pro Zoubková víla Mon Mar 17, 2014 11:12 pm ,,Tak ho následuj. Neposlechneš, on objeví se ti naposled. Za dlouhý čas. Ale bude pozdě. Příliš pozdě. Odletí a svými křídly zakryje slunce. Zakryje i měsíc. Pak se vyjasní, vyjasní se, ale ty budeš již navždy vědět, že on se nikdy nevrátí," Byla tam teď téměř tma, klid a šero, jen škvírou v závěsu, ve vchodu do světa snů, nadějí, ale i ztrát a zoufalství, sem pronikalo denní světlo a s ním i vánek, co pohrával si s přívěsky, kostmi, talismany a cingrlátky, které byly zavěšené na trámech, co statečně držely střechu. Uprostřed chatrče byla díra v zemi a v ní malé ohniště. Jeho plameny, vždy neposedné, s nikdy neutuchající touhou, tančily si svůj bouřlivý tanec a zahřívaly jím celou místnost. Ona, věštkyně, ta moudrá, seděla blízko toho ohně. Nedělal její tvář jen černočernou propastí, dával jí tvary a šlo vidět, že je děrovaný. Probodán kostmi, dřívky, ale i broušenými kamínky, vypadal možná trochu děsivě.
Zase se přehrábla v kostech, co před několika chvílemi rozhodila na zem. Ty se srazily, lehce o sebe ťukly, aby napověděly jí něco více z osudu další duše, co hledala odpovědi, smysly života. Jen málokdo se v nich vyznal. A ony strašně lehko mohly lhát. Ale kdo jim věřil, toho nechtěly svést z cesty. Jen radily, prohmatávaly dny příští a minulé, tahaly z nich ty důležité, i méně důležité věci, sny, kroky. Bylo na každém, zda se nechá vést jejich dlaní a nebo najde si svou cestu sám. Ta žena seděla před ní, očima pátrala v děrované tváři, pak v kostech, co neříkaly jí nic víc než to, že asi patřily nějakému ptáku, a ona zdála se být stále více nejistá, stále více nevěděla, zda je tady opravdu správně. Málokdo to věděl. Málokdo se ptal a málokdo se nebál. Pro mnohé zapovězené místo stávalo se poslední záchranou, když všemu ostatnímu zdál se býti konec.
V náruči dalekozraké se znovu zavrtěl drobounký uzlíček. Odhalila mu své ňadro, vyzvala ho, aby z ní zas vysál kousek života. A on s tichým zamroukáním poslechl. Malé děťátko, narozené pod hvězdou Jan’alaie, okřídleného hada smrti, se zelenkavou kůží a rudou čupřinkou na hlavě, bylo pro ni pokladem. Tím nejlepším, co ona, žena, mohla světu dát.
A dny běžely. Neohlížely se, jen stále za nosem, na křídlech Akil’zona, orla osudu. Všichni běželi s nimi a kdo nechtěl, kdo se zastavil, ten padnul. Ať už pod drápy velkých medvědů a nebo kopím jiného lovce hlav. V tom rychlém běhu nikdo nesměl zakopnout, v něm každý musel růst rychleji než ostatní, v něm každý se musel prát. Každý rychle stárnul. Výherců bylo dost, ale poražených ještě více. Mohlo pojít dítě, stejně jako mohl pojít dospělý, oprýskaný časem, plný zkušeností. Pro ty padlé čas se občas zastavil, na malou chvíli. Pár pohledů zpět, pár pohledů na víčka zakrytá kameny. Ale pak se šlo dál…
A rudovláska už nebyla pro nikoho pokladem. Jen další z těch, co snaží se vyhrát si svůj boj, svou soukromou soutěž o další den života, o další kus žvance, o svoje místo v kmeni. Máma s děrovanou tváří odletěla na křídlech toho, kdo ji, Etami, přivedl na svět. A třeba to tak mělo být, třeba ne, malá rudovláska si to vyčítala. A když loučili se s jejím tělem, s tou prázdnou schránkou, když zas na chvíli čas se zastavil, nebyla sama, kdo nezadržel pláč.
Za tu dobu každá musí si vybrat toho, s kým počít chce potomka, s kým zanechat chce po sobě stopu. A nebo si snad on vybírá ji? Samci, co utkávají se v nekonečných bojích, kly zarývají si navzájem do masa, aby vyhráli si svou trofej, svou lásku na život a na smrt. A nebo lásky? O které budou se spolu prát, které si vychovají podle svého a pak, možná, budou si je i vychvalovat, vyzdvihovat nad ostatními. A pro ty zelené princezny je to ctí. Vlasy zaplétají do copánků, na krk si navlékají korále, do uší tisíce naušnic, na sebe ty nejhezčí šaty… A noc pak bývá divoká, plná horka, vášně a vzdechů. Oslavy vítězství, co neznají konce…
Rudovlásku volala Halazzi, paní šelem. Kočky se mrouskaly a ona též. A ona byla vybraná a on byl vybraný. A ona byla krásná a on byl statečný a vyhrál. Vyhrál ji a než společně spolu tu noc ulehli, ženy z kmene připravovaly ji na tu slávu, dávaly jí mnoho rad a zdobily ji, stejně jako muže zdobí před bojem, různými ornamenty. Celá barevná před ním pak stála a její tělo tehdy prvně zaplanulo tím ohněm, tou slastí, nekonečnou vášní. Byli nerozdělným klubkem hadů, pravým vyobrazením Ula-tek. A myslela, že to bude milovat, že dá mu desítky synů a dcer, že spokojeně budou si žít, bojovat a běžet tím životem společně. Jako z pohádky…
Týdny a měsíce ubíhaly, nikdo nechtěl být pozadu, všichni táhli si, za dlaň s časem, a nikdo nechtěl se otáčet zpět. Jen Etami chvílemi zůstávala stát. Ostatní ženy už dávno chovaly své malé, zatímco čas rudovlásky neměl snad nikdy přijít. A když konečně se zdálo, že Ula-tek nadělí i jí potomka, i ji poctí mateří láskou, klín zas jen krvácel. A její duše též. Spala v květinách, co podporovaly prý plodnost, prý volaly svou vůní bohy, prý dávaly jim vědět, že ještě na tuhle se zapomnělo. Nosila je ve vlasech, na šatech, všude. Pila bylinné vody, co připravovat měly její tělo na malé. A všichni se starali, všichni snažili se pomoci. A ona si přísahala, že navěky je za to bude milovat. Jen ti bohové stále nepřicházeli…
A pak, ten den byl posledním, kdy navštívila chatrč té šamanky, vznesla ta stará čarodějnice rozsudek. Rudovlasá věděla, že něco není v pořádku, když šla se ta seschlá žena radit s ostatními moudrými. Věděla, že vše je špatně. A když pak vrátila se k ní, řekla to: Etamí nikdy nemá dítě mít, bohy jí to není přáno. A svět se zhroutil. Květiny v jejích vlasech rázem zvadly, stejně jako zhasly plamínky v jejích očích, a když vycházela z té boudy, cítila na sobě pohledy všech. Všech těch starostlivých milovaných bratrů a sester. Ty už neplanuly láskou, jen hněvem. Jako by jim ta malá něco vzala, ukradla jim kousek jejich času, jakoby kvůli ní nějakou dobu běželi jiným směrem, než měli.
Zase se rozeběhla. Rovnou domů. Do svého tepla, tam chtěla se zavřít a klidně tam i zemřít, bez všech ostatních. Nic z toho. Samec, co kdysi ji vyhrál, co měla mu být trofejí, nechal ji svým bratrům, ti vybíjeli si na ní zlost. Za všechen ztracený čas, za všechny kroky vedle, rány. A každý si ji tu noc vzal. Malovanou šrámy, bledou, slabou. Klubka hadů, co rozpletl by jen čas, pravá vyobrazení nemilosrdnosti Ula-tek.
A když padaly pak za ní šípy, když prchala tím tolik známým lesem, věděla, že musí předehnat čas.
Zase se přehrábla v kostech, co před několika chvílemi rozhodila na zem. Ty se srazily, lehce o sebe ťukly, aby napověděly jí něco více z osudu další duše, co hledala odpovědi, smysly života. Jen málokdo se v nich vyznal. A ony strašně lehko mohly lhát. Ale kdo jim věřil, toho nechtěly svést z cesty. Jen radily, prohmatávaly dny příští a minulé, tahaly z nich ty důležité, i méně důležité věci, sny, kroky. Bylo na každém, zda se nechá vést jejich dlaní a nebo najde si svou cestu sám. Ta žena seděla před ní, očima pátrala v děrované tváři, pak v kostech, co neříkaly jí nic víc než to, že asi patřily nějakému ptáku, a ona zdála se být stále více nejistá, stále více nevěděla, zda je tady opravdu správně. Málokdo to věděl. Málokdo se ptal a málokdo se nebál. Pro mnohé zapovězené místo stávalo se poslední záchranou, když všemu ostatnímu zdál se býti konec.
V náruči dalekozraké se znovu zavrtěl drobounký uzlíček. Odhalila mu své ňadro, vyzvala ho, aby z ní zas vysál kousek života. A on s tichým zamroukáním poslechl. Malé děťátko, narozené pod hvězdou Jan’alaie, okřídleného hada smrti, se zelenkavou kůží a rudou čupřinkou na hlavě, bylo pro ni pokladem. Tím nejlepším, co ona, žena, mohla světu dát.
* * *
A dny běžely. Neohlížely se, jen stále za nosem, na křídlech Akil’zona, orla osudu. Všichni běželi s nimi a kdo nechtěl, kdo se zastavil, ten padnul. Ať už pod drápy velkých medvědů a nebo kopím jiného lovce hlav. V tom rychlém běhu nikdo nesměl zakopnout, v něm každý musel růst rychleji než ostatní, v něm každý se musel prát. Každý rychle stárnul. Výherců bylo dost, ale poražených ještě více. Mohlo pojít dítě, stejně jako mohl pojít dospělý, oprýskaný časem, plný zkušeností. Pro ty padlé čas se občas zastavil, na malou chvíli. Pár pohledů zpět, pár pohledů na víčka zakrytá kameny. Ale pak se šlo dál…
A rudovláska už nebyla pro nikoho pokladem. Jen další z těch, co snaží se vyhrát si svůj boj, svou soukromou soutěž o další den života, o další kus žvance, o svoje místo v kmeni. Máma s děrovanou tváří odletěla na křídlech toho, kdo ji, Etami, přivedl na svět. A třeba to tak mělo být, třeba ne, malá rudovláska si to vyčítala. A když loučili se s jejím tělem, s tou prázdnou schránkou, když zas na chvíli čas se zastavil, nebyla sama, kdo nezadržel pláč.
Za tu dobu každá musí si vybrat toho, s kým počít chce potomka, s kým zanechat chce po sobě stopu. A nebo si snad on vybírá ji? Samci, co utkávají se v nekonečných bojích, kly zarývají si navzájem do masa, aby vyhráli si svou trofej, svou lásku na život a na smrt. A nebo lásky? O které budou se spolu prát, které si vychovají podle svého a pak, možná, budou si je i vychvalovat, vyzdvihovat nad ostatními. A pro ty zelené princezny je to ctí. Vlasy zaplétají do copánků, na krk si navlékají korále, do uší tisíce naušnic, na sebe ty nejhezčí šaty… A noc pak bývá divoká, plná horka, vášně a vzdechů. Oslavy vítězství, co neznají konce…
Rudovlásku volala Halazzi, paní šelem. Kočky se mrouskaly a ona též. A ona byla vybraná a on byl vybraný. A ona byla krásná a on byl statečný a vyhrál. Vyhrál ji a než společně spolu tu noc ulehli, ženy z kmene připravovaly ji na tu slávu, dávaly jí mnoho rad a zdobily ji, stejně jako muže zdobí před bojem, různými ornamenty. Celá barevná před ním pak stála a její tělo tehdy prvně zaplanulo tím ohněm, tou slastí, nekonečnou vášní. Byli nerozdělným klubkem hadů, pravým vyobrazením Ula-tek. A myslela, že to bude milovat, že dá mu desítky synů a dcer, že spokojeně budou si žít, bojovat a běžet tím životem společně. Jako z pohádky…
Týdny a měsíce ubíhaly, nikdo nechtěl být pozadu, všichni táhli si, za dlaň s časem, a nikdo nechtěl se otáčet zpět. Jen Etami chvílemi zůstávala stát. Ostatní ženy už dávno chovaly své malé, zatímco čas rudovlásky neměl snad nikdy přijít. A když konečně se zdálo, že Ula-tek nadělí i jí potomka, i ji poctí mateří láskou, klín zas jen krvácel. A její duše též. Spala v květinách, co podporovaly prý plodnost, prý volaly svou vůní bohy, prý dávaly jim vědět, že ještě na tuhle se zapomnělo. Nosila je ve vlasech, na šatech, všude. Pila bylinné vody, co připravovat měly její tělo na malé. A všichni se starali, všichni snažili se pomoci. A ona si přísahala, že navěky je za to bude milovat. Jen ti bohové stále nepřicházeli…
A pak, ten den byl posledním, kdy navštívila chatrč té šamanky, vznesla ta stará čarodějnice rozsudek. Rudovlasá věděla, že něco není v pořádku, když šla se ta seschlá žena radit s ostatními moudrými. Věděla, že vše je špatně. A když pak vrátila se k ní, řekla to: Etamí nikdy nemá dítě mít, bohy jí to není přáno. A svět se zhroutil. Květiny v jejích vlasech rázem zvadly, stejně jako zhasly plamínky v jejích očích, a když vycházela z té boudy, cítila na sobě pohledy všech. Všech těch starostlivých milovaných bratrů a sester. Ty už neplanuly láskou, jen hněvem. Jako by jim ta malá něco vzala, ukradla jim kousek jejich času, jakoby kvůli ní nějakou dobu běželi jiným směrem, než měli.
Zase se rozeběhla. Rovnou domů. Do svého tepla, tam chtěla se zavřít a klidně tam i zemřít, bez všech ostatních. Nic z toho. Samec, co kdysi ji vyhrál, co měla mu být trofejí, nechal ji svým bratrům, ti vybíjeli si na ní zlost. Za všechen ztracený čas, za všechny kroky vedle, rány. A každý si ji tu noc vzal. Malovanou šrámy, bledou, slabou. Klubka hadů, co rozpletl by jen čas, pravá vyobrazení nemilosrdnosti Ula-tek.
A když padaly pak za ní šípy, když prchala tím tolik známým lesem, věděla, že musí předehnat čas.
