pro Nyx Fri Jan 17, 2014 7:03 pmOč žádám: Elfka využívající mentální magii
Počet RP reputačních bodů: Chloé 3, Rheanna 8, Auratteiyah 5
Počet EB: neznámý
Příběh:
Spis o motýlech denních i nočních, vydání prvé
Sarges E’Iles ve spolupráci s učněm Daronem
[…]
Raechni
Vzácný noční motýl bílé barvy, rozpětí křídel na 5 dlaní. Výskyt neurčitý, povětšinou samotář, který však v ojedinělých případech může tvořit společenstva parazitující na různorodém organismu. Na křídlech mívá velice jemný prach s halucinogenními účinky. Podrobněji nezmapován.
Str. 55
__________________________________________________________________________________
Kdo jsem? Kde jsem? Tady. Útes, pod ním vlny běsnícího moře. Tříští se, lámou se jedna přes druhou a sténají. Sprškou pěny mě obdaří, když unese ji vítr vzhůru stoupající. Sůl mě štípě do očí. Nebo vítr? Nevím. Tak co vlastně vím, ptám se já? A sarkasticky kovovou pachuť ta hloupá otázka má. Vždyť já vím vše…
Jsem tvá noční můra, tvůj sen.
„Mé jméno je zbytečně dlouhé, zbytečně vznešené. Raechni Ala'ashtar Sahaara No Dera'Váh, hm, tak neměla jsem pravdu?! Moc vznešené na to, kým jsem. Kým? Nebuď netrpělivý, drahoušku, však se k tomu brzy dostanu, jen začnu na úplném počátku. Na začátku to byla snad láska dvou mladých bytostí, poblázněných do tajů magie, iluze, královny klamů. Poblázněných dobrodružstvími v šíleném spolku, který se nechá najímat na každou špinavou či sebevražednou práci. Pak jsem přišla já, silné dítě. Úsměvný bod, že? Kdo by to byl dnes řekl…
Tenkrát jsem byla normální jako každé dítě. To oni ze mě udělali fyzickou trosku, milující rodiče. Vychovávali mě k obrazu svému. Zatímco jiné děti si směly hrát, já musela sedět nad knihami a procvičovat se ve čtení dokud jsem byla příliš malá na magii. Tohle byl ještě pokojný čas, tohle ještě nebylo tak zlé jako to, co přišlo, když dospěla jsem do věku, kdy jsem měla aspoň špetku rozumu na to, abych byla pohádkovou formou schopná pochopit nejzákladnější principy magie. Z teorie se totiž rychle přešlo do praxe. Žádná elementární magie, žádné ohřívání vody ani zapalování svíčky nebo pomalování skla ledovými krystalky. Tohle by prý byla prostě jen ztráta času, doteď to neumím. Místo toho mě otec začal rovnou učit ubránit se aspoň trochu tomu, co dělám teď. Dlouhé hodiny jsem se snažila naučit meditovat, zatímco on byl v mé hlavě. Byl tam a čekal na každý okamžik, kdy se v mých myšlenkách místo prázdného nicotna objeví barevní ptáčci a nekonečné slunné pláně. Za každý takový okamžik přišel trest.“
„Nemysli! Jak se kdy chceš naučit mě vyblokovat, když myslíš na takové nesmysly, ty nanicovatá náno!“
„Tehdy ztratil trpělivost poprvé a kromě klasického pohlavku přišel i řev. Co? Co to říkáš? Že je pohlavek horší než řev? Jdi ty. Můj otec nikdy… nikdy neřval. A nepřerušuj mě už nebo ti nic dalšího nepovím. Vcelku brzy jsem se naučila aspoň slabě blokovat mentální útoky. Poznat, kdy se mi někdo prohání myslí. A jak jsem se naučila, aby se má magie nemohla obrátit proti mně, tak jsem se pomalu začala učit dostat se někomu do hlavy. Asi si říkáš, že je to dobré. Není. Trénovala jsem každý den, bez přestávky, hroutila se v bolestných křečích a ledovém potu. Teprve pak trénink končil. Když jsem ležela ve vlastních zvratcích, mokrá od potu jako kdybych vylezla z koupele. Ach ano, mručíš správně, tohle jsem nemohla vydržet a taky že ne. Jednou večer jsem si prostě lehla, usla a nemohla jsem se vzbudit. Spala jsem několik dní v kómatu, tak sladkém v jeho bezesné tmě. Až tehdy matka i otec pochopili, že to takhle dál nejde. Dali mi pár dní volna, abych si odpočinula. Směšných pár dní.“
Ten měsíc tak krásně svítí. Kdy se nebe vyjasnilo? Nebo bylo jasné už od začátku? Vlastně mě to ani nezajímá. Na tváři triumfálně pokřivený úsměv, ruce na prsou založené. Výdech se před ústy zhmotní do šedavého obláčku.
„Ani jsem si neuměla hrát s ostatními dětmi. Jen jsem seděla na lavičce a užívala si… nemyšlení, nesnažení. Už tehdy se mé tělo začínalo měnit. Byla jsem jen kost a kůže, zevnitř křehká stejně jako na pohled. Spadla jsem, a kde každý měl jen odřeninu, mě se zlomila kost. Hrůza viď? Ale to ještě není to nejhorší. Čím více jsem uměla v psyché, tím více mé tělo strádalo častým nedostatkem energie. Vidíš mou kůži, mé vlasy? Ne, nejsem albínka. Měla jsem kaštanově hnědé vlasy. Páni, to je celá věčnost kdy tomu tak bylo, to jsem ještě byla docela malá. Ve slunci se od nich odrážely takové hezky červené odlesky. Ach, dost bylo sentimentality. Kůže mi zbledla, vlasy zbělely churavostí. Přišla chudokrevnost. Víš co to je? Mám špatnou krev. Prý není tak červená jak by měla být a neumí tak dobře roznášet vzduch do svalů nebo co. Proto nemůžu běhat. Nerada jím, skoro permanentně mi hučí v uších, mívám závratě. Tohle všechno je cena za to, že jsem dávno předčila své rodiče. Umím ti tam v palici vytvořit představu, že se pálíš v pekelném ohni a dokonce si budeš myslet, že cítíš bolest. Ale jakmile se propojím s tvou myslí, neovládám své tělo. Prostě jej myšlenkově opustím. Zůstane tam zhroucené jak kus masa, které neucítí, že mu někdo právě prořízl hrdlo. Ještě si myslíš, že jsem tak mocná? Přibliž se rychle ke mně a já se ti neubráním. Stiskni mi silně ruku a zlomíš mi ji. To je má daň. Hm, nechala jsem se unést, zase. Takže… když dospěješ, musíš se ke spolku přidat, což jsem pochopitelně udělala. Byla jsem ta, která stála za všemi ostatními, obklopena svými vlastními ochránci, kteří měli za úkol jediné: udržet mě živou a mimo nebezpečí. Ta, která pomáhala k vítězství iluzemi i ta, která zajatcům odsouzeným na smrt byla povinována umírání ulehčit krásnými vizemi nebo naopak zhnusit těmi nejhoršími. Naši na mě byli pyšní. Jejich malý projekt se povedl. Když jsem začala být lepší jak ti dva, přestali pro mě být vzorem, ke kterému jsem vzhlížela. Byli najednou tak odporně slaboučcí. A já slabost nesnáším, přestože sama jsem fyzicky slabá. Ale ne duševně, tam ne. Pomalu jsem si konečně s ostatními začala hrát. Po svém. Nevšimli si, že jimi manipuluji. Sem tam jsem je pošťouchla, sem tam jsem zapříčinila, že si mysleli, že cítí něco jiného, než skutečně asi cítili. A sem tam jsem jim zhmotnila jejich fóbie. Ten elfí spratek co ostatní postrkoval, aby se mi smáli, se bál hadů. Chápeš to? Bál se prosťoučkých hadů a bál se jich tak, že byl schopnej se strachy pomočit, když si myslel, že je vidí. Pak jsem tu hru začala hrát i s těma dvěma. Jak dlouho jim trvalo, než to poznali, hlupáčci. Tak jsem tady. V týhle zapadlý, páchnoucí kolonii, kde je dobrodružství asi tolik jako mé fyzické zdatnosti. Tady se neukážou. Ah, ale ne, nemysli si, že se jich bojím. Jich dvou ne. Bojím se těch, co jim stojí za zády. Zrada, kterou v těch hrách viděli a opuštění spolku se neodpouští. Hledat mě nebudou, na to čas nemají a já jim za to nestojím. Ale setkat se s nimi… šel bys mi na pohřeb?“
Ohlédnu se a stále stojí za mnou, poslední chvíle ani nedutá, snad ani nedýchá. Stojí tam jako socha zosobněné krásy, silný a pohledný. Mmm... bolí mě nohy a záda.
__________________________________________________________________________________
Elfka na útesu se s cinkáním všelijakých kovových ozdob ve vlasech otočila a zírala do tmy s důvěrným pohledem. Kdyby se jejím směrem někdo díval, viděl by ji tam samotnou a mlčenlivou po dlouhou chvíli. Nikdo neviděl co její oči, nikdo neslyšel co její uši. Ne, není šílená, moc dobře ví, že není skutečný… její bratříček – dvojče, narozený dočista mrtvý. Jak si jen její ubohá matka mohla myslet, že je tohle tajemství v bezpečí zamčené v její hlavě?
Počet RP reputačních bodů: Chloé 3, Rheanna 8, Auratteiyah 5
Počet EB: neznámý
Příběh:
Spis o motýlech denních i nočních, vydání prvé
Sarges E’Iles ve spolupráci s učněm Daronem
[…]
Raechni
Vzácný noční motýl bílé barvy, rozpětí křídel na 5 dlaní. Výskyt neurčitý, povětšinou samotář, který však v ojedinělých případech může tvořit společenstva parazitující na různorodém organismu. Na křídlech mívá velice jemný prach s halucinogenními účinky. Podrobněji nezmapován.
Str. 55
__________________________________________________________________________________
Kdo jsem? Kde jsem? Tady. Útes, pod ním vlny běsnícího moře. Tříští se, lámou se jedna přes druhou a sténají. Sprškou pěny mě obdaří, když unese ji vítr vzhůru stoupající. Sůl mě štípě do očí. Nebo vítr? Nevím. Tak co vlastně vím, ptám se já? A sarkasticky kovovou pachuť ta hloupá otázka má. Vždyť já vím vše…
Jsem tvá noční můra, tvůj sen.
„Mé jméno je zbytečně dlouhé, zbytečně vznešené. Raechni Ala'ashtar Sahaara No Dera'Váh, hm, tak neměla jsem pravdu?! Moc vznešené na to, kým jsem. Kým? Nebuď netrpělivý, drahoušku, však se k tomu brzy dostanu, jen začnu na úplném počátku. Na začátku to byla snad láska dvou mladých bytostí, poblázněných do tajů magie, iluze, královny klamů. Poblázněných dobrodružstvími v šíleném spolku, který se nechá najímat na každou špinavou či sebevražednou práci. Pak jsem přišla já, silné dítě. Úsměvný bod, že? Kdo by to byl dnes řekl…
Tenkrát jsem byla normální jako každé dítě. To oni ze mě udělali fyzickou trosku, milující rodiče. Vychovávali mě k obrazu svému. Zatímco jiné děti si směly hrát, já musela sedět nad knihami a procvičovat se ve čtení dokud jsem byla příliš malá na magii. Tohle byl ještě pokojný čas, tohle ještě nebylo tak zlé jako to, co přišlo, když dospěla jsem do věku, kdy jsem měla aspoň špetku rozumu na to, abych byla pohádkovou formou schopná pochopit nejzákladnější principy magie. Z teorie se totiž rychle přešlo do praxe. Žádná elementární magie, žádné ohřívání vody ani zapalování svíčky nebo pomalování skla ledovými krystalky. Tohle by prý byla prostě jen ztráta času, doteď to neumím. Místo toho mě otec začal rovnou učit ubránit se aspoň trochu tomu, co dělám teď. Dlouhé hodiny jsem se snažila naučit meditovat, zatímco on byl v mé hlavě. Byl tam a čekal na každý okamžik, kdy se v mých myšlenkách místo prázdného nicotna objeví barevní ptáčci a nekonečné slunné pláně. Za každý takový okamžik přišel trest.“
„Nemysli! Jak se kdy chceš naučit mě vyblokovat, když myslíš na takové nesmysly, ty nanicovatá náno!“
„Tehdy ztratil trpělivost poprvé a kromě klasického pohlavku přišel i řev. Co? Co to říkáš? Že je pohlavek horší než řev? Jdi ty. Můj otec nikdy… nikdy neřval. A nepřerušuj mě už nebo ti nic dalšího nepovím. Vcelku brzy jsem se naučila aspoň slabě blokovat mentální útoky. Poznat, kdy se mi někdo prohání myslí. A jak jsem se naučila, aby se má magie nemohla obrátit proti mně, tak jsem se pomalu začala učit dostat se někomu do hlavy. Asi si říkáš, že je to dobré. Není. Trénovala jsem každý den, bez přestávky, hroutila se v bolestných křečích a ledovém potu. Teprve pak trénink končil. Když jsem ležela ve vlastních zvratcích, mokrá od potu jako kdybych vylezla z koupele. Ach ano, mručíš správně, tohle jsem nemohla vydržet a taky že ne. Jednou večer jsem si prostě lehla, usla a nemohla jsem se vzbudit. Spala jsem několik dní v kómatu, tak sladkém v jeho bezesné tmě. Až tehdy matka i otec pochopili, že to takhle dál nejde. Dali mi pár dní volna, abych si odpočinula. Směšných pár dní.“
Ten měsíc tak krásně svítí. Kdy se nebe vyjasnilo? Nebo bylo jasné už od začátku? Vlastně mě to ani nezajímá. Na tváři triumfálně pokřivený úsměv, ruce na prsou založené. Výdech se před ústy zhmotní do šedavého obláčku.
„Ani jsem si neuměla hrát s ostatními dětmi. Jen jsem seděla na lavičce a užívala si… nemyšlení, nesnažení. Už tehdy se mé tělo začínalo měnit. Byla jsem jen kost a kůže, zevnitř křehká stejně jako na pohled. Spadla jsem, a kde každý měl jen odřeninu, mě se zlomila kost. Hrůza viď? Ale to ještě není to nejhorší. Čím více jsem uměla v psyché, tím více mé tělo strádalo častým nedostatkem energie. Vidíš mou kůži, mé vlasy? Ne, nejsem albínka. Měla jsem kaštanově hnědé vlasy. Páni, to je celá věčnost kdy tomu tak bylo, to jsem ještě byla docela malá. Ve slunci se od nich odrážely takové hezky červené odlesky. Ach, dost bylo sentimentality. Kůže mi zbledla, vlasy zbělely churavostí. Přišla chudokrevnost. Víš co to je? Mám špatnou krev. Prý není tak červená jak by měla být a neumí tak dobře roznášet vzduch do svalů nebo co. Proto nemůžu běhat. Nerada jím, skoro permanentně mi hučí v uších, mívám závratě. Tohle všechno je cena za to, že jsem dávno předčila své rodiče. Umím ti tam v palici vytvořit představu, že se pálíš v pekelném ohni a dokonce si budeš myslet, že cítíš bolest. Ale jakmile se propojím s tvou myslí, neovládám své tělo. Prostě jej myšlenkově opustím. Zůstane tam zhroucené jak kus masa, které neucítí, že mu někdo právě prořízl hrdlo. Ještě si myslíš, že jsem tak mocná? Přibliž se rychle ke mně a já se ti neubráním. Stiskni mi silně ruku a zlomíš mi ji. To je má daň. Hm, nechala jsem se unést, zase. Takže… když dospěješ, musíš se ke spolku přidat, což jsem pochopitelně udělala. Byla jsem ta, která stála za všemi ostatními, obklopena svými vlastními ochránci, kteří měli za úkol jediné: udržet mě živou a mimo nebezpečí. Ta, která pomáhala k vítězství iluzemi i ta, která zajatcům odsouzeným na smrt byla povinována umírání ulehčit krásnými vizemi nebo naopak zhnusit těmi nejhoršími. Naši na mě byli pyšní. Jejich malý projekt se povedl. Když jsem začala být lepší jak ti dva, přestali pro mě být vzorem, ke kterému jsem vzhlížela. Byli najednou tak odporně slaboučcí. A já slabost nesnáším, přestože sama jsem fyzicky slabá. Ale ne duševně, tam ne. Pomalu jsem si konečně s ostatními začala hrát. Po svém. Nevšimli si, že jimi manipuluji. Sem tam jsem je pošťouchla, sem tam jsem zapříčinila, že si mysleli, že cítí něco jiného, než skutečně asi cítili. A sem tam jsem jim zhmotnila jejich fóbie. Ten elfí spratek co ostatní postrkoval, aby se mi smáli, se bál hadů. Chápeš to? Bál se prosťoučkých hadů a bál se jich tak, že byl schopnej se strachy pomočit, když si myslel, že je vidí. Pak jsem tu hru začala hrát i s těma dvěma. Jak dlouho jim trvalo, než to poznali, hlupáčci. Tak jsem tady. V týhle zapadlý, páchnoucí kolonii, kde je dobrodružství asi tolik jako mé fyzické zdatnosti. Tady se neukážou. Ah, ale ne, nemysli si, že se jich bojím. Jich dvou ne. Bojím se těch, co jim stojí za zády. Zrada, kterou v těch hrách viděli a opuštění spolku se neodpouští. Hledat mě nebudou, na to čas nemají a já jim za to nestojím. Ale setkat se s nimi… šel bys mi na pohřeb?“
Ohlédnu se a stále stojí za mnou, poslední chvíle ani nedutá, snad ani nedýchá. Stojí tam jako socha zosobněné krásy, silný a pohledný. Mmm... bolí mě nohy a záda.
__________________________________________________________________________________
Elfka na útesu se s cinkáním všelijakých kovových ozdob ve vlasech otočila a zírala do tmy s důvěrným pohledem. Kdyby se jejím směrem někdo díval, viděl by ji tam samotnou a mlčenlivou po dlouhou chvíli. Nikdo neviděl co její oči, nikdo neslyšel co její uši. Ne, není šílená, moc dobře ví, že není skutečný… její bratříček – dvojče, narozený dočista mrtvý. Jak si jen její ubohá matka mohla myslet, že je tohle tajemství v bezpečí zamčené v její hlavě?
- Stručné shrnutí::
- Žádám o elfku, která ovládá mentální magii - zaměření na iluze a s námahou čtení některých úseků mysli. Rozhodně tím nemyslím, že si z druhých zvládne dělat loutky a prohmatávat mysl druhým jen tak z nudy, čtení myšlenek ji vyčerpává a není pro ni snadné. Když už se někomu dostane do hlavy tak, aby mu byla schopna předvést nějakou výraznější iluzi než jen ptákovinky, ztratí vůli nad tělem a jakékoliv smysly včetně bolesti jak je naznačeno v příběhu. Samozřejmostí také je, že proveditelnost těch složitějších kouzel nějakou dobu trvá a není to instant cast. Trpí chudokrevností, takže je značně omezená a mimo to i fyzicky velmi křehká.
Proč o ni žádám? Nechci s ní nijak OPčkařit, jen je mi RP magie nejbližší a iluze patří k pro mě nejzajímavějším oborům. Baví mě její zvrhlost způsobená špatnou výchovou, přeháněním učení a ega. Přijmu jakékoliv připomínky/požadavky.
