáda zdobená lišejníky a různými dřevokazými houbami voněla povědomou vůní. Ledové slunce se sklánělo nemilosrdně k obzoru stahující sebou své paprsky. Pomalu přicházela tma, vkrádala se jak do mysli, tak do těla.
Pomalu se blížil vstříc velikým sloupům do tmy, ach, nebyly to sloupy byly to stěžně veliké lodě. Majestátní trup olepený mořskými vilejší a vyschlými chaluhami se houpal v bezpečné vzdálenosti od jistě ostrých skalních výběžků. Mězi městem a skrmným přístavištěm byl jenom kousek cesty, jenom ubohý kousíšek na rychlý přesun.
Abrraham zavětřil, nasál pach jak slaného moře a ještě jednoho prvku. Kořisti. Jistě bezbrané, ubohé a slabé jako podzimní list. Přikrčil se a plíživým krokem se vydal do náruče tmy, která jej zcela pohltila. Blížil se, již cítil dech a tep, kradmo se pžiplížil za NI. S jistotou určil že je to žena s lehkým, poloprázdným zavazadlem. Zařval a žena se otočila s děsem v očích, děs a strach, děs a strach. Hleděla na něj, neodvážila se téměř zvednout pohled. Abrraham se blížil, nyní šla rozpoznat ta šedá srst, zářicí oči a uši zstažené dozadu. A ony vyceněné tesáky. Osoba upadla přes zaazadlo do ldrobných oblázků, které zde přecházeli buďto v pláž a nebo v mořské traviny táhnoucí se po pláži. nyní se odvážila zvednout pohled, těsně před koncem toho všeho chtěla spatřit zrak svého vraha. Něco zašeptala. Jedno jediné slovo, keré stačilo jako kámen, aby prolomilo onu mysl, jako kámen sklenici s motýlem. Motýl byl volný. Abrraham. Nyní si vzpomínal, nyní ví, a vše začalo do sebe zapadat. Vše se skupilo a skládalo jako sněžné vločky, které pohání vítr do veliké závěje. Bestie byla potlačena, zahnána do koutu mysli a udržena vědomím že stále tu je pánem člověk. Siluetu Worgena pomalu začala skolímat nafialovělá záře, nevýrazná, bojácná, ale s jistotou zakryla tělo jako pokrývk tělo. Katte natáhla ruku k němu, ale ucukla, dyž v zápětí ten opar zmizel a prolnul se s kamínky na zemi.
Noc pomalu sílil, jenom dva šeptavé hlasy ve tmě a narážení vlnek do středně veliké lodi opletené vilejši a chaluhami. Bylo si o čem povídat, ještě že peníze vystačili na posledních pár míst na lodi, dlouhé šeptání při svíčce a sezení naproti sobě. Smutné zpovídání, a utváření opět mysli zdravou, připomínání situací, chvíl v životě a poskládání posledních slovíček a činů do kupy. Nad ránem loď rozpjala plachty, do kterých se opřel vítr, kotv byla vytažena a loď se pomlu dala na kolíbavou cestou do své zastávky do přístaviště Ashenfeldu.
Naposledy upravil Hypnoshroom dne Fri Dec 13, 2013 12:37 pm, celkově upraveno 10 krát
