pro Sinéad Sat Dec 14, 2013 12:22 amTo že je to psané z pohledu mojí postavy, je vcelku jasné, ale nejde o žádný přehnaný spoiler. Přesto, kdo by to radši jen chtěl znát z RP... No,nemusí to číst.
Tečky neznázorňují pouhé hodiny, ale i klidně celé dny, než se závislost opět projeví ve vypjatější situaci.
Znáte ten pocit, když se uprostřed noci vzbudíte? Kůže zborcená potem, mělký dech, prudce otevřené oči. Nebo ho znala jen ona sama? Nebyla si jistá. Ale už mírně tušila, co ji budí.
Pohladila po vlasech vedle odpočívajícího elfa a odhrnula ze sebe lehkou deku, zatímco se pokoušela vydechnout bez zasyčení bolestí. Bušení srdce a bolest v pravém rameni, jak se pokusila příliš prudce posadit. Pokoj, zalitý měkkým měsíčním světlem by vypadal nevinně, nebýt jí.
Pomalu se zdvihla. Bosé nohy se dotkly dřevěné podlahy, což vyvolalo tiché plesknutí. Na chvíli se zarazila uprostřed kroku, jen aby sebou slabě trhla, nadechla se a ohlédla, jestli se elf nebudí. Ne, nebudí se. Jeho bílé vlasy spočívaly na polštáři a spolu z jeho poklidným výrazem budily zdání ticha a míru.
Odhrnula si zpocené vlasy z čela, načež se zhluboka nadechla. Zamotala se jí hlava, až se musela opřít o stůl, křečovitě svírající jeho hranu. Kolikrát už se takto vzbudila? A ten svíravý pocit byl stále horší.
Došla, spíše se domotala ke kádi a opláchla si obličej. Oči, většinu času tak zářivě zelené, nabývaly matných odlesků, zatímco se snažila si vydrhnout z kůže ten pocit, jako by mohla umýt to, kým je. Přehodila si přes sebe róbu, urovnala ji a zhluboka se nadechla.
Prsty zatápaly po brašně a vylovily lahvičku s krystalicky modrým obsahem. Ruce se jí třásly, byl problém ji vůbec otevřít, ale napít se, to by jí šlo samo. Neváhala. Neměla dostatečně silnou vůli na to vydržet. Vklouzla do bot a tiše se ustrojila úplně, zabalila se do pláště. Oči získávaly svůj jas.
Poslední pohled do vedlejšího pokoje na spícího elfa, zatímco se třes v rukou pomalu uklidňoval. Zhluboka si vydechla a vykročila z pokoje. Pleskání o podlahu utlumila měkká podrážka bot.
…
Nutila se do úsměvu, i když musela vypadat trochu jak vosková figurína. Rezervovaný úsměv byl trochu jako maska skutečné vnitřní nejistoty. Zaklepala opatrně na dveře.
„Dále.“ Vkročila do příjemně zařízené místnosti, kde za stolem seděl muž v obleku, na stole položený cylindr. „Sinéad… Přejete si?“
„Dal jste si mě zavolat, sire.“
„Ah… Jistě. Potřeboval bych…“
Poslouchala ho jen jedna její polovina. Pohled jí těkal po místnosti, spočinul na zdobených židlích, pergamenech na stole, na cylindru. Cítila, jak se jí mírně třesou ruce, ale zdálo se že si toho nikdo nevšímá. Jako obvykle.
„Jistě, sire. Budete to potřebovat do…?“
„Co nejdříve, Sinéad.“
Jenom mlčky přikývla a vyšla ven. Zhluboka se nadechla, drobně se usmála když zahlédla ve vzduchu pár sněhových vloček. Sníh padal tak tiše, měkce… Ani nevěděla, kam pořádně jde. Myšlenky jí mizely někde v úvahách nad tím, proč přesně je sníh studený.
…
Neuměla lhát, nebo nechtěla lhát? Tahle vtíravá otázka zastavila její chůzi. Zmateně se rozhlédla, netušíce kde přesně je. Několik stromů, řeka, rozbahněnější tráva. Kousla se do rtu, prsty shrnula vlasy za ucho. Kam vlastně chtěla jít? Úsměv jí z tváře zmizel. Není tu nikdo, je tu jen ona, vzdálené hučení vody. Cítila, jak se jí opět rozbušilo srdce a zalil ji studenější pot. Musí uvažovat logicky. Logicky, když trefila sem, trefí odsuď. Jen si vůbec nepamatovala cestu.
Křečovitě sevřela oči. Cítila hlad, ale nebyl to hlad tak obvyklý, aby jí stačilo šáhnout do brašny a najít jablko. Natáhla ruku před sebe a zašeptala těch pár slov, které ani neměly sílu přehlušit zvuky řeky, a okolní vzduch se mírně zachvěl, jako by jste pozorovali vzduch nad plameny a objevilo se v něm několik slabých jiskřiček, které se stáhli k ní. Zhluboka se nadechla.
Svíravý , bolestivější pocit nezmizel úplně, ale byl přehlušen přívalem energie. Pomalu vykročila směrem, kde tušila cestu. Tohle se prostě nezlepší.
…
Roztřásla se jí slabě ruka, když se snažila psát si co musí udělat. Sevřela pevněji brk. Salandriel jí nenaučil jak se bránit proti felové závislosti. Nebylo kde tu získat jediný felový krystal, jaké měl on ukryté. Odložila brk a začala se přehrabovat v brašně, vyházela z ní oblečení, zápisník, lahvičku s inkoustem která se málem rozbila. Na dně ležel, jemně pulzující zeleným světlem, tak uklidňující, tak důvěrně známý. Kousla se do rtu. Poslední, co zbyl.
Byl veliký sotva jako její dlaň, a už ho málem sebrala. Málem se tomu poddala a využila poslední záchranu, která ji mohla zachránit ve chvíli kdy se abstinence projeví ještě hůře. Odtáhla ruku a opět ho pečlivě zakryla věcmi, popadla ředěný manový lektvar a vypila ho.
Nezabrání to tomu pocitu, co ji stravuje. Ani nemůže. Může ho to jen na chvíli přebít…
Tečky neznázorňují pouhé hodiny, ale i klidně celé dny, než se závislost opět projeví ve vypjatější situaci.
Znáte ten pocit, když se uprostřed noci vzbudíte? Kůže zborcená potem, mělký dech, prudce otevřené oči. Nebo ho znala jen ona sama? Nebyla si jistá. Ale už mírně tušila, co ji budí.
Pohladila po vlasech vedle odpočívajícího elfa a odhrnula ze sebe lehkou deku, zatímco se pokoušela vydechnout bez zasyčení bolestí. Bušení srdce a bolest v pravém rameni, jak se pokusila příliš prudce posadit. Pokoj, zalitý měkkým měsíčním světlem by vypadal nevinně, nebýt jí.
Pomalu se zdvihla. Bosé nohy se dotkly dřevěné podlahy, což vyvolalo tiché plesknutí. Na chvíli se zarazila uprostřed kroku, jen aby sebou slabě trhla, nadechla se a ohlédla, jestli se elf nebudí. Ne, nebudí se. Jeho bílé vlasy spočívaly na polštáři a spolu z jeho poklidným výrazem budily zdání ticha a míru.
Odhrnula si zpocené vlasy z čela, načež se zhluboka nadechla. Zamotala se jí hlava, až se musela opřít o stůl, křečovitě svírající jeho hranu. Kolikrát už se takto vzbudila? A ten svíravý pocit byl stále horší.
Došla, spíše se domotala ke kádi a opláchla si obličej. Oči, většinu času tak zářivě zelené, nabývaly matných odlesků, zatímco se snažila si vydrhnout z kůže ten pocit, jako by mohla umýt to, kým je. Přehodila si přes sebe róbu, urovnala ji a zhluboka se nadechla.
Prsty zatápaly po brašně a vylovily lahvičku s krystalicky modrým obsahem. Ruce se jí třásly, byl problém ji vůbec otevřít, ale napít se, to by jí šlo samo. Neváhala. Neměla dostatečně silnou vůli na to vydržet. Vklouzla do bot a tiše se ustrojila úplně, zabalila se do pláště. Oči získávaly svůj jas.
Poslední pohled do vedlejšího pokoje na spícího elfa, zatímco se třes v rukou pomalu uklidňoval. Zhluboka si vydechla a vykročila z pokoje. Pleskání o podlahu utlumila měkká podrážka bot.
…
Nutila se do úsměvu, i když musela vypadat trochu jak vosková figurína. Rezervovaný úsměv byl trochu jako maska skutečné vnitřní nejistoty. Zaklepala opatrně na dveře.
„Dále.“ Vkročila do příjemně zařízené místnosti, kde za stolem seděl muž v obleku, na stole položený cylindr. „Sinéad… Přejete si?“
„Dal jste si mě zavolat, sire.“
„Ah… Jistě. Potřeboval bych…“
Poslouchala ho jen jedna její polovina. Pohled jí těkal po místnosti, spočinul na zdobených židlích, pergamenech na stole, na cylindru. Cítila, jak se jí mírně třesou ruce, ale zdálo se že si toho nikdo nevšímá. Jako obvykle.
„Jistě, sire. Budete to potřebovat do…?“
„Co nejdříve, Sinéad.“
Jenom mlčky přikývla a vyšla ven. Zhluboka se nadechla, drobně se usmála když zahlédla ve vzduchu pár sněhových vloček. Sníh padal tak tiše, měkce… Ani nevěděla, kam pořádně jde. Myšlenky jí mizely někde v úvahách nad tím, proč přesně je sníh studený.
…
Neuměla lhát, nebo nechtěla lhát? Tahle vtíravá otázka zastavila její chůzi. Zmateně se rozhlédla, netušíce kde přesně je. Několik stromů, řeka, rozbahněnější tráva. Kousla se do rtu, prsty shrnula vlasy za ucho. Kam vlastně chtěla jít? Úsměv jí z tváře zmizel. Není tu nikdo, je tu jen ona, vzdálené hučení vody. Cítila, jak se jí opět rozbušilo srdce a zalil ji studenější pot. Musí uvažovat logicky. Logicky, když trefila sem, trefí odsuď. Jen si vůbec nepamatovala cestu.
Křečovitě sevřela oči. Cítila hlad, ale nebyl to hlad tak obvyklý, aby jí stačilo šáhnout do brašny a najít jablko. Natáhla ruku před sebe a zašeptala těch pár slov, které ani neměly sílu přehlušit zvuky řeky, a okolní vzduch se mírně zachvěl, jako by jste pozorovali vzduch nad plameny a objevilo se v něm několik slabých jiskřiček, které se stáhli k ní. Zhluboka se nadechla.
Svíravý , bolestivější pocit nezmizel úplně, ale byl přehlušen přívalem energie. Pomalu vykročila směrem, kde tušila cestu. Tohle se prostě nezlepší.
…
Roztřásla se jí slabě ruka, když se snažila psát si co musí udělat. Sevřela pevněji brk. Salandriel jí nenaučil jak se bránit proti felové závislosti. Nebylo kde tu získat jediný felový krystal, jaké měl on ukryté. Odložila brk a začala se přehrabovat v brašně, vyházela z ní oblečení, zápisník, lahvičku s inkoustem která se málem rozbila. Na dně ležel, jemně pulzující zeleným světlem, tak uklidňující, tak důvěrně známý. Kousla se do rtu. Poslední, co zbyl.
Byl veliký sotva jako její dlaň, a už ho málem sebrala. Málem se tomu poddala a využila poslední záchranu, která ji mohla zachránit ve chvíli kdy se abstinence projeví ještě hůře. Odtáhla ruku a opět ho pečlivě zakryla věcmi, popadla ředěný manový lektvar a vypila ho.
Nezabrání to tomu pocitu, co ji stravuje. Ani nemůže. Může ho to jen na chvíli přebít…
