Ataraxia

“Vždy jsi mi ve své hrdosti říkala, že jsi příliš stará na pohádky. A já ti vždy oponoval. V každém z nás na věky dříme malé dítě, které potřebuje slyšet, že nakonec dobro zvítězí nad zlem. Že vše dobře skončí. A že i my budeme žít šťastně, dokud nás smrt nerozdělí. Za tím si stále stojím a i teď, po tom všem co jsme prožili, si myslím, že by sis zasloužila pohádku na dobrou noc. Tu, kterou miluješ ze všech nejvíce a nikdy jsi ji nemohla vyslechnout celou,” sladký, melodický hlas na moment nebo dva dozněl, místo stvořené k odpočinku zase zalilo ticho. Její lože bylo plné květů a ona spala, přesto poslouchala. Posadil se vedle ní a zahleděl se do její kamenné tváře.

“Byl nebyl, jak si přeješ, jeden malý chlapec. Docela titěrný kluk, co teprve poznával krásy světa. Nevěděl, co je dobré, co je zlé, co milovat a co nenávidět. Neznal význam vrásek a čas mu připadal zábavný, když rozezníval zvony ve vysokých věžích katedrál, co tyčily se nad městem. V jejich stínu si hrál, vyrůstal v mladíka pod jhem přísného otce, a jak už to tak bývá, pod pohlazením starostlivé matky. V konkurenci dvou o dost starších bratrů nebylo snadné se prosadit. Všichni měli dost své práce a on, neplánované třetí dítě, ztrácel se v pokojích vlastního domova a nalézán byl jen proto, aby mu bylo řečeno, že překáží, nebo dělá něco špatně.

Neměl to nikomu za zlé. Byl to hodný hoch a svou rodinu miloval. Věřil, že někdy po večerech, když facky dávno smyly ze tváří slzy a všichni svorně usínali ve svých skromných postelích pod jednou střechou, i oni jej měli ve svých srdcích. Vědomí, že doma pro něj není místo, ho trápilo jen do těch chvil, než vyběhl ven na ulici a stával se její součástí. Malý přízrak města, objevitel toho malého universa, kterým jeho city byly. Ztrácel se každým dnem, aby nacházel nové, nepoznané. Od pomalovaných zdí, přes ukradený loupák, odřená kolena, až po první polibky pod korunami rozkvetlých jabloní v zahradách dívčího kláštera. Smích, lásky plané jak ty jabloně, modřiny, které se vsáknou, velebené sestry, pravidla, které nepotřebuje nikdo znát a oni, malí bůžkové. Vše od srdce...

Zatím co ten malý kluk prožíval dobrodružství, kterým by si měl ve svém dětství projít každý, v rodinném krbu oheň pohasínal. Neviděl to. Nemohl. Otec, obchodník bez většího smyslu pro obchod, snesl neštěstí na své blízké. Skryté movité machinace, daňové úniky. Problémy řešil dalšími problémy, přišel krach, dluhy a oprátka lichvy se utahovala rychleji, než by si kdo přál. Krom lichvářů samotných. Jednoho dne, když už kluk dávno utřel slzy do polštářů a snil o dalším dni na ulici Vykoupení, přišli do jejich domu. Hlasy byly ostré stejně jako čepele, kterými řezali šaty jeho matky, stejně jako střepy rozbitých oken a kloubů pěstí, kterými rozdrtili tváře otce. “To bylo jen varování,” říkal nejvyšší z hlasů. Zbývaly dva týdny do letního slunovratu. Do dne, kdy měli splatit astronomickou částku, jinak popel z krovů jejich domova usedne na jejich ohořelá těla. Co vzešlo ze špíny ulice, ať už sny nebo živí, ve špínu se zase obrátí. Tak zněl slib.

Když jde o život, hrdost a pýcha musí stranou. Tak byl náš malý hrdina poslán na žebrotu. Nezlobil se, ve skutečnosti to nedělal poprvé. Jednou žebral, aby mohl dívce ve zlatých šatech koupit pastelové barvy a společně si pak mohli malovat dokonalý svět. Však drobné, které mohl nyní vymámit z dobrých sousedů, by možná stačily na štětce, ale ve vlnách dluhů byly jen kapkou. Strach krátil dni, každá hodina vytlučená do zvonů zněla děsivěji. Stíny katedrál najednou přinášely jen zármutek a tísnivý pocit, že zítřka už nebude. Ale on přišel. Byl tichý a nechtěl si hrát.

Stromy již byly obsypány nezralými plody jabloní. Byly kyselé, ale přesto chutné. “Jako život,” řekl, když jeden z nich podával dívce ve zlatých šatech. Vedle něj vypadala jako princezna, přesto se na něj vždy smála, jako by si byli rovni. Jen teď úsměv nepřicházel, bála se o něj a on o ně. Otec neviděl jiné východisko, museli odejít z města. A tohle vlastně mělo být jen letmé rozloučení. I když jí to neřekl, ona to tušila. Konec té lásky, která nakonec nebyla tak planá. Stejně jako ty jabloně. Stáli pod nimi a dívali se na sebe, stáli pod nimi a namlouvali si v dětské naivitě, že tohle není konec. A že jednou nakoupí barvy, které ze zdí nesmyje ani déšť, ani čas, ani nikdo jiný.

Naklonila se k němu, aby mu do rtů vytepala polibek, na který se nezapomíná. Ten jediný, nekonečný. Ten pravý. Každý takový jednou dostane. Nakonec se však její oči rozšířily strachem a ona plná jeho jen zašeptala: “Uteč, Isaiahu.” Tichá slova se mu zaryla do mysli. Chvíli nic, jen ticho. Viděl, jak od něj odstupuje, jako by byl malomocným. Nepolíbeným. Kroutila hlavou a její oči se leskly v letním slunci. “Promiň.”

Vzpamatoval se, když se za ním mihl velký stín. Nebezpečí. Rozběhl se mezi stromy, znal kličky, zkratky a vše, co přízrak města znát měl. Však zcela nový pro něj byl pocit, který v něm teď bujel jako zhoubný nádor. Ten pocit, že něco je jinak, špatně. Že snad byl oklamán. Pocit zrady. Zlomený pocit. I ten si každý musí prožít. Ohlédl se jen letmo na dívku ve zlatých šatech. Musel ji vidět, třeba se přesvědčit, že to v něm je jen lež...

Stál vedle ní vysoký muž, svou dlaň důvěrně ponechával na něžném rameni dívky. Podobu jejich by nikdo nemohl zapřít, i když on si to v ten moment tak moc přál. Otec a dcera. Ona plakala. A on hlasem ostrým, klukovi již známým z toho večera, kdy ještě měli čas něco změnit, záhy prořezal košaté větve všech krásných dětských vzpomínek. Přikázal: “Chci ho živého.” Přišla bolest. A tma.


Své rodiče už nikdy nespatřil. O jejich krutém osudu se jen doslechl, když se jeho věznitelé spolu bavili u sklenice laciného vína. Otce prý přivázali ostrým drátem k nosnému sloupu domu, matku nechali v posteli tak, jak s ní skoncovali. Oba pak pohltily plameny, zbyl jen ten prach, špína ulice, kterou nesmyješ. I přes všechnu snahu lichvářů dodržet slovo, oběma bratrům se podařilo utéct a ve světě se jim ztratit. A on? Jeho vykleštili, aby se stal poskokem a mužskou děvkou v jednom ze zapadlých bordelů pro zákazníky se speciálními potřebami. Je zvláštní, jak se svět dokáže změnit během jedné jediné chvíle, že? Nic nezůstalo stejné, jabloně zvadly. A ani ty slzy po večerech už nebyly jako předtím…

Čas nebyl ničím zábavným. Naopak. Byl nástrojem, kterým ho svět mučil. Dny se táhly a noci byly nekonečným utrpením. Zapáchaly po vínu, panskými parfémy a nenaplněnou touhou. Isaiah, dříve sotva dospívající chlapec, v tom prostředí zapomněl duševně stárnout. Zastydl, uzavřel se do nitra, ztratil pojetí sebe samého. Neznal nikoho a nikoho poznat nechtěl. Z kluka se naráz stalo jen “něco”. Něco neurčitého, nepohlavního, ohavného, zabaleného v kašmíru. Kastrát. Připadal si jako monstrum, které nikdy nebude skutečně milováno, které skutečně nebude moci milovat. Již nebyl, stal se naprosto apatickým, neviditelným. Nikým. Chtěl umřít, ale nikdo umřít prostě nemůže...

Kdo ví, co byl za den, však od té chvíle, kdy se změnilo vše, musela uplynout celá věčnost. Na dveře jeho pokoje mu zaklepal další zákazník a on jej svým nevyzrálým, medovým hlasem pozval dovnitř, jak se na mužskou prostitutku sluší a patří. Byl připraven, stál polonahý před zrcadlem a jen čekal, kdo to bude tentokrát. Do pološeré místnosti s velkou postelí vstoupili dva dospělí muži, což nebylo zase nic tak neobvyklého. Byli vysocí, urostlí, s vlasy jako noc. Poměrně pohlední, což už neobvyklé bylo. Hleděli na něj jako na zjevení a on jejich pohledům nerozuměl.

Za ty tři roky se po fyzické stránce nesmírně změnil. Vytáhl se, byl vyšší než oni, ale chyběla mu mužská stavba těla. Neměla ramena, hubený krk měl ověšený zlatými řetízky, amulety a dalšími zžeňštilými ozdobami. Ale za to měl alabastrovou pokožku, plné rty, nekonečné řasy a vlasy jako bílý satén. V nose naušničku. Ve tváři byl spíše dívkou než-li chlapcem a to i ve svém vystupování. Ovíval se dlouhými prsty, posázenými minimálně desítkou prstenů a jen tak si kunšafty prohlížel. Možná vyzívavě, možná ne.

“Bratříčku,” prolomil ticho nakonec jeden z mužů a Isaiahovi nabídl svou surovou dlaň. Byla od krve, však tak důvěrně známá. Pohlédl jim do tváří a poznal svou ztracenou krev. Přitáhl si ke svému hladkému tělu saténový závoj. Bylo to tak dlouho. Ale přišli si pro něj a jeho sny se staly skutečností. Zachrání jej, osvobodí, aby zase byli aspoň z části rodinou. A on byl někým, něčím. Novým. Spása byla na dosah, něco v něm se zase rozhořelo, a on ji přijal, když sevřel ve své hebké dlani tu bratrovu. Společně pak utekli za novým životem bez zábran, bez parfémů a rozlitých tužeb za krajkovím záclonek nevěstince. A bylo to nádherné.

Opilý svobodou byl Isaiah jen pár týdnů. Nic nakonec nebylo takové, jaké si to v celé své mysli představoval. Jeho bratři jej sice zachránili, ale jen proto, aby spolu nakonec mohli vykonat krvavou pomstu na těch, kteří jim zničili životy. Byli jí zcela posedlí. Každou minutu, každou hodinu, celé dny nemluvili o ničem jiném, než o smrti svých rodičů a způsobech, jakým vyrovnají tuhle nespravedlnost. Smrt plodí smrt, plodí smrt, plodí smrt. Ale nebylo to jen o rodičích, to ne. Bylo to také o něm. O Isaiahovi. A o tom, co mu ti bastardi provedli. Co z něj udělali: “Ubohý Isaiahu. Všichni budou platit za to, že z tebe udělali polovičního muže. Že z tebe udělali zrůdu. Ano, zaplatí cenu nejvyšší, to ti slibujeme.”

Věčným opakováním mu vsugerovali, že není normální, že je nezdravým, polovičním, méněcenným. Vyhýbal se všem zrcadlům a plochám, ve kterých by se mohl vidět. Všechna apatie, kterou za pobyt v bordelu stihl kolem sebe vystavět, byla jeho bratry stržena. Jak míjely měsíce, nenávist, jejíž hrotem vždy mířil jen proti svému srdci, své dívčí tváři a do svého klína, obracel proti celému světu. Učili jej účinně nenávidět, přenášet svou zlobu z mysli do svých dlaní. Jeho ohavné tělo se mělo stát zbraní proti všem, kteří by mu chtěli bránit na cestě za hořkým štěstím. Tak putovali z města do města a od největších šarlatánů se učili taje, které by mladé mysli neměly nikdy poznat ani hrotem jazyka. Temná magie, travičství, hry stínu a tmy. “Jsme tři svatí. Požírači hříchů. Přicházíme k vám, abychom vás zbavili zla,” recitovali společně, když otráveni jedem své moci procházeli se nocí zalitým městem.

Delirium, ta deziluze pramenící z nenávisti, v nich kouzlila roky a tížila jejich mysli dále. Překotně se živili nadějí, že nakonec svou pomstu vykonají, většinu dní však museli bojovat o své místo v potravinovém řetězci ulice, o samotnou svou existenci. A dařilo se jim. Z Isaiaha se stal slibný magický učen, zatím co jeho bratři si libovali spíše v hrátkách s ocelovými milenkami. Používali je denně, když vydírali, kradli, zabíjeli a jinými způsoby “navraceli rovnováhu do světa”. Ale Isaiah nikdy nevycházel do společnosti, nehodlal se podílet na těchto méněcenných činech. Seděl v knihách a učil se temné magii. Oslňovala ho, bavila. Ale taky ovlivňovala a společně s nenávistí k sobě samému a světu okolo, jej pomalu táhla ke dnu existence.

Když pak přišlo jaro toho roku, oni se konečně cítili připraveni vykonat to, co plánovali tak dlouho. Plán byl jasný. Ráno se sotva probouzelo, z nebe se sypal lehký déšť a Isaiah míjel ulice, které dříve byly jeho domovem, ale teď byly jen kulisou pro jeho divadelní drama. Ulice Vykoupení. Spatřil vysokou kamennou zeď, hranici posvátna, a napadlo jej, že si zkrátí cestu ke svému cíli. V ranním oparu se přes ní tedy přehoupl a dopadl do vlhké půdy sadu dívčího kláštera.

Všude bylo ticho, stromy byly holé, snad mrtvé, snad ještě neprobuzené po zimě. Možná že před třemi lety by jej zaplavila vlna melancholie, ale nyní byl zcela prázdný. Aspoň si to myslel. S kápí na hlavě, kterou schovával se před sebou, kličkoval mezi stromy a mířil si to k severní zdi, za kterými by měla být… ona. Poznal ji hned. Stála tam v zlatých šatech, hleděla k šedému nebi a pozorovala ho tím svým zvídavým způsobem. Možná se od něj chtěla učit, jak plakat. Její křehké dlaně svíraly pár prvních květů jara, stejně jako kdysi svíraly jeho naivní chlapecké srdce.

Ona. Chaya. To ona to zavinila. Zrádkyně. To kvůli ní se stal touhle bezpohlavní bestií. A to ona byla právě jeho dnešním cílem. Měla pykat za své činy a činy svého otce. Zatím co jeho bratří se měli vypořádat s ním, on měl zabít zlatou princeznu a ukončit tak pro jednou existenci toho nechvalně známého lichvářského rodu. Vůbec se tomu nebránil, když mu to bratří navrhli a nyní bez servítek pozvedl své dlaně, aby to vše ukončil. Stane se, co má se stát. On je požírač hříchů a přišel, aby ji zbavil zla.

Pohlédla mu do tváře, prvně trošku cize, překvapeně. Na její čelo dopadla jarní dešťová kapka a stekla po cudném nosu dolů. Pak se její dívčí rty roztáhly v ten krásný úsměv, kterým se dříve kochal každý den, kdy mohli být svoji. Nebyla vůbec jiná, byla úplně stejná. Bezbranná, naivní holka, co neviděla rozdíly. “Kdopak jsi..?” zeptala se něžně…

Jeho dlaně pomalu klesly k tělu, jako by jej více nechtěly poslouchat. Najednou jeho tělo popadl strach. Ne strach z toho, co se jemu stane, ale strach ze sebe samého. Z toho, čím je a co by měl vykonat. Udělal ostýchavý úkrok zpět…

“Neměj strach,” zašvitořil mezi mrtvými stromy její hlas znova. Lehkými, krátkými krůčky se pomalu vydala k němu. Přivoněla k těm květinám, co držela. Éterická bytost, jarní víla. Chaya. Ona, která vůbec netušila, přibližovala se k němu jako ovečka neznalá pojmu porážka…

Prsty jeho dlaně projela křeč. Celé ty roky tohle plánoval. Celé ty roky, on, bestie, toužil po téhle chvíli, až všechno skončí, až ji potrestá. Až uvidí její tělo vadnout pod jabloněmi. Ale teď… delirium se rozplynulo. Pravda byla úplně někde jinde. Nenávist je zlá děvka, která lže. A on jí podlehl tak snadno. Zabít není tak jednoduché, u všech bohů, vůbec ne. Vždyť je nevinná. Vždyť... ne! Sevřel ruce v pěst, ale nezmohl se na nic, než další úkrok ke zdi. Zrak putoval k zemi a mysl se rozpoltila. Žít či nežít?

“Neboj, nejsi sám.” Naklonila hlavu na stranu a pohlédla do jeho bledé dívčí - mužské tváře, kterou jen těžko skrýval pod svou kápí. “Jsi krásný,” řekla zcela bezprostředně, když teď před ním stála a prohlížela si každý coul jeho odhalené kůže…

Ta slova slyšel prvně v životě. Zněla mu tak prazvláštně, cize, jen stěží jim mohl věřit. Jen těžko. To všechno jsou ta ženská osidla, kterými získávají si mužská srdce. Věděl to, říkali mu to. A nebo ne? Podíval se do jejích modrých očí a v nich uviděl sebe. Tak ztraceného, křehkého. Jestli vidí zrůdu, si však nebyl jist...

Dívka pozvedla svou prázdnou dlaň a jako omámená něžně pohladila Isaiaha po tváři, stahujíc tak dolů tu tmavou kápi. “Kdopak jsi..?” zopakovala znova, snad ptala se spíše sama sebe a svých vzpomínek, když uviděla jeho v celé své kráse - nekráse. Jeho sinalé vlasy, ústa a oči ženy…

“Jsme tři svatí. Požírači hříchů. Přicházíme k tobě, abychom tě zbavili zla,” ozvalo se dvojhlasně za nimi. Zpoza mlhavých kmenů jabloní vystoupili dva černovlasí bratři, jeden měl dýku a druhý zase krátký meč. Jejich kožené kazajky byly umazané od krve a jejich tváře hrály štěstím a nekonečným uspokojením. První část plánu vykonána.

Dívka poplašeně pohlédla na Isaiaha a pak na ty dva. Stejně jako byla před chvílí otevřená, teď se stáhla ve strachu do sebe. Ztratila všechen svůj jas, úsměv spadl do mokré trávy. “P-prosím..?” vykoktala ze sebe jen.

“Dnešní den patří nám. Bratříčku, udělej, co je třeba. Zab tu lichvářskou děvku,” pronesl s žoviálním nádechem první z bratrů k Isaiahovi. "Ať trpí." Na dívku namířil čepel své zbraně a přes jeho rozkousané rty přepadl zlověstný smích.

Zlatá princezna se rozechvěla, ustoupila od mladíka s bílými vlasy a k zemi upustila všechny ty květy. “Ne, to ne…prosím.” Ani ten nejkrásnější z nich, ten mladý muž, jí nezůstal. Byla sama proti třem.

“Tak na co čekáš?! Poprav ji, stejně jako její fotr popravil naše staroušky!" Vykřikl druhý bratr a jeho hlas se rozlehl po celých zahradách. "Poprav ji za to, co ti provedla, co z tebe udělala!" Vykročil vpřed, připraven zasáhnout, kdyby bratříček zklamal.

Černé hlasy se naráz spojily: "Ano! Pomsti se! Za to, že z tebe udělala zrůdu!" Byly silné, strhávaly Isaiaha a znova v něm probouzely tu nenávist, se kterou sem přišel. "Zab ji, zab, Isaiahu!"

“Isaiahu?” zašeptala dívka pomateně. “Isaiahu,” vydechla nakonec a její oči se rozklížily nevyřčenými prosbami o slitování, pochopení. Natáhla znova k němu svou hebkou ruku...

Isaiah zvedl svůj pohled, který zase musel ukrývat, když celý rozpolcen hledal sám sebe mezi loňským listím. Uhnul té dlani. Nastal čas to ukončit, o ano. Podíval se na zlatou princeznu a mezi rty procedil stejně jako tenkrát ona: “Promiň.” Plavmo mávl svými dlaněmi a vykřikl kletbu: “Enuma elish!”


“Ataraxia? Proč Ataraxia?” Zeptala se krapet jízlivě žena. Myslela to však dobře, jen ho chtěla poškládit. Na rtech jí hrál ten dívčí úsměv a její tělo jako vždy zdobily zlaté šaty. V ulicích města, ve stínu těch vysokých katedrál se vyjímala. Byla jako z obrázku. Opravdu půvabného obrázku realisty.

A on galantní, šarmantní, sebevědomý, kráčel vedle ní: “Ataraxia je… ráj duše. Smíření se, absolutní klid. Dokonalost. To, co jsem teď já,” řekl pyšně tím svým medovým hlasem, nabídl své společnici rámě a ona ho poslušně přijala. Vypadal štastný.

“Ahá, ahá,” rozesmála se upřímně žena. Její smích se živě nesl ulicí od zdi ke zdi, lákal zvědavé pohledy. Byla kněžkou Belore a ty se moc nesmějí, to proto. Ale ona byla jinou a přesto čistou, odevzdanou svým tělem i duší bohyni. A on měl občas pocit, že i bohyní samotnou.

“Tobě by se nelíbilo nic,” pověděl na oko uraženě muž a nespokojeně se zamračil. “Pochop, nemohu být Isaiah. Ne poté, kým jsem byl, co jsem dělal,” rozmrzele si povzdychl. “Abych zachránil tebe, abych zachránil sebe. Ničeho nelituji, ale chci to nechat plavat.”

“Dobře. Pak tedy Ataraxia. Mmm. Ataraxie… nebo Ataraxio?” zasmála se znova a přitiskla mu svou tvář na jeho útlé rameno. Věnovala mu pohled, který měl další poškádlení ospravedlnit. Mrk-mrk.

“Nesnáším tě,” zakroutil muž pobaveně hlavou.


Tak trochu muž, možná žena se zvedl od hrobu posetého jarními květy. Vhodil mezi ně zlatý řetízek, který ho celou tou poutí, pohádkou provázel a něžně vydechl: “A tak spolu žili šťastně až do smrti, má drahá Chayo. Do tvé smrti, dokud jsi mi neodešla sama, dokud mi tě nevzal ten zhoubný mor. Proklínám ten den, a chvíli jsem proklínal i tebe, že jsi se pro ostatní obětovala a nakonec na to zaplatila cenou nejvyšší… ale… nakonec… taková jsi prostě byla. Vždyť jsi dala život i mně. Nebo naopak? Hm. Nikdy jsem tě za to nemohl milovat jako ženu a ty jsi mne nikdy nemohla milovat jako muže, přesto naše láska byla něčím výjimečným. Nechci to nazvat přátelstvím. To prožívají jen lidská děcka. Milovali jsme se, ano. Jako dvě spřízněné duše. Zkazil jsem tě tím svým zvráceným způsobem… a ty mne napravila. Nebo se o to aspoň snažila. Vím, tvým slovům o víře jsem se většinou jen smál. Ale vše ve mně zůstalo. A teď to šířím dále. Naučila jsi mne, že ať jsem jakýkoliv, neměl bych se sebe bát a přiznat si to. Ať už jsem zlomený nebo ne. Jsem - kým - jsem. Dobrý. Dokonalý. A ty jsi na věky má. Princezno ve zlatých šatech. Vidíš... vše nakonec dobře končí.” Pohlédl k větvím jabloní, co se nad ním skláněly. Někde uslyšel dětské hlásky. Musel se usmát tím svým zlomeným způsobem. Už zase kvetou...