pro Aghael Wed Dec 11, 2013 9:00 pmZdravím, chtěl bych požádat o unikátní povolání Paladina.
Zatím jsem hrál jen na Nostalgii a tam jsem si vysloužil 17 karmy (19 vážený) RP se věnuju něco přes rok a půl. Na postavách mám dohromady odehráno cca 50 dní.
(Snad to takhle bude stačit, nemam moc zkušeností s podáváním žádostí)
Krajina byla zahalena do mlhy. V ospalé vesnici Southshore lidé s neklidem vyhlíželi úsvit... Když sluneční paprsky konečně rozehnali mlžný opar halící moře a pobřeží do svého hustého, mléčného závoje, pak konečně dav shromážděný na břehu začal rozeznávat obrysy připlouvajících lodí. Nebylo jich jen pár, byly jich snad stovky všech typů a velikostí, uprchlíci co přežili plenění Stormwindu Hordou a hledali novou naději, nový život.
V kostelíku, který byl největší a nejpevnější stavbou tehdejší vesnice přišel na svět malý chlapec, dali mu jméno Jorik. Jeho otec Jufus zemřel za několik měsíců v poslední bitvě kde padl i Lothar rytíř ze Stormwindu. A malému chlapci odkázal jen svůj meč a několik dopisů. S matkou a několika dalšími uprchlíky opustili Hillsbrad a zamířili kolem Lordearonu na východ, usadili se v rozrůstajícím městě Nový Avalon.
Jorik byl zvídavý chlapec a neunikl pozornosti tamních kněží, učil se základům víry a rozvíjel svá nadání, pomáhal matce na farmě a i dalším obyvatelům Havenshieru malé farmářské vesničky přilehlé k Avalonu. V patnácti letech byl přijat jako novic k paladinskému řádu, začal si osvojovat základy boje a způsob života.
,,Pojď přisedni si ke mně.“ pronesl kněz na lavičce u kašny. ,,Řekni mi co tě trápí chlapče?“,,Proč se nemůžu přidat k princi Arthasovi a jeho armádě?“ dožadoval se mladý novic odpovědi kněze poté co si přisedl. ,,Protože jsi stále jen novic a musíš se ještě hodně učit Joriku“ trpělivě vysvětloval starý kněz. ,,Ale...“ chtěl pokračovat Jorik, ovšem pohled kněze ho umlčel. ,,Úcta“ zaznělo dospívajícímu chlapci v hlavě, proto sklopil zrak a umlkl. ,,Musíš vytrvale cvičit, a jednoho dne budeš velkou posilou světlu, ale ne dnes..“ ,,Vytrvalost“ Ozval se tichý hlásek v mysli novice. ,,A neboj se, že nebudeš užitečný. I tady se pro tebe najde práce,“ řekl kněz. ,,dnes mi třeba můžeš pomoct dojít na mši, moje staré nohy už mě sotva unesou a bratr Valroth rád začíná včas. Pokud mě mysl neklame bude dnes hovořit o soucitu“ dodal s úsměvem na rtech. ,,Soucit“ tiše zopakoval Jorik a lehce se pousmál, měl rád starého kněze.
Třetí válka zkončila a zemí se proháněla nákaza a další výtvory temnoty, paladinové byli začleněni do obrany Avalonu a bránili nemrtvým dostat se k městu. Ale město bylo v ledovém sevření Krále Lichů, který drtil obranu města a každý den stál mnoho obětí. Když se vše zdálo beznadějné, přišel hledat Tirion Fordring, dobrovolníky na bláhovou misi. Chtěl se postavit na odpor a zdržet nemrtvé, dokud lodě nepoberou všechny co uvezou a neodplují do bezpečí.
Tirion vybral místo střetu, neopevněný kostelík na malém vršku, zde pak shromáždil svoje věrné a promlouval k nim, dodával naději a upevňoval je ve víře. Země se otřásla a mnoho mužů neskrývalo zděšení, když se mezi stromy vyřítili ty ohavné zrůdy. Boje trvaly mnoho hodin a všichni živí už se chvěli únavou. Každá rána, blok nebo úder, vše je stálo neskutečné úsilí a přemáhání.
,,Musím vydržet“ bičoval sám sebe k ještě dalšímu výkonu Jorik, byl pokrytý krví svou i svých přátel svaly ho bolely, bodal kopím zpoza hradby štítů do stále dorážejících zrůd, které snad ani necítili bolest a vůbec jich neubývalo! ,,Jste služebníci Světla! Držte řady a nepolevujte Světlo je s námi!“ volal hlasitě Tirion a kolem sebe šířil záři která přecházela i na vojáky v jeho okolí. Jorika zaplavila nová síla a naděje, i když byl od mala veden k víře ve světlo nikdy nic podobného nezažil, přestal cítit únavu a plně se odevzdal světlu, nechal se jím vést. Pak se mu v mysli mihl obraz jeho otce, jak asi bojoval, když se postavili Hordě pod vedením Turalyona, ovšem ten obraz mu v mysli nevydržel dlouho. Musel uhnout, v tu chvíli totiž jeden z hnusů prorazil štítovou hradbu a mlátil kolem sebe nebožákem, kterého držel za nohu. Jorik měl kopí zlomené tasil otcův meč a hned musel čelit několika kostlivcům. Tupá rána ho odmrštila k vstupnímu portálu kaple a zbavila ho vědomí.
Jorik otevřel oči a viděl jen světlo, zamrkal a snažil se zaostřit na detaily. Skláněl se nad ním muž v staré zbroji s mnoha rýhami po zbraních. Znal toho muže. ,,K.kde? C..co? Otče? Jsem snad mrtvý?“ tvářil se zmateně a rozhlížel se kolem. To co viděl mu vyrazilo dech. Ze zástupů nemrtvých zbylo jen několik rytířů smrti a všichni... ,,Co se u světla stalo?“Dotazoval se zmateně a znovu se podíval na otce. ,,Jsem na tebe hrdý synu“ pronesl ,,To v koho jsi vyrostl...zůstaň věrný světlu a nikdy tě neopustí, teď ale musíš odpočívat“ řekl a položil mu dlaň na čelo. Jorikovi se znovu zavřeli oči přesto, že chtěl zůstat při vědomí a naplnil ho klid.
,,Ty máš asi víc štěstí než rozumu!“ ozval se Nirat ,,Mysleli jsme že jsi taky mrtvej.“ Otevřel oči a bolel ho každý kousek těla, každý sval a snad i kost, pokusil se o úsměv. Jeho přítel Nirat se zvednul k odchodu ale ještě se otočil: ,,Dej se do kupy, válka ještě nezkončila“. Pak zmizel za průlezem z kajuty, kde byly vyskládané postele a houpací sítě se zraněnými. Za pár okamžiků se stejným průlezem probelhal stařičký kněz podepřen jedním novicem. ,,Joriku, Joriku...“ pronesl přívětivým hlasem a za pomoci usedl na postel ,,jak se cítíš?“,,Přežiju to otče Fargo, jen, chtěl jsem se vás zeptat, víte Paladinové někdy dokáží přivolat světlo na pomoc, proč ne i já? Byl jsem přijat do řádu a věřím ve světlo, proč neumím Světlo ovládat?“ ,, Ach chlapče, Svaté Světlo není mula abys ho mohl ovládat, je to síla která se propůjčuje těm kdo si to zaslouží, kdo se mu odevzdají a přijmou jeho cestu, někdy jsou zkoušeni ve vytrvalosti než se jim dá poznat“ pokýval kněz Fargo hlavou. ,,Věř mi že až budeš schopen vládnout i touto silou, Svaté světlo ti ji propůjčí, ale střes se, nejsou to kouzla pouťového kouzelníka abys je zneužíval pro svou slávu...“ Odmlčel se a zadíval se na chlapce kterého v Jorikovi pořád viděl.
Ozvalo se nejisté zaklepání na dveře kajuty, mladý paladin zvedl pohled od knihy ,,vstupte“ řekl vlídně, dveře se pomalinku otevřeli a dovnitř nakoukl zbědovaný obličej. ,,Prosím pane musíte mi pomoci, má dcera... není jí dobře, felčar si s ní neví rady prosím“ Zněl tak zoufale a úpěnlivě prosil ,,jste přeci služebníkem světla prosím zachraňte mou dceru“ Mlčky vstal a šel s mužem, ten ho dovedl k lůžku jeho dcery, ta se zmítala v křečích, celá pobledlá. ,,Jak jí mám u svělta pomoci, nikdy jsem nikoho neléčil, nikdy jsem se o nic podobného ani nepokusil!“ Prohnalo se Jorikovi hlavou, poklekl a vztáhl ruce k modlitbě, prosil všechny své přímluvce, svého otce, otce Farga a další aby se přimluvili a propůjčili mu sílu aby Svaté světlo uzdravilo malou dívenku Maru. Když se zdálo, že se nic nestane a beznaděj rostla odevzdal se plně vůli světla a vztáhl ruce nad dívku, bylo to jako by ho někdo vedl, jako by to dělal už tolikrát... ,,Svaté světlo, očisti tuto dívku od působení temnoty, od poskvrny, která ji zevnitř ničí a spaluje jejího ducha! Ve jménu světla tě očišťuji od temnoty, žij Maro!“ Otevřel oči a stáhl dlaně a světlo proudící do dívenky se utlumilo, dívenka se ještě chvíli třásla ale pak usnula a začala i klidně dýchat. Překvapený silou a samozřejmostí s jakou mu přišlo Světlo na pomoc se vrátil do kajuty a dlouho rozjímal o tom co se stalo.
Pohupování postele mu prozradilo že je ještě na moři a chvíli se musel hodně soustředit, než mu došlo kde je. Oblékl se a vyšel na palubu, slunce se probouzelo a teprve začínalo pouť po obloze a všechno halila mlha. Trvalo to dlouho než se sem mohl vydat. Chtěl začít znovu a kde jinde je lepší místo, než tam, kde započal pouť po tomhle světě. Mlžný opar se vpíjel do paprsků slunce a odhalil vrcholky hor, blížili se k pobřeží. Hillsbrad.
Zatím jsem hrál jen na Nostalgii a tam jsem si vysloužil 17 karmy (19 vážený) RP se věnuju něco přes rok a půl. Na postavách mám dohromady odehráno cca 50 dní.
(Snad to takhle bude stačit, nemam moc zkušeností s podáváním žádostí)
Krajina byla zahalena do mlhy. V ospalé vesnici Southshore lidé s neklidem vyhlíželi úsvit... Když sluneční paprsky konečně rozehnali mlžný opar halící moře a pobřeží do svého hustého, mléčného závoje, pak konečně dav shromážděný na břehu začal rozeznávat obrysy připlouvajících lodí. Nebylo jich jen pár, byly jich snad stovky všech typů a velikostí, uprchlíci co přežili plenění Stormwindu Hordou a hledali novou naději, nový život.
V kostelíku, který byl největší a nejpevnější stavbou tehdejší vesnice přišel na svět malý chlapec, dali mu jméno Jorik. Jeho otec Jufus zemřel za několik měsíců v poslední bitvě kde padl i Lothar rytíř ze Stormwindu. A malému chlapci odkázal jen svůj meč a několik dopisů. S matkou a několika dalšími uprchlíky opustili Hillsbrad a zamířili kolem Lordearonu na východ, usadili se v rozrůstajícím městě Nový Avalon.
Jorik byl zvídavý chlapec a neunikl pozornosti tamních kněží, učil se základům víry a rozvíjel svá nadání, pomáhal matce na farmě a i dalším obyvatelům Havenshieru malé farmářské vesničky přilehlé k Avalonu. V patnácti letech byl přijat jako novic k paladinskému řádu, začal si osvojovat základy boje a způsob života.
,,Pojď přisedni si ke mně.“ pronesl kněz na lavičce u kašny. ,,Řekni mi co tě trápí chlapče?“,,Proč se nemůžu přidat k princi Arthasovi a jeho armádě?“ dožadoval se mladý novic odpovědi kněze poté co si přisedl. ,,Protože jsi stále jen novic a musíš se ještě hodně učit Joriku“ trpělivě vysvětloval starý kněz. ,,Ale...“ chtěl pokračovat Jorik, ovšem pohled kněze ho umlčel. ,,Úcta“ zaznělo dospívajícímu chlapci v hlavě, proto sklopil zrak a umlkl. ,,Musíš vytrvale cvičit, a jednoho dne budeš velkou posilou světlu, ale ne dnes..“ ,,Vytrvalost“ Ozval se tichý hlásek v mysli novice. ,,A neboj se, že nebudeš užitečný. I tady se pro tebe najde práce,“ řekl kněz. ,,dnes mi třeba můžeš pomoct dojít na mši, moje staré nohy už mě sotva unesou a bratr Valroth rád začíná včas. Pokud mě mysl neklame bude dnes hovořit o soucitu“ dodal s úsměvem na rtech. ,,Soucit“ tiše zopakoval Jorik a lehce se pousmál, měl rád starého kněze.
Třetí válka zkončila a zemí se proháněla nákaza a další výtvory temnoty, paladinové byli začleněni do obrany Avalonu a bránili nemrtvým dostat se k městu. Ale město bylo v ledovém sevření Krále Lichů, který drtil obranu města a každý den stál mnoho obětí. Když se vše zdálo beznadějné, přišel hledat Tirion Fordring, dobrovolníky na bláhovou misi. Chtěl se postavit na odpor a zdržet nemrtvé, dokud lodě nepoberou všechny co uvezou a neodplují do bezpečí.
Tirion vybral místo střetu, neopevněný kostelík na malém vršku, zde pak shromáždil svoje věrné a promlouval k nim, dodával naději a upevňoval je ve víře. Země se otřásla a mnoho mužů neskrývalo zděšení, když se mezi stromy vyřítili ty ohavné zrůdy. Boje trvaly mnoho hodin a všichni živí už se chvěli únavou. Každá rána, blok nebo úder, vše je stálo neskutečné úsilí a přemáhání.
,,Musím vydržet“ bičoval sám sebe k ještě dalšímu výkonu Jorik, byl pokrytý krví svou i svých přátel svaly ho bolely, bodal kopím zpoza hradby štítů do stále dorážejících zrůd, které snad ani necítili bolest a vůbec jich neubývalo! ,,Jste služebníci Světla! Držte řady a nepolevujte Světlo je s námi!“ volal hlasitě Tirion a kolem sebe šířil záři která přecházela i na vojáky v jeho okolí. Jorika zaplavila nová síla a naděje, i když byl od mala veden k víře ve světlo nikdy nic podobného nezažil, přestal cítit únavu a plně se odevzdal světlu, nechal se jím vést. Pak se mu v mysli mihl obraz jeho otce, jak asi bojoval, když se postavili Hordě pod vedením Turalyona, ovšem ten obraz mu v mysli nevydržel dlouho. Musel uhnout, v tu chvíli totiž jeden z hnusů prorazil štítovou hradbu a mlátil kolem sebe nebožákem, kterého držel za nohu. Jorik měl kopí zlomené tasil otcův meč a hned musel čelit několika kostlivcům. Tupá rána ho odmrštila k vstupnímu portálu kaple a zbavila ho vědomí.
Jorik otevřel oči a viděl jen světlo, zamrkal a snažil se zaostřit na detaily. Skláněl se nad ním muž v staré zbroji s mnoha rýhami po zbraních. Znal toho muže. ,,K.kde? C..co? Otče? Jsem snad mrtvý?“ tvářil se zmateně a rozhlížel se kolem. To co viděl mu vyrazilo dech. Ze zástupů nemrtvých zbylo jen několik rytířů smrti a všichni... ,,Co se u světla stalo?“Dotazoval se zmateně a znovu se podíval na otce. ,,Jsem na tebe hrdý synu“ pronesl ,,To v koho jsi vyrostl...zůstaň věrný světlu a nikdy tě neopustí, teď ale musíš odpočívat“ řekl a položil mu dlaň na čelo. Jorikovi se znovu zavřeli oči přesto, že chtěl zůstat při vědomí a naplnil ho klid.
,,Ty máš asi víc štěstí než rozumu!“ ozval se Nirat ,,Mysleli jsme že jsi taky mrtvej.“ Otevřel oči a bolel ho každý kousek těla, každý sval a snad i kost, pokusil se o úsměv. Jeho přítel Nirat se zvednul k odchodu ale ještě se otočil: ,,Dej se do kupy, válka ještě nezkončila“. Pak zmizel za průlezem z kajuty, kde byly vyskládané postele a houpací sítě se zraněnými. Za pár okamžiků se stejným průlezem probelhal stařičký kněz podepřen jedním novicem. ,,Joriku, Joriku...“ pronesl přívětivým hlasem a za pomoci usedl na postel ,,jak se cítíš?“,,Přežiju to otče Fargo, jen, chtěl jsem se vás zeptat, víte Paladinové někdy dokáží přivolat světlo na pomoc, proč ne i já? Byl jsem přijat do řádu a věřím ve světlo, proč neumím Světlo ovládat?“ ,, Ach chlapče, Svaté Světlo není mula abys ho mohl ovládat, je to síla která se propůjčuje těm kdo si to zaslouží, kdo se mu odevzdají a přijmou jeho cestu, někdy jsou zkoušeni ve vytrvalosti než se jim dá poznat“ pokýval kněz Fargo hlavou. ,,Věř mi že až budeš schopen vládnout i touto silou, Svaté světlo ti ji propůjčí, ale střes se, nejsou to kouzla pouťového kouzelníka abys je zneužíval pro svou slávu...“ Odmlčel se a zadíval se na chlapce kterého v Jorikovi pořád viděl.
Ozvalo se nejisté zaklepání na dveře kajuty, mladý paladin zvedl pohled od knihy ,,vstupte“ řekl vlídně, dveře se pomalinku otevřeli a dovnitř nakoukl zbědovaný obličej. ,,Prosím pane musíte mi pomoci, má dcera... není jí dobře, felčar si s ní neví rady prosím“ Zněl tak zoufale a úpěnlivě prosil ,,jste přeci služebníkem světla prosím zachraňte mou dceru“ Mlčky vstal a šel s mužem, ten ho dovedl k lůžku jeho dcery, ta se zmítala v křečích, celá pobledlá. ,,Jak jí mám u svělta pomoci, nikdy jsem nikoho neléčil, nikdy jsem se o nic podobného ani nepokusil!“ Prohnalo se Jorikovi hlavou, poklekl a vztáhl ruce k modlitbě, prosil všechny své přímluvce, svého otce, otce Farga a další aby se přimluvili a propůjčili mu sílu aby Svaté světlo uzdravilo malou dívenku Maru. Když se zdálo, že se nic nestane a beznaděj rostla odevzdal se plně vůli světla a vztáhl ruce nad dívku, bylo to jako by ho někdo vedl, jako by to dělal už tolikrát... ,,Svaté světlo, očisti tuto dívku od působení temnoty, od poskvrny, která ji zevnitř ničí a spaluje jejího ducha! Ve jménu světla tě očišťuji od temnoty, žij Maro!“ Otevřel oči a stáhl dlaně a světlo proudící do dívenky se utlumilo, dívenka se ještě chvíli třásla ale pak usnula a začala i klidně dýchat. Překvapený silou a samozřejmostí s jakou mu přišlo Světlo na pomoc se vrátil do kajuty a dlouho rozjímal o tom co se stalo.
Pohupování postele mu prozradilo že je ještě na moři a chvíli se musel hodně soustředit, než mu došlo kde je. Oblékl se a vyšel na palubu, slunce se probouzelo a teprve začínalo pouť po obloze a všechno halila mlha. Trvalo to dlouho než se sem mohl vydat. Chtěl začít znovu a kde jinde je lepší místo, než tam, kde započal pouť po tomhle světě. Mlžný opar se vpíjel do paprsků slunce a odhalil vrcholky hor, blížili se k pobřeží. Hillsbrad.
Bylo to čtivé, poutavé a myslím si, že esenci jeho... paladinství, řekněme, jsi v tom zachytil pěkně. 