pro Sukino Hikaru Sun Apr 20, 2014 1:51 amPyra SunShattered
Played time: cca 5 dní a několik málo hodin
Počet RPB: 3
Celkový počet RPB i jiných postav: cca 7
Počet EB: ?
Původ jména
Příjmení SunShattered vzniklo v dávných časech, v časech před Nákazou, na které již nikdo nepamatuje. Ve volném překladu znamená „Ta Sluncem dotčená“. Původem jména byla snědší pleť ženských potomků rodu, proto se dědí pouze mezi ženami. Z matky na dceru.
Její jméno Pyra jí bylo dáno rodiči, kteří soufali, že bude první jejich rodu, která nebude mít nadání pro kněžství ve víře k Belore. Doufali ve dceru, jejíž moc bude čistě magická a bude vládnout ohnivou magií, která je považována za nejmocnějším a nejprestižnějším nadáním.
Dílem osudu se však narodilo dítě, které kněžskou mocí na první pohled překypovalo.
Příběh
„Arogance a sebezahledění je způsob života, kterým budeš žít, ať se ti to líbí nebo ne!“ přesně tato slova jí vtloukala matka do hlavy celé její dětství. Opakovala jí je pokaždé, kdykoli se zachovala jinak, než kodex jejího rodu kázal. Kdyby jen matka věděla, jaký důsledek bude mít její výchova, na kterou je tak hrdá.
Kapitola I.
Seděla jsem na lavici pod oknem ve svém pokoji, hleděla jsem do zahrady a rozčesávala si vlasy. Nebyla jsem příliš veliká, spíše malá a hodně lidí mi to připomínalo tím, jak na mne shlíželi. Všichni byli hloupí, nevěděli proti komu a čemu stojí.
Na Cestě se zjevil kůň s jezdcem, zašklebila jsem se hned, jak jsem ho poznala. Byl to můj nepříliš chytrý bratr a jako vždy byl obklopen tou svou tlupou pitomých elfek, které ho pronásledovali na každém kroku. Líně jsem odložila hřeben, vstala a pomalu se vydala k šatní skříni.
Musela jsem si vybrat šaty, ve kterých bych bratra mohla uvítat. Pohlédla jsem na své oblíbené šaty, zavrčela a hrabala se dál. Kdybych si vzala nepatřičné šaty, určitě by mne otec potrestal. Nakonec jsem se rozhodla pro nevkusné šaty, ve kterých jsem vypadala jako strašák. Kriticky jsem se prohlédla v zrcadle a rezignovaně vyrazila přivítat svého bratra.
Když jsem vstoupila do sálu, zůstala jsem udiveně koukat po okolí. Všude byla výzdoba, byly připraveny velké hodovní stoly, vše značilo, že se blíží banket. A určitě nebude malý, bude velký, drahý a… zarazilo mne, že jsem se o něm nedoslechla. Přece by se ke mě muselo dostat, že se něco podobného chystá. Přemýšlela jsem, co se chytá a proč.
„Pojď, posaď se vedle svého bratra,“ řekl postarší elf, který byl oblečen jako jeho syn, typický děvkař. Moje pitomá rodina se nikdy nezmění.
Pořádně jsem si prohlédla svého otce a pak se usadila vedle bratra. Dnes nemělo cenu se s ním hádat. Nevyplatilo by se mi to, ostatně nikdy se to nevyplatí, pokud… přeběhl mi mráz po zádech a moje myšlenky začaly volně utíkat zpět k minulosti. Té špatné, vzpomněla jsem si na otcovi tresty.
Z transu mne vytrhlo hlasité mlasknutí určené mé osobě. Zamrkala jsem a všimla si bratrova vražedného pohledu, který na mne upíral. Nasadila jsem úsměv číslo pět, který říkal, jak ho mám ráda a jak strašně mne zajímá o čem mluví. Co si o něm myslím doopravy nemusí vědět.
Matka se zhluboka nadechla, aby mi něco vyčetla, ale otec ji předběhl.
„Kolikrát ti musím opakovat, že kdykoli přijede tvůj bratr zpět domů, tak jsi povinna si na sebe vzít ty nejlepší šaty, které máš. A místo toho si vezmeš tyto zlaté, odporné, cosi...“ otcova tvář se zkřivila do směšné grimasy, která měla asi symbolizovat opovržení.
Změnila jsem výraz, na výraz ublíženého králíka a očima těkala z otce na matku a zpět. Nebylo dobré je provokovat. Ne dnes.
Otec povytáhl obočí v nevyřčené otázce určené mé osobě. Nevěděla jsem, co chce a bylo mi to upřímně jedno.
„Jsem zde, co po mě chcete?“ odsekla jsem. Odpovědí byl políček od otce. Začala jsem si mnout tvář a tvářila se uraženě.
„Prvně si odpusť ten tvůj tón, jsi jenom ozdoba, tak, jako tvá matka. To však není důvodem, proč jsem uspořádal tento banket. Dnes máš narozeniny, pokud jsi zapomněla. Ostatně ani bych se tomu nedivil,“ řekl a opovržlivě se na mne podíval. „Je čas, abys pokračovala v rodové linii,“ škodolibě dodal.
Nechápavě jsem pohlédla nejprve na matku, poté na otce a potichu a nevěřícně jsem pravila: „Cože?!“
Otec se pouze usmál až mi přeběhl mráz po zádech. Poté svým kostnatým prstem ukázal na mladšího elfa, jeho obdobu o pár set let mladší. Vypadal jako pitomec, děvkař, idiot a blbec v jedné osobě.¨
„Cože?! Zbláznili jste se snad?! Svého bratra si nevezmu, spí i s elfama, je to nechutný pra…“ zbytek věty zmizel v duté ráně, která mne zasáhla do čelisti. Cítila jsem, jak se mi ústa plní krví.
„Nebudeme o tom diskutovat,“ přidala se k otci matka. „Rozhodli jsme se tak. Teď vypadni, kazíš nám chuť k jídlu.“
Ta hnusná baba si říkala má matka, byla stejná, jako otec, stejná egocentrická mrcha. Postavila jsem se, otočila se na patě, vyplivla vešerou krev, která se mi v puse nashromáždila na zem a rozběhla se pryč. Nenáviděla jsem je, všechny. Rozhodla jsem se. Oni rozhodli za mne. Nic to nemění, musím utéci, vypadnout z tohoto zpropadeného místa.
Hned, co jsem dorazila do pokoje jsem se začala balit, brala jsem jen to nejnutnější, pergamen, šperky, šaty. Rozseklý ret mne pálil, ale to nebylo teď to hlavní, jediná důležitá věc byla vypadnout dřív, než mne donutí se provdat za svého bratra. Ta myšlenka se mi hnusila čím dál tím víc. Instinktivně jsem vše hodila pod stůl, hned na to se otevřely dveře a vstoupila matka. Vsadila bych se, že je stejná jako otec, coura každým coulem. Opovržlivě se na mne podívala.
„Neutečeš, chcípneš jestli to zkusíš,“ řekla s pohrdavým tónem, otočila se a byla pryč. Nevím proč, ale její hlas najednou zněl strašně podobně otcovu, víc než kdykoli předtím.
Chvíli jsem šokovaně stála, ale rychle jsem se vzpamatovala, sebrala svoje věci a za tmy vyrazila pryč. Nevěděla jsem kam, hlavně pryč.
Cestovala jsem dlouho, většina šperků už byla pryč, zajišťovali mi život, dostala jsem za ně najíst, napít a nocleh. Dřív, než šperky jsem rozprodala šaty, nechala jsem si jen ty nejpohodlnější na cestování, každá věc, každá blbost byla váha navíc. Potřebovala jsem být, co nejlehčí.
Nakonec jsem dorazila do města, jmenovalo se Lorstead, trvalo mi dlouho, než jsem se to jméno naučila vyslovit. Stejně tak jsem se musela učit mluvit v obecné řeči, nikdo ničím jiným nemluvil. Nechápala jsem, jak někdo může mluvit takovou divnou řečí. Neměla jsem na výběr. Ostatně poslední dobou mám na výběr čím dál tím míň.
Lorstead, divné město. Pouze holé zdi, studené kamení a spousty lidí, stereotypních mravenců, kteří trávili celé životy stejnou, stejně nudnou činností. Navíc zde nežil jediný elf, nikdo z naší rasy, všichni nás tu nenáviděli. Nevadilo mi to, já to cítila stejně, oni byli omezení a zaostalí, nebylo třeba na ně pohlížet jinak.
Začínala jsem si myslet, že zde na elfa nikde nenarazím. Dlouho jsem se snažila někoho najít, ale marně, zbývala poslední jiskřička naděje, vinárna. Elfové mají rádi víno, hlavně můj otec, ten arogantní bastard. Běhal mi při té myšlence mráz po zádech, ale vydala jsem se tam.
Našla jsem elfa. Seděl v rohu ve stínu tak, že na něj nebylo moc vidět, ale sklenici v jedné ruce a doutnající doutník v druhé neskryl. Vydala jsem se za ním. Hned, jak jsem se přiblížila jsem se přidusila. Nakrčila jsem nos a zalapala po dechu, nevím, co kouřil, ale smrdělo to strašně.
Pozdravila jsem jej ve svém rodném jazyce. Pouze se na mne pomalu podíval, ale neodpověděl. To bylo neomluvitelné chování. Chovat se takto k dámě. Takovej arogantní… pak mi došlo, že jsem k němu mluvila, jak ke svým sluhům. Zkusila jsem to znovu, akorát mile. Už odpověděl.
Kapitola 2
V řece již proteklo mnoho vody, co jsem se stala společnicí toho podivného elfa sedícího v rohu vinárny. Do teď jsem nevěděla, oč mu jde, ale zase tolik mi to nevadilo. Dostávala jsem od něj nové šaty, šperky a dokonce mne zahrnoval něčím, co připomínalo náklonnost, alespoň částečně.
Večery jsem měla pestré, stejně jako doma, buď jsem splnila, co jsem měla, nebo mne čekal trest. Většinou psychický. Fyzické tresty jsem snášela dobře a on to věděl, proto mne trestal psychicky, útočil na různé části mé mysli, pokaždé jinou, věděl, že nejsem dost silná, abych mu vzdorovala a že si mne nakonec podrobí, ale stále si mne nikdy nepodrobil úplně. Snažit se mohl jak chtěl, už jsem byla zvyklá na horší chování.
Jednoho večera jsme tiše seděli u stolu. Dolila jsem mu whiskey, pak tiše promluvil, svým tichým zlověstným hlasem.
„Potřebuji někoho, kdo umí míchat lektvary, bude se mi velmi hodit. Zvlášť pokud nás přepadne nákaza.“
Nechápala jsem, ale nezbývalo mi, než přikývnout, mluvil ke mně můj chlebodárce.
Hned ráno jsem se vydala do města ho hledat, alchymistu. Nevěděla jsem, kde začít, jak ho najít a když už bych ho našla, tak jak ho přesvědčit. Navíc jsem se doteď nevyznala v tomhle městě, kde na mne každý z těch pitomců opovržlivě hleděl. Hledala jsem pár hodin, než se mi podařilo vypátrat prvního, ale ten mne vyrazil, pak to šlo od desíti k pěti. Bylo to horší a horší. Hledala jsem dny, možná i týdny, každý mne odmítal. Ale nemohla jsem si dovolit neuspět. Až když jsem ztratila veškerou naději, tak jsem našla někoho, kdo souhlasil se spoluprácí. Byla jsem nadšená. Do chvíle, než mi došlo, že jsem splnila, jak husa, další úkol svého chlebodárce. Odfrkla jsem si a vydala se představit našeho nového alchymistu svému pánovi. Pánovi, divné slovo, spíš chlebodárce, někdo, kdo mne jen využívá. Nechala jsem si tu myšlenku bublat v hlavě.
Vše probíhalo v klidu, ze začátku. Brzy se oba spolčili proti mně, začali mne trápit, zkoušeli mou trpělivost, kolik vydržím, než se rozčílím. Schválně mne štvali, nutili mne je nenávidět, ale můj pohár trpělivosti taky přetekl. Nejspíše ve chvíli, kdy začali narážet na mou barvu vlasů.
Věděla jsem, že se liším, že havraní vlasy a snědá pleť je podivná kombinace, věděla jsem to, věděli to i oni, ale neměli právo mne za to urážet. Neměli, prostě na to neměli právo. Praštila jsem se skleničkou, kterou jsem právě držela o zem. Sklo se roztříštilo a já se trochu uklidnila. Bylo pozdě, náš host byl zraněn a můj chlebodárce mne sledoval chladným, vražedným pohledem. Znejistěla jsem a začala se bát o svůj život.
Šeptal, spíše šepotal, než-li mluvil, šeptal ty nejhorší věci, které mi může způsobit, co mne potká, pokud jej budu nadále zesměšňovat. Sklonila jsem pokorně uši i oči k zemi. Okamžitě jsem se sklonila k zraněnému a začala šeptat slova Belore, když jsem skončila, zůstala místo zranění pouze drobná oděrka. Můj chlebodárce to považoval za samozřejmost. Jediné, čeho jsem dosádla bylo to, že zbytek večera proběhl v napjatém a strašlivě dusivém tichu.
Byla jsem naštvaná, chtěla jsem se pomstít, ale nepomáhalo to. Když mne našel bratr, myslela jsem, že nadešel konec. Po těch měsících mne našel a hodlal si mne vzít. Nebyl víc, než zvrhlé zvíře. Nic víc nebyl, pouze zvíře, ale i přes to si mne to zvíře hodlalo vzít za svou choť. Hnusil se mi. A můj chlebodárce mne v tom nechal napospas. Buď, ať si poradím sama, nebo ať táhnu. Neměl o mne zájem. Měla jsem si vzít svého bratra. Toho zkurvysyna, kterému nevadilo obcovat s vlastní sestrou.
Můj chlebodárce nechápal, že nemám na výběr, že nesmím zabít nikoho svého rodu bez toho, aniž bych ztratila veškerou svou moc.
Měla jsem moc dodat jim sílu, jim, komukoli, všem kromě sebe. Sama jsem si pomoci nemohla, bylo to mé prokletí, uměla jsem pomoci, těm zvrhlým bastardům, kteří si to nezasloužili, ale sobě jsem pomoci neuměla. Připravila to pro mne matka za můj útěk a zradu. Má moc pomohla komukoli, kromě mne. Tehdy jsem netušila, že si mne pojistili velmi silným kouzlem a jaké to bude mít následky. Měli by chcípnout, všichni. Měla jsem chuť vraždit, utekla jsem do lesa. Utíkala jsem, pak jsem si všimla nevinného tvorečka, lišky, která si hrála na louce, asi si mne nevšimla. Potřebovala jsem si vybít energii, potřebovala jsem někoho, koho bych mohla zabít, chtěla jsem, rozhodla jsem se, udělám to, nic mi nezabrání, upřela jsem na ni svůj zrak a začala si mumlat slova Belore. Věděla jsem, co přijde, nevadilo mi to. Oči se mi zalily zlatou barvou, ruce naplnila moc, magie, veškerá má síla. Když za mnou najednou někdo promluvil, věděla jsem kdo to je, přesto jsem se přinutila klidně otočit.
„Co chceš?“ zavrčela jsem, moc, kterou jsem držela, rostla, přestávala jsem jí zvládat. Líbilo se mi to.
„Neměla by sis to vybíjet na zvířatech.“ odpověděl úsečně a zašklebil se. Nevěděl, jakou udělal chybu.
Začala jsem pokračovat ve pění písně. Pokračovala jsem shromažďovat moc, kterou jsem chtěla použít proti lišce, ta se mezitím chytře vzdálila. Místo toho jsem svou moc a mysl upřela na elfa před sebou, toho, kterého jsem kdysi viděla, kdysi bylo dávno, moc dávno, abych na něj musela brát nějaké ohledy. Snažila jsem se usmívat, docela mi to i šlo. Minimálně do doby, kdy se oheň Belore projevil, pak už to bylo jedno. Nevydal ani hlásku, i přes to, že jej začal onen oheň spalovat zevnitř. Pouze se začal třást a hlasitě skřípat zuby. Kouzlo samovolně sílilo. Bylo určeno k vyvolání agónie, co největší bolesti, mučení. A bylo to určeno elfovi přede mnou, byl to slaboch, blbec, nic neuměl. Alespoň jsem si to myslela do doby, než jsem zjistila, že mi drží u krku nůž. To mi trochu pomohlo vychladnout, ne dostatečně. Vrčela jsem a hleděla na něj tím nejhorším pohledem, kterého jsem byla schopna. On mi to oplácel. Vedli jsme oční válku. Najednou onen elf, který mne odmítl, když jsem hledala alchymistu, sklonil dýku, pohled a beze slova byl pryč. Nevzmohla jsem se ani na nadávku. Tiše jsem stála na místě, než jsem vychladla, pak se mi to vše začalo vracet a já si uvědomila, co jsem provedla. Sklouzla jsem k zemi a schovala obličej do dlaní. Nebrečela jsem, neslušelo se to na ženu mého postavení, bylo by to pod mou úroveň a to jsem nemohla dopustit. Pouze jsem seděla a čekala až se den vystřídá s nocí.
Den se míjel s nocí a poté zase se dnem, já pouze seděla a přemýšlela. Po mém bratrovi nikde nebyla ani stopa. Věděla jsem, že někde nablízku je, má moc sílila, když se přiblížil někdo z mého rodu, ale nevěděla jsem kde je, pouze že tu je. To mi nebránilo, abych nemohla přemýšlet o tom, jak se ho zbavit, jak ho tiše zabít a někam zahrabat, ideálně hodně hluboko, aby už nikdy nikdo nenašel ani jeho mršinu. Jediný problém byl, že jsem to neuměla, neuměla jsem nikoho zabít tiše. Můj největší problém. Hned po zbytku rodiny.
Napadalo mne hodně myšlenek co dál, vykašlat se na to a prostě všechny z rodu pozabíjet, sice bych přišla o moc, ale měla bych klid, Otázkou je, zda by to stálo za to. K ničemu by mi to nebylo. Mohla jsem se taky vrátit k mému chlebodárci. Věděla jsem, k čemu by mi to bylo, co by následovalo, ale bála jsem se toho, avšak nic jiného mi pravděpodobně nezbývá. Nenáviděla jsem ten pocit. Strach a něco, jako lásku. Tak animální. Rozhodla jsem se vydat do Dalaranského kráteru, prohledat ruiny, prohledat ohořelé knihy a najít magii, která by mi zachovala mou moc i přes vraždu. Musela jsem něco takového někde najít. Bylo mi jasné, že už nikdy nikoho nevyléčím, ale určitě někde najdu způsob, jak se zbavit toho odporného rodového prokletí, snad možná i celého rodu. Snad.
Played time: cca 5 dní a několik málo hodin
Počet RPB: 3
Celkový počet RPB i jiných postav: cca 7
Počet EB: ?
Původ jména
Příjmení SunShattered vzniklo v dávných časech, v časech před Nákazou, na které již nikdo nepamatuje. Ve volném překladu znamená „Ta Sluncem dotčená“. Původem jména byla snědší pleť ženských potomků rodu, proto se dědí pouze mezi ženami. Z matky na dceru.
Její jméno Pyra jí bylo dáno rodiči, kteří soufali, že bude první jejich rodu, která nebude mít nadání pro kněžství ve víře k Belore. Doufali ve dceru, jejíž moc bude čistě magická a bude vládnout ohnivou magií, která je považována za nejmocnějším a nejprestižnějším nadáním.
Dílem osudu se však narodilo dítě, které kněžskou mocí na první pohled překypovalo.
Příběh
„Arogance a sebezahledění je způsob života, kterým budeš žít, ať se ti to líbí nebo ne!“ přesně tato slova jí vtloukala matka do hlavy celé její dětství. Opakovala jí je pokaždé, kdykoli se zachovala jinak, než kodex jejího rodu kázal. Kdyby jen matka věděla, jaký důsledek bude mít její výchova, na kterou je tak hrdá.
Kapitola I.
Seděla jsem na lavici pod oknem ve svém pokoji, hleděla jsem do zahrady a rozčesávala si vlasy. Nebyla jsem příliš veliká, spíše malá a hodně lidí mi to připomínalo tím, jak na mne shlíželi. Všichni byli hloupí, nevěděli proti komu a čemu stojí.
Na Cestě se zjevil kůň s jezdcem, zašklebila jsem se hned, jak jsem ho poznala. Byl to můj nepříliš chytrý bratr a jako vždy byl obklopen tou svou tlupou pitomých elfek, které ho pronásledovali na každém kroku. Líně jsem odložila hřeben, vstala a pomalu se vydala k šatní skříni.
Musela jsem si vybrat šaty, ve kterých bych bratra mohla uvítat. Pohlédla jsem na své oblíbené šaty, zavrčela a hrabala se dál. Kdybych si vzala nepatřičné šaty, určitě by mne otec potrestal. Nakonec jsem se rozhodla pro nevkusné šaty, ve kterých jsem vypadala jako strašák. Kriticky jsem se prohlédla v zrcadle a rezignovaně vyrazila přivítat svého bratra.
Když jsem vstoupila do sálu, zůstala jsem udiveně koukat po okolí. Všude byla výzdoba, byly připraveny velké hodovní stoly, vše značilo, že se blíží banket. A určitě nebude malý, bude velký, drahý a… zarazilo mne, že jsem se o něm nedoslechla. Přece by se ke mě muselo dostat, že se něco podobného chystá. Přemýšlela jsem, co se chytá a proč.
„Pojď, posaď se vedle svého bratra,“ řekl postarší elf, který byl oblečen jako jeho syn, typický děvkař. Moje pitomá rodina se nikdy nezmění.
Pořádně jsem si prohlédla svého otce a pak se usadila vedle bratra. Dnes nemělo cenu se s ním hádat. Nevyplatilo by se mi to, ostatně nikdy se to nevyplatí, pokud… přeběhl mi mráz po zádech a moje myšlenky začaly volně utíkat zpět k minulosti. Té špatné, vzpomněla jsem si na otcovi tresty.
Z transu mne vytrhlo hlasité mlasknutí určené mé osobě. Zamrkala jsem a všimla si bratrova vražedného pohledu, který na mne upíral. Nasadila jsem úsměv číslo pět, který říkal, jak ho mám ráda a jak strašně mne zajímá o čem mluví. Co si o něm myslím doopravy nemusí vědět.
Matka se zhluboka nadechla, aby mi něco vyčetla, ale otec ji předběhl.
„Kolikrát ti musím opakovat, že kdykoli přijede tvůj bratr zpět domů, tak jsi povinna si na sebe vzít ty nejlepší šaty, které máš. A místo toho si vezmeš tyto zlaté, odporné, cosi...“ otcova tvář se zkřivila do směšné grimasy, která měla asi symbolizovat opovržení.
Změnila jsem výraz, na výraz ublíženého králíka a očima těkala z otce na matku a zpět. Nebylo dobré je provokovat. Ne dnes.
Otec povytáhl obočí v nevyřčené otázce určené mé osobě. Nevěděla jsem, co chce a bylo mi to upřímně jedno.
„Jsem zde, co po mě chcete?“ odsekla jsem. Odpovědí byl políček od otce. Začala jsem si mnout tvář a tvářila se uraženě.
„Prvně si odpusť ten tvůj tón, jsi jenom ozdoba, tak, jako tvá matka. To však není důvodem, proč jsem uspořádal tento banket. Dnes máš narozeniny, pokud jsi zapomněla. Ostatně ani bych se tomu nedivil,“ řekl a opovržlivě se na mne podíval. „Je čas, abys pokračovala v rodové linii,“ škodolibě dodal.
Nechápavě jsem pohlédla nejprve na matku, poté na otce a potichu a nevěřícně jsem pravila: „Cože?!“
Otec se pouze usmál až mi přeběhl mráz po zádech. Poté svým kostnatým prstem ukázal na mladšího elfa, jeho obdobu o pár set let mladší. Vypadal jako pitomec, děvkař, idiot a blbec v jedné osobě.¨
„Cože?! Zbláznili jste se snad?! Svého bratra si nevezmu, spí i s elfama, je to nechutný pra…“ zbytek věty zmizel v duté ráně, která mne zasáhla do čelisti. Cítila jsem, jak se mi ústa plní krví.
„Nebudeme o tom diskutovat,“ přidala se k otci matka. „Rozhodli jsme se tak. Teď vypadni, kazíš nám chuť k jídlu.“
Ta hnusná baba si říkala má matka, byla stejná, jako otec, stejná egocentrická mrcha. Postavila jsem se, otočila se na patě, vyplivla vešerou krev, která se mi v puse nashromáždila na zem a rozběhla se pryč. Nenáviděla jsem je, všechny. Rozhodla jsem se. Oni rozhodli za mne. Nic to nemění, musím utéci, vypadnout z tohoto zpropadeného místa.
Hned, co jsem dorazila do pokoje jsem se začala balit, brala jsem jen to nejnutnější, pergamen, šperky, šaty. Rozseklý ret mne pálil, ale to nebylo teď to hlavní, jediná důležitá věc byla vypadnout dřív, než mne donutí se provdat za svého bratra. Ta myšlenka se mi hnusila čím dál tím víc. Instinktivně jsem vše hodila pod stůl, hned na to se otevřely dveře a vstoupila matka. Vsadila bych se, že je stejná jako otec, coura každým coulem. Opovržlivě se na mne podívala.
„Neutečeš, chcípneš jestli to zkusíš,“ řekla s pohrdavým tónem, otočila se a byla pryč. Nevím proč, ale její hlas najednou zněl strašně podobně otcovu, víc než kdykoli předtím.
Chvíli jsem šokovaně stála, ale rychle jsem se vzpamatovala, sebrala svoje věci a za tmy vyrazila pryč. Nevěděla jsem kam, hlavně pryč.
Cestovala jsem dlouho, většina šperků už byla pryč, zajišťovali mi život, dostala jsem za ně najíst, napít a nocleh. Dřív, než šperky jsem rozprodala šaty, nechala jsem si jen ty nejpohodlnější na cestování, každá věc, každá blbost byla váha navíc. Potřebovala jsem být, co nejlehčí.
Nakonec jsem dorazila do města, jmenovalo se Lorstead, trvalo mi dlouho, než jsem se to jméno naučila vyslovit. Stejně tak jsem se musela učit mluvit v obecné řeči, nikdo ničím jiným nemluvil. Nechápala jsem, jak někdo může mluvit takovou divnou řečí. Neměla jsem na výběr. Ostatně poslední dobou mám na výběr čím dál tím míň.
Lorstead, divné město. Pouze holé zdi, studené kamení a spousty lidí, stereotypních mravenců, kteří trávili celé životy stejnou, stejně nudnou činností. Navíc zde nežil jediný elf, nikdo z naší rasy, všichni nás tu nenáviděli. Nevadilo mi to, já to cítila stejně, oni byli omezení a zaostalí, nebylo třeba na ně pohlížet jinak.
Začínala jsem si myslet, že zde na elfa nikde nenarazím. Dlouho jsem se snažila někoho najít, ale marně, zbývala poslední jiskřička naděje, vinárna. Elfové mají rádi víno, hlavně můj otec, ten arogantní bastard. Běhal mi při té myšlence mráz po zádech, ale vydala jsem se tam.
Našla jsem elfa. Seděl v rohu ve stínu tak, že na něj nebylo moc vidět, ale sklenici v jedné ruce a doutnající doutník v druhé neskryl. Vydala jsem se za ním. Hned, jak jsem se přiblížila jsem se přidusila. Nakrčila jsem nos a zalapala po dechu, nevím, co kouřil, ale smrdělo to strašně.
Pozdravila jsem jej ve svém rodném jazyce. Pouze se na mne pomalu podíval, ale neodpověděl. To bylo neomluvitelné chování. Chovat se takto k dámě. Takovej arogantní… pak mi došlo, že jsem k němu mluvila, jak ke svým sluhům. Zkusila jsem to znovu, akorát mile. Už odpověděl.
Kapitola 2
V řece již proteklo mnoho vody, co jsem se stala společnicí toho podivného elfa sedícího v rohu vinárny. Do teď jsem nevěděla, oč mu jde, ale zase tolik mi to nevadilo. Dostávala jsem od něj nové šaty, šperky a dokonce mne zahrnoval něčím, co připomínalo náklonnost, alespoň částečně.
Večery jsem měla pestré, stejně jako doma, buď jsem splnila, co jsem měla, nebo mne čekal trest. Většinou psychický. Fyzické tresty jsem snášela dobře a on to věděl, proto mne trestal psychicky, útočil na různé části mé mysli, pokaždé jinou, věděl, že nejsem dost silná, abych mu vzdorovala a že si mne nakonec podrobí, ale stále si mne nikdy nepodrobil úplně. Snažit se mohl jak chtěl, už jsem byla zvyklá na horší chování.
Jednoho večera jsme tiše seděli u stolu. Dolila jsem mu whiskey, pak tiše promluvil, svým tichým zlověstným hlasem.
„Potřebuji někoho, kdo umí míchat lektvary, bude se mi velmi hodit. Zvlášť pokud nás přepadne nákaza.“
Nechápala jsem, ale nezbývalo mi, než přikývnout, mluvil ke mně můj chlebodárce.
Hned ráno jsem se vydala do města ho hledat, alchymistu. Nevěděla jsem, kde začít, jak ho najít a když už bych ho našla, tak jak ho přesvědčit. Navíc jsem se doteď nevyznala v tomhle městě, kde na mne každý z těch pitomců opovržlivě hleděl. Hledala jsem pár hodin, než se mi podařilo vypátrat prvního, ale ten mne vyrazil, pak to šlo od desíti k pěti. Bylo to horší a horší. Hledala jsem dny, možná i týdny, každý mne odmítal. Ale nemohla jsem si dovolit neuspět. Až když jsem ztratila veškerou naději, tak jsem našla někoho, kdo souhlasil se spoluprácí. Byla jsem nadšená. Do chvíle, než mi došlo, že jsem splnila, jak husa, další úkol svého chlebodárce. Odfrkla jsem si a vydala se představit našeho nového alchymistu svému pánovi. Pánovi, divné slovo, spíš chlebodárce, někdo, kdo mne jen využívá. Nechala jsem si tu myšlenku bublat v hlavě.
Vše probíhalo v klidu, ze začátku. Brzy se oba spolčili proti mně, začali mne trápit, zkoušeli mou trpělivost, kolik vydržím, než se rozčílím. Schválně mne štvali, nutili mne je nenávidět, ale můj pohár trpělivosti taky přetekl. Nejspíše ve chvíli, kdy začali narážet na mou barvu vlasů.
Věděla jsem, že se liším, že havraní vlasy a snědá pleť je podivná kombinace, věděla jsem to, věděli to i oni, ale neměli právo mne za to urážet. Neměli, prostě na to neměli právo. Praštila jsem se skleničkou, kterou jsem právě držela o zem. Sklo se roztříštilo a já se trochu uklidnila. Bylo pozdě, náš host byl zraněn a můj chlebodárce mne sledoval chladným, vražedným pohledem. Znejistěla jsem a začala se bát o svůj život.
Šeptal, spíše šepotal, než-li mluvil, šeptal ty nejhorší věci, které mi může způsobit, co mne potká, pokud jej budu nadále zesměšňovat. Sklonila jsem pokorně uši i oči k zemi. Okamžitě jsem se sklonila k zraněnému a začala šeptat slova Belore, když jsem skončila, zůstala místo zranění pouze drobná oděrka. Můj chlebodárce to považoval za samozřejmost. Jediné, čeho jsem dosádla bylo to, že zbytek večera proběhl v napjatém a strašlivě dusivém tichu.
Byla jsem naštvaná, chtěla jsem se pomstít, ale nepomáhalo to. Když mne našel bratr, myslela jsem, že nadešel konec. Po těch měsících mne našel a hodlal si mne vzít. Nebyl víc, než zvrhlé zvíře. Nic víc nebyl, pouze zvíře, ale i přes to si mne to zvíře hodlalo vzít za svou choť. Hnusil se mi. A můj chlebodárce mne v tom nechal napospas. Buď, ať si poradím sama, nebo ať táhnu. Neměl o mne zájem. Měla jsem si vzít svého bratra. Toho zkurvysyna, kterému nevadilo obcovat s vlastní sestrou.
Můj chlebodárce nechápal, že nemám na výběr, že nesmím zabít nikoho svého rodu bez toho, aniž bych ztratila veškerou svou moc.
Měla jsem moc dodat jim sílu, jim, komukoli, všem kromě sebe. Sama jsem si pomoci nemohla, bylo to mé prokletí, uměla jsem pomoci, těm zvrhlým bastardům, kteří si to nezasloužili, ale sobě jsem pomoci neuměla. Připravila to pro mne matka za můj útěk a zradu. Má moc pomohla komukoli, kromě mne. Tehdy jsem netušila, že si mne pojistili velmi silným kouzlem a jaké to bude mít následky. Měli by chcípnout, všichni. Měla jsem chuť vraždit, utekla jsem do lesa. Utíkala jsem, pak jsem si všimla nevinného tvorečka, lišky, která si hrála na louce, asi si mne nevšimla. Potřebovala jsem si vybít energii, potřebovala jsem někoho, koho bych mohla zabít, chtěla jsem, rozhodla jsem se, udělám to, nic mi nezabrání, upřela jsem na ni svůj zrak a začala si mumlat slova Belore. Věděla jsem, co přijde, nevadilo mi to. Oči se mi zalily zlatou barvou, ruce naplnila moc, magie, veškerá má síla. Když za mnou najednou někdo promluvil, věděla jsem kdo to je, přesto jsem se přinutila klidně otočit.
„Co chceš?“ zavrčela jsem, moc, kterou jsem držela, rostla, přestávala jsem jí zvládat. Líbilo se mi to.
„Neměla by sis to vybíjet na zvířatech.“ odpověděl úsečně a zašklebil se. Nevěděl, jakou udělal chybu.
Začala jsem pokračovat ve pění písně. Pokračovala jsem shromažďovat moc, kterou jsem chtěla použít proti lišce, ta se mezitím chytře vzdálila. Místo toho jsem svou moc a mysl upřela na elfa před sebou, toho, kterého jsem kdysi viděla, kdysi bylo dávno, moc dávno, abych na něj musela brát nějaké ohledy. Snažila jsem se usmívat, docela mi to i šlo. Minimálně do doby, kdy se oheň Belore projevil, pak už to bylo jedno. Nevydal ani hlásku, i přes to, že jej začal onen oheň spalovat zevnitř. Pouze se začal třást a hlasitě skřípat zuby. Kouzlo samovolně sílilo. Bylo určeno k vyvolání agónie, co největší bolesti, mučení. A bylo to určeno elfovi přede mnou, byl to slaboch, blbec, nic neuměl. Alespoň jsem si to myslela do doby, než jsem zjistila, že mi drží u krku nůž. To mi trochu pomohlo vychladnout, ne dostatečně. Vrčela jsem a hleděla na něj tím nejhorším pohledem, kterého jsem byla schopna. On mi to oplácel. Vedli jsme oční válku. Najednou onen elf, který mne odmítl, když jsem hledala alchymistu, sklonil dýku, pohled a beze slova byl pryč. Nevzmohla jsem se ani na nadávku. Tiše jsem stála na místě, než jsem vychladla, pak se mi to vše začalo vracet a já si uvědomila, co jsem provedla. Sklouzla jsem k zemi a schovala obličej do dlaní. Nebrečela jsem, neslušelo se to na ženu mého postavení, bylo by to pod mou úroveň a to jsem nemohla dopustit. Pouze jsem seděla a čekala až se den vystřídá s nocí.
Den se míjel s nocí a poté zase se dnem, já pouze seděla a přemýšlela. Po mém bratrovi nikde nebyla ani stopa. Věděla jsem, že někde nablízku je, má moc sílila, když se přiblížil někdo z mého rodu, ale nevěděla jsem kde je, pouze že tu je. To mi nebránilo, abych nemohla přemýšlet o tom, jak se ho zbavit, jak ho tiše zabít a někam zahrabat, ideálně hodně hluboko, aby už nikdy nikdo nenašel ani jeho mršinu. Jediný problém byl, že jsem to neuměla, neuměla jsem nikoho zabít tiše. Můj největší problém. Hned po zbytku rodiny.
Napadalo mne hodně myšlenek co dál, vykašlat se na to a prostě všechny z rodu pozabíjet, sice bych přišla o moc, ale měla bych klid, Otázkou je, zda by to stálo za to. K ničemu by mi to nebylo. Mohla jsem se taky vrátit k mému chlebodárci. Věděla jsem, k čemu by mi to bylo, co by následovalo, ale bála jsem se toho, avšak nic jiného mi pravděpodobně nezbývá. Nenáviděla jsem ten pocit. Strach a něco, jako lásku. Tak animální. Rozhodla jsem se vydat do Dalaranského kráteru, prohledat ruiny, prohledat ohořelé knihy a najít magii, která by mi zachovala mou moc i přes vraždu. Musela jsem něco takového někde najít. Bylo mi jasné, že už nikdy nikoho nevyléčím, ale určitě někde najdu způsob, jak se zbavit toho odporného rodového prokletí, snad možná i celého rodu. Snad.
Případně jestli v tom hrál roli Sunwell...
Ale to je spíš minoritní záležitost. Teď mě fakt zajímá hlavně otázka toho kněžství, odkud bere sílu a proč by měla zesílit až na hero kněze. 
