pro Agrex Sat Nov 02, 2013 12:19 am1.Algar
2.0 :-D 3. Proč chci danou postavu hrát? Protože chci samozřejmě zabavit sebe i ostatní. Byla by to taková nezávazná postava. Starý pán, co má sklony k šamanismu a vykládá pohádky atp. Občas chce potěšit bohy, občas chce potěšit hrdlo medovinou. Žádný hustokruťas s palicí a lebkama u pasu. :-)
Tak a nějáká povídka o něm. Nevím jestli se to vlastně bude vůbec někomu líbit. Je to možná takové jinačejší - ale nu což, za zkoušku nic nedám. :-)
V minulých i příštích.
Byla tma. Stalo se to rychle. Smrt a chlad přišly hodovat na mase hrdých seveřanů. Jen hrstce z nich se podařilo uprchnout na dračích lodích, které byly připravené je pokorně nést daleko od stínu a smrti, na moře.
Mezi těmi válečníky, lovci, zemědělci, rybáři, ženami, muži, dětmi i dobytkem se šinul starý muž. Tváře měl propadlé a zarostlé. U uší se mu pohupovaly dva obrovské copy, které končily až na prsou. Poskakovaly sem a tam, tam a sem – v rytmu jeho uspěchané chůze do posledního, beznadějně plnícího se drakaru.
„Rychle, pospěšte si Skallagrime!“ volali děti, které ho měli obzvláště v oblibě kvůli jeho příběhům. Skallagrim tak, tak stihl nastoupit na poslední loď a odplout.
Křik. Bolest. Krev. Kouř. Popel. To vše se odráželo ve vystrašených očích seveřanů. Loď ovládlo hrobové ticho, které narušovalo jediné – nádech, výdech, nádech, výdech. Nyní nikdo z nich nebyl jarlem nebo žebrákem, nyní byli všichni jediné a to psanci. Všude kolem lodi plula mrtvá těla, zdálo se, že se sama voda zželela nad krutým osudem seveřanů, snad jako by je jen kolíbala ve své náruči, stejně tak jako to dělají matky se svými dětmi.
Dlouhou dobu pozorovali ten hrůzný obraz před sebou, než se dočista ztratil v mlze. A poté se dívali do tmy tak dlouho a naléhavě, až se tma podívala do nich.
Přišla beznaděj a obloha, která se rozhodla truchlit za všechny minulé i příští mrtvé, vše jen prohloubila.
„Chytněte plachtu!“ se z ničeho nic ozvalo lodí. V tom se všichni přeživší vytrhli ze své apatie a rozhodli se ukázat obloze, že truchlí na nesprávném místě. Nastal boj s živlem.
Loď se sebou v bouři házela jako v smrtelných křečích. Skallagrim, který byl promáčený až na kost, přikrytý jakýmsi plátnem se křečovitě držel velkého sudu. Nehty zarýval tak usilovně do jeho dřeva, že se jeho ruce změnili v pletenec šlach a žil. Z pusy mu tekly zpěněné sliny a vlasy se mu lepily na bledou tvář. „Tak takhle umírá starý Skallagrim, jako psanec v objetí mořských vln“ pomyslel si.
V tom se jedna z vln obořila do pravé půlky lodě a se svou ničivou silou ji převrhla.
Obloha zmizela.
Rozprostřela se hluboká tma, jejímiž hvězdami byli miliony bublinek. Oceán Azerothu nyní rdousil malé děti, muže, ženy a Skallagrima, který vypadal jako by se vznášel kdesi mimo prostor a čas. Nohy a ruce měl roztažené, vlasy a fousy mu vlály kolem tváře, která byla velmi klidná. Vypadal trochu jako jedna z valkýr, o kterých dětem tak často vyprávěl. Jako by snad každou chvíli měl roztáhnout svá křídla a odnést všechny ty mrtvé kolem do věčných síní svých bohů. On však nebyl ten, kdo rozhodoval o tom, kdo bude žít a kdo zemře.
Jeho úkol byl totiž úplně jiný – ne tak velkolepý, přesto hodný hrdinů.
Bloudil ve svých vlastních vizích. Viděl se znovu rodit, zabít. Viděl své minulé matky a otce. Znovu prožíval radost a bolest. Bloudil v chladném labyrintu svých minulých i příštích životů. Nacházel se a ztrácel uvnitř sebe. Prožíval vzestupy a pády. Byl zase mladý a starý, zdravý a nemocný. Stál na prahu všeho a ničeho. Smrti a života – ano, života.
Valkyra rozhodla – pro život.
„Chhhh“ vykašlával z plic slanou vodu, které do svých nejužších chodeb nyní znovu vháněly vzduch. Probudil se na oblázkové pláži. Nebyl schopný pohnout ani malíčkem ruky. Připadal si roztříštěný na tisíce kousků. Jeho tělo svírala nesmírná bolest, trvalo dlouhou dobu, než byl schopný se vůbec pohnout. „Díky bohové že jsem přežil. Že jsem daleko od těch „živých mrtvých – ale ta bolest“ opakoval si v hlavě.
