pro VSVP Wed Oct 30, 2013 12:19 amJméno: Tarak (popřípadě zvolím jiné, klidně nějaké doporučte)
Info: Nejedná se o tisíceletého chapadláckého hustodémona, nýbrž o mladíka, kterému je něco mezi 200-300 lety. Nedá se s ním (ani kdybych chtěl) nějak nechutně OPčkařit. Hrál jsem přes rok a půl na Neo za Anga, ke konci i za Garadara. Nejde mi o to mít jedinečnou postavu, které si bude každý vážit. Jde mi o zvěstování finální bitvy mezi armádou světla a plamenou legií.
Příběh: Byl jsem jen obyčejnou existencí, špatným válečníkem. Můj lid se rozhodl uprchnout z Draenoru proti neustále rostoucím silám Legie. Měli jsme namířeno k dimensionální pevnosti Naaru. Já jako malý chlapec jsem netušil, oč se jedná. Jediná věc, které jsem porozuměl byla, že musíme prchnout.
Jakmile jsme dorazili k pevnosti, nemohli jsme uvěřit svým očím. Pevnost byla obsazena elfy. Tehdy si můj otec šel promluvit s Velenem. Nevím co si říkali, ale jakmile se otec vrátil, poklekl ke mě, usmál se a řekl „Taraku, drž krok se svým starším bratrem." Tehdy jsem viděl svého otce prvně se na mne usmát. Poté co mi toto otec řekl, uslyšel jsem Velenův zvučný hlas. „Za Světlo, Za Naaru !" Všichni pozvedli své zbraně a vydali se vstříc elfům v pevnosti. My, co jsme bojovat nemohli a neuměli, jsme z bezpečí sledovali postup všech chrabrých válečníků i mágů do pevnosti.
Najednou, jakoby z ničeho nic mne polil chlad. Cítil jsem, jak upadám do mdlob. Probudil jsem se na louce. Dívky dováděli u řeky, zvířata si spolu hrála. Viděl jsem krásný Draenor za slunečního svitu, avšak z ničeho nic se začal tento sluneční svit vytrácet a nahradila jej stále temnější a temnější šeď. Draenor zaplavily černé mraky, které úplně zakryly Slunce. Ptáci utichli. V tom se z nebes začalo v dáli snášet jakési prapodivné světlo. Vyjeveně jsem toto světlo sledoval. Čím blíže to bylo, rozpoznával jsem zdroj toho světla. Byly to plameny, plameny se zeleným nádechem. Po kontaktu se zemí nezbylo nic, než oheň a smrt. Z oblohy začaly padat další předměty. Tehdy jsem spatřil déšť smrti. Meteority dopadaly všude kolem, zabíjely a ničily vše živé a nádherné. V tom okamžiku jsem uslyšel mne dobře známý hlas. Z této krajiny jako kdyby mě něco táhlo ven. Bratrův hlas byl tímto tahounem. Pohled nad umírajícím Draenorem zmizel.
„Všichni již odešli. Vstávej, musíme si pospíšit.“ Podal mi ruku a zvedl mě na nohy. Vydali jsme se tedy společně do pevnosti. Cestou jsem si všímal všech těch údů a zmasakrovaných těl elfů i draeneiů. Drželi jsme se tedy těchto krvavých stop. Tato cesta utrpení nás měla zavést ke 4. budově jménem Exodar. Z ničeho nic se nad námi začal bortit strop a jeho kusy dopadaly kolem nás. Bratr mě chytl za ruku a vedl mě za sebou dál k Exodaru. Běželi jsme dlouhou chodbou a strop se stále bortil, již zasypal několik elfů, kteří nás pronásledovali. Když už jsem myslel, že zde spolu s bratrem zahyneme, mé oči zaslepilo světlo a my se ocitli na můstku, který spojuje Exodar se zbytkem komplexu. Z chodby vyběhli dva elfové, kteří náhle zmizeli v ohromném oblaku prachu, jenž vylétl ze zasypané chodby. Na konci záchranného můstku jsem uviděl mého otce, jenž třímal ve svých ohromných rukách obouruční kladivo. Utekli jsme se schovat za svého otce. Nás však následovali dva elfové, každý nesouc jednu šavli. Otec se jim vydal vstříc pomalým krokem, s kladivem ve svých rukou. Jeden z elfů ihned skočil po otci a snažil se mu zaseknout šavli do hlavy, ten se však sklonil, dal elfovi kladivem do břicha a svou plátovou rukavicí mu vrazil ránu do obličeje. Elf byl ranou odmrštěn na stranu můstku, kde zavrávoral a nakonec se zřítil dolů. Zatímco druhý z elfů sledoval pád svého druha, otec k němu udělal pár rychlých kroků, masivním kladivem se napřáhl a jediným úderem na srdce ihned elfa zabil. V tu chvíli se mi znovu zatmělo před očima a já se probral až za několik let v Azerothu na Azurovém ostrově, kde Exodar ztroskotal.
Kněžka, která o mě pečovala v mém dlouhém spánku poslala neprodleně zprávu, že jsem při smyslech. Otec však nepřišel…dostavil se jen bratr, a ten mi pověděl vše, co se za tu dobu událo. Z otce se stal Kapitán Exodaru a můj bratr se plně oddal, stejně jako otec, řádu Světla pod učením Naaru. Bratr mi sdělil, že se mě můj vlastní otec zřekl…ten otec, za kterého bych obětoval svůj život…ten otec, kterého jsem tolik miloval. Najednou, byl pryč. Slzy mi vytékaly z mých ametystových očí a uvnitř hlavy mi plápolal…ba ne, řekl bych, že mě dokonce spaloval oheň zoufalství a beznaděje. Kněžka vše slyšela a řekla mu, aby přišel zítra, musel jsem se prospat a nabrat síly. Ulehl jsem tedy ke spánku se slzami v očích. Druhý den jsem se probral časně ráno a měl jsem v úmyslu jít se porozhlédnout po tomto novém světě. Promnul jsem si oči a chtěl jsem se zvednout z postele, ale jediné co se mi podařilo, bylo posadit se. Vskutku, mé nohy mi vypověděly službu. Začal jsem znovu brečet…byl jsem zoufalý a nevěděl co si počít. Chtěl jsem si vzít život. Mé naříkání probudilo kněžku, která ke mně přispěchala, a já jí vše řekl. „Věř, modli se a bojuj. Pokud jimi pohneš, zvládneš pohnout i světem“. Pohladila mě a utřela mi slzy, jenž mi stékaly dolů po tváři. Dodala mi novou sílu a novou naději.
Netrvalo dlouho a přišel znovu bratr. Pověděl jsem mu co se mi přihodilo a on mi řekl, abych se nikdy nevzdával. Abych vydržel a věřil ve Světlo, že jednoho dne společně pozvedneme zbraně proti Plamenné Legii. I on mi vlil novou sílu do žil. Celé dny jsme tedy jen ležel, modlil se ve Světlo a snažil se znovu ucítit sílu v nohách. Opravdu dlouho trvalo, než se mi do nich vrátila veškerá dřívější síla. Během těchto dnů jsem trávil dny četbou knih o různých válečných taktikách, historii, Světle, magii, přírodě a tak dále.
Když jsem se poprvé prošel po mém pokoji, chtěl jsem se vydat ven. Překvapil mě příchod mého bratra. On nevěřil svým očím, když mě viděl chodit. Ihned se po mě vrhl a objal mě. Poprosil jsem ho, zda by semnou nešel k otci a on souhlasil.
Vydali jsme se tedy za ním na cvičiště, kde podle všeho trávil hodně svého času výcvikem mladých rekrutů. Když jsem ho uzřel, zastavil jsem své kroky a zpanikařil jsem. Nevěděl jsem, zda je to správně. Můj bratr se zasmál a zavolal na otce. Ten se otočil a prostřelil mě svým pohledem. Ucítil jsem, jak se mi podlamují kolena. Měl jsem pocit, že mě mé nohy opět zradí. Bratr mě podepřel a vydal se semnou k otci, který se vydal naším směrem. Zastavili jsme a otec přišel blíže k nám, přestal jsem dýchat. „Nikdy jsem ti neřekl důvod…proč se k tobě chovám tak jak se chovám. Jsi dost starý na to, aby jsi unesl děsivou pravdu.“ Řekl otec s naprosto chladným a vážným výrazem. Pravý důvod, že Esheyla, má láska, tvá matka…zemřela, jakmile tě přivedla na tento svět. Neodešla od nás…Ty jsi ji usmrtil.“ Otec mi naprosto vyrazil dech a já vše pochopil. Otec se ale nadechl a spustil. „ Došlo mi, že to není tvou vinou. Některé věci se prostě stanou i bez cizího zapříčinění. Chtěl bych se ti omluvit za ta léta, kdy jsem se k tobě choval jako k cizímu. Jsi můj syn a vždy jím budeš.“ Tehdy mě otec prvně objal a konečně jsme byli jedna velká šťastná rodina. Otec mě často po nocích trénoval v umění boje. Ihned jak jsem dosáhl patřičného věku, vstoupil jsem do řádu. Celá desetiletí, den za dnem, noc za nocí probíhal můj výcvik.
Po takové době cvičení se svými druhy, jsem byl spolu s dalšími mladými vybrán. Měli jsme se doplavit do Northrendu a podpořit Valiance Keep. Cesta byla dlouhá. Čím blíže k cíli jsme byli, tím tužší zima nastávala. Po několika dnech strávených na zamrzajícím moři jsme konečně dopluli do pevnosti. Dostali jsme informace o současném stavu v oblasti. Zanedlouho se skupina několika lidí a draeneiů, včetně mě vydala na průzkum. Po vzdálení od pevnosti se na nás z oblak snesli ohavné stvůry, které jsme i přes velké ztráty porazili. Po tomto boji jsem ztratil mnoho krve a probral jsem se již v pevnosti. Nebyl jsem tehdy dost silný, tak jsem se i s dalšími raněnými vrátil do Exodaru. Po úplném zotavení jsem začal znovu odhodlaně zlepšovat své umění boje. Běhme těchto let Arthas padl. Já jsem se rozhodl vydat se do míst, kde mohu někoho zachránit, kde mohu někoho něco naučit. Netrvalo mi dlouho, abych si vybral...Hillsbrad. Pověděl jsem o svém rozhodnutí mistrovi, který mi dal svolení a požehnal mi. Doma jsem zanechal dopis na rozloučenou pro svého bratra a otce. Vzal jsem si svou výstroj a vydal se do přístavu, kde jsem se nalodil na nádhernou purpurovou loď. Doplavil jsem se do jednoho přístavu, z něhož plula loď do přístavu Ashenfeld. Přestoupil jsem tedy, a přemýšlel o svých dalších krocích. Už pasažeři na lodi po mě neustále obezřetně civěli. Jaké to asi bude v přístavu a ve městech. Když lod zakotvila, nezbylo mi nic jiného, než vylodit se a začít jednat.
Info: Nejedná se o tisíceletého chapadláckého hustodémona, nýbrž o mladíka, kterému je něco mezi 200-300 lety. Nedá se s ním (ani kdybych chtěl) nějak nechutně OPčkařit. Hrál jsem přes rok a půl na Neo za Anga, ke konci i za Garadara. Nejde mi o to mít jedinečnou postavu, které si bude každý vážit. Jde mi o zvěstování finální bitvy mezi armádou světla a plamenou legií.
Příběh: Byl jsem jen obyčejnou existencí, špatným válečníkem. Můj lid se rozhodl uprchnout z Draenoru proti neustále rostoucím silám Legie. Měli jsme namířeno k dimensionální pevnosti Naaru. Já jako malý chlapec jsem netušil, oč se jedná. Jediná věc, které jsem porozuměl byla, že musíme prchnout.
Jakmile jsme dorazili k pevnosti, nemohli jsme uvěřit svým očím. Pevnost byla obsazena elfy. Tehdy si můj otec šel promluvit s Velenem. Nevím co si říkali, ale jakmile se otec vrátil, poklekl ke mě, usmál se a řekl „Taraku, drž krok se svým starším bratrem." Tehdy jsem viděl svého otce prvně se na mne usmát. Poté co mi toto otec řekl, uslyšel jsem Velenův zvučný hlas. „Za Světlo, Za Naaru !" Všichni pozvedli své zbraně a vydali se vstříc elfům v pevnosti. My, co jsme bojovat nemohli a neuměli, jsme z bezpečí sledovali postup všech chrabrých válečníků i mágů do pevnosti.
Najednou, jakoby z ničeho nic mne polil chlad. Cítil jsem, jak upadám do mdlob. Probudil jsem se na louce. Dívky dováděli u řeky, zvířata si spolu hrála. Viděl jsem krásný Draenor za slunečního svitu, avšak z ničeho nic se začal tento sluneční svit vytrácet a nahradila jej stále temnější a temnější šeď. Draenor zaplavily černé mraky, které úplně zakryly Slunce. Ptáci utichli. V tom se z nebes začalo v dáli snášet jakési prapodivné světlo. Vyjeveně jsem toto světlo sledoval. Čím blíže to bylo, rozpoznával jsem zdroj toho světla. Byly to plameny, plameny se zeleným nádechem. Po kontaktu se zemí nezbylo nic, než oheň a smrt. Z oblohy začaly padat další předměty. Tehdy jsem spatřil déšť smrti. Meteority dopadaly všude kolem, zabíjely a ničily vše živé a nádherné. V tom okamžiku jsem uslyšel mne dobře známý hlas. Z této krajiny jako kdyby mě něco táhlo ven. Bratrův hlas byl tímto tahounem. Pohled nad umírajícím Draenorem zmizel.
„Všichni již odešli. Vstávej, musíme si pospíšit.“ Podal mi ruku a zvedl mě na nohy. Vydali jsme se tedy společně do pevnosti. Cestou jsem si všímal všech těch údů a zmasakrovaných těl elfů i draeneiů. Drželi jsme se tedy těchto krvavých stop. Tato cesta utrpení nás měla zavést ke 4. budově jménem Exodar. Z ničeho nic se nad námi začal bortit strop a jeho kusy dopadaly kolem nás. Bratr mě chytl za ruku a vedl mě za sebou dál k Exodaru. Běželi jsme dlouhou chodbou a strop se stále bortil, již zasypal několik elfů, kteří nás pronásledovali. Když už jsem myslel, že zde spolu s bratrem zahyneme, mé oči zaslepilo světlo a my se ocitli na můstku, který spojuje Exodar se zbytkem komplexu. Z chodby vyběhli dva elfové, kteří náhle zmizeli v ohromném oblaku prachu, jenž vylétl ze zasypané chodby. Na konci záchranného můstku jsem uviděl mého otce, jenž třímal ve svých ohromných rukách obouruční kladivo. Utekli jsme se schovat za svého otce. Nás však následovali dva elfové, každý nesouc jednu šavli. Otec se jim vydal vstříc pomalým krokem, s kladivem ve svých rukou. Jeden z elfů ihned skočil po otci a snažil se mu zaseknout šavli do hlavy, ten se však sklonil, dal elfovi kladivem do břicha a svou plátovou rukavicí mu vrazil ránu do obličeje. Elf byl ranou odmrštěn na stranu můstku, kde zavrávoral a nakonec se zřítil dolů. Zatímco druhý z elfů sledoval pád svého druha, otec k němu udělal pár rychlých kroků, masivním kladivem se napřáhl a jediným úderem na srdce ihned elfa zabil. V tu chvíli se mi znovu zatmělo před očima a já se probral až za několik let v Azerothu na Azurovém ostrově, kde Exodar ztroskotal.
Kněžka, která o mě pečovala v mém dlouhém spánku poslala neprodleně zprávu, že jsem při smyslech. Otec však nepřišel…dostavil se jen bratr, a ten mi pověděl vše, co se za tu dobu událo. Z otce se stal Kapitán Exodaru a můj bratr se plně oddal, stejně jako otec, řádu Světla pod učením Naaru. Bratr mi sdělil, že se mě můj vlastní otec zřekl…ten otec, za kterého bych obětoval svůj život…ten otec, kterého jsem tolik miloval. Najednou, byl pryč. Slzy mi vytékaly z mých ametystových očí a uvnitř hlavy mi plápolal…ba ne, řekl bych, že mě dokonce spaloval oheň zoufalství a beznaděje. Kněžka vše slyšela a řekla mu, aby přišel zítra, musel jsem se prospat a nabrat síly. Ulehl jsem tedy ke spánku se slzami v očích. Druhý den jsem se probral časně ráno a měl jsem v úmyslu jít se porozhlédnout po tomto novém světě. Promnul jsem si oči a chtěl jsem se zvednout z postele, ale jediné co se mi podařilo, bylo posadit se. Vskutku, mé nohy mi vypověděly službu. Začal jsem znovu brečet…byl jsem zoufalý a nevěděl co si počít. Chtěl jsem si vzít život. Mé naříkání probudilo kněžku, která ke mně přispěchala, a já jí vše řekl. „Věř, modli se a bojuj. Pokud jimi pohneš, zvládneš pohnout i světem“. Pohladila mě a utřela mi slzy, jenž mi stékaly dolů po tváři. Dodala mi novou sílu a novou naději.
Netrvalo dlouho a přišel znovu bratr. Pověděl jsem mu co se mi přihodilo a on mi řekl, abych se nikdy nevzdával. Abych vydržel a věřil ve Světlo, že jednoho dne společně pozvedneme zbraně proti Plamenné Legii. I on mi vlil novou sílu do žil. Celé dny jsme tedy jen ležel, modlil se ve Světlo a snažil se znovu ucítit sílu v nohách. Opravdu dlouho trvalo, než se mi do nich vrátila veškerá dřívější síla. Během těchto dnů jsem trávil dny četbou knih o různých válečných taktikách, historii, Světle, magii, přírodě a tak dále.
Když jsem se poprvé prošel po mém pokoji, chtěl jsem se vydat ven. Překvapil mě příchod mého bratra. On nevěřil svým očím, když mě viděl chodit. Ihned se po mě vrhl a objal mě. Poprosil jsem ho, zda by semnou nešel k otci a on souhlasil.
Vydali jsme se tedy za ním na cvičiště, kde podle všeho trávil hodně svého času výcvikem mladých rekrutů. Když jsem ho uzřel, zastavil jsem své kroky a zpanikařil jsem. Nevěděl jsem, zda je to správně. Můj bratr se zasmál a zavolal na otce. Ten se otočil a prostřelil mě svým pohledem. Ucítil jsem, jak se mi podlamují kolena. Měl jsem pocit, že mě mé nohy opět zradí. Bratr mě podepřel a vydal se semnou k otci, který se vydal naším směrem. Zastavili jsme a otec přišel blíže k nám, přestal jsem dýchat. „Nikdy jsem ti neřekl důvod…proč se k tobě chovám tak jak se chovám. Jsi dost starý na to, aby jsi unesl děsivou pravdu.“ Řekl otec s naprosto chladným a vážným výrazem. Pravý důvod, že Esheyla, má láska, tvá matka…zemřela, jakmile tě přivedla na tento svět. Neodešla od nás…Ty jsi ji usmrtil.“ Otec mi naprosto vyrazil dech a já vše pochopil. Otec se ale nadechl a spustil. „ Došlo mi, že to není tvou vinou. Některé věci se prostě stanou i bez cizího zapříčinění. Chtěl bych se ti omluvit za ta léta, kdy jsem se k tobě choval jako k cizímu. Jsi můj syn a vždy jím budeš.“ Tehdy mě otec prvně objal a konečně jsme byli jedna velká šťastná rodina. Otec mě často po nocích trénoval v umění boje. Ihned jak jsem dosáhl patřičného věku, vstoupil jsem do řádu. Celá desetiletí, den za dnem, noc za nocí probíhal můj výcvik.
Po takové době cvičení se svými druhy, jsem byl spolu s dalšími mladými vybrán. Měli jsme se doplavit do Northrendu a podpořit Valiance Keep. Cesta byla dlouhá. Čím blíže k cíli jsme byli, tím tužší zima nastávala. Po několika dnech strávených na zamrzajícím moři jsme konečně dopluli do pevnosti. Dostali jsme informace o současném stavu v oblasti. Zanedlouho se skupina několika lidí a draeneiů, včetně mě vydala na průzkum. Po vzdálení od pevnosti se na nás z oblak snesli ohavné stvůry, které jsme i přes velké ztráty porazili. Po tomto boji jsem ztratil mnoho krve a probral jsem se již v pevnosti. Nebyl jsem tehdy dost silný, tak jsem se i s dalšími raněnými vrátil do Exodaru. Po úplném zotavení jsem začal znovu odhodlaně zlepšovat své umění boje. Běhme těchto let Arthas padl. Já jsem se rozhodl vydat se do míst, kde mohu někoho zachránit, kde mohu někoho něco naučit. Netrvalo mi dlouho, abych si vybral...Hillsbrad. Pověděl jsem o svém rozhodnutí mistrovi, který mi dal svolení a požehnal mi. Doma jsem zanechal dopis na rozloučenou pro svého bratra a otce. Vzal jsem si svou výstroj a vydal se do přístavu, kde jsem se nalodil na nádhernou purpurovou loď. Doplavil jsem se do jednoho přístavu, z něhož plula loď do přístavu Ashenfeld. Přestoupil jsem tedy, a přemýšlel o svých dalších krocích. Už pasažeři na lodi po mě neustále obezřetně civěli. Jaké to asi bude v přístavu a ve městech. Když lod zakotvila, nezbylo mi nic jiného, než vylodit se a začít jednat.
Naposledy upravil VSVP dne Thu Oct 31, 2013 1:12 pm, celkově upraveno 4 krát
Já to dnes klidně rád poopravím, dělal jsem to opravdu pozdě večer a moc mi to už nemyslelo. A Alíku neboj, není důvod k obavám. 
