pro Toren Mon Apr 21, 2014 9:29 amO co žádám? O krvavého mága. Žádám o něj jako o hero classu. Zda hero locka nebo hero mága nechám na tobě, Bell, ale já se osobně přikláním spíše k tomu lockovi.
EBček budu mít asi dost, takže na nějakých speciálních spellech etc. se pak můžeme domluvit.
Postavy - Gretnak (orkský válečník, 42 dní played, 14 RP bodů)
Antoine (neoficiální kníže z neoficiálního ostrova Hesseltu, lidský mág, 37 dní played, 12 RP bodů)
Theleren (krvavý rytíř, cca. 3 dny played, 3 RP body)
Ostatní postavy buď smazány nebo je nebudu počítat (viz. Tobias)
2) Co si od jejího hraní slibuju? No asi to, že si zase po dlouhé době zahraju Belfského magistra, který záhadně neztratil své síly, umí něco navíc a samozřejmě to, že budu mít nějaké jiné RP, než jen RP s vojákem. Nevím co bych k tomu více napsal.
Svět je zvláštní místo. Je snad celý život jen spletí náhod nebo dílem osudu? A není osud sám o sobě pouhopouhá náhoda...
Vzpomínky se vracejí stejně tak, jako stařec na místo svého narození. Sentimenty. Každý z nás je sentimentální, dokonce i já a to rozhodně nejsem každý. Je paradoxem, že čím jsme starší, tím více se nám vybavují vzpomínky z našeho dětství, z těch bezstarostných časů. To slovo bezstarostné je spíše dalším sentimentem, protože nikdo nemá bezstarostné dětství. Buď se narodíte jako sluha nebo jako pán, ale abyste mohl být pánem, musíte projít trnitou cestou, kterou neprojdou i mnohem silnější duše. Nesete těžká závaží očekávání, závaží, která jsou mnohem těžší než Vy sami, mnohem těžší, než dokáže Vaše nevinná dětská duše uzvednout. Proto jí nezbývá nic jiného, než zemřít a připravit místo pro jinou...
"Assire, takhle ne. Kolikrát ti mám vysvětlovat, že se musíš více soustředit? Chováš se jako by si nevěděl, co máš dělat. To jsi takový hlupák, že to nechápeš nebo si jen na hlupáka hraješ, aby si mě naštval?"
"Otče... já... já nedokážu udržet ten klid. Tohle není pro mě! Nejsem jako ty, nejsem jako ona!"
"Assire, projevuj ke mně a tvé matce větší úctu. Tvé chování je pouhou ukázkou tvé nevyspělosti, hlouposti a barbarství. Začni se chovat tak jak máš, jako můj syn a nevymýšlej si hlouposti."
"Ale já si nevymýšlím hlouposti! Tohle není pro mě a ona není má matka!"
Sentimenty, přesně tohle jsou sentimenty. Rozbořený dům předemnou, s pozůstatky krásné zahrady. Nyní... šílenství si pomyslet, že zde něco bylo. Ano, ano. Tenkrát jsem se s otcem pohádal, opět. Nedokázal pochopit mou výjimečnost, stále mě nutil do toho, abych se vydal stejnou cestou jako on a ona. Ona, má nová matka, kterou si otec vzal poté, co má matka sběhla s člověkem. Dobře vím, že to byla lež, další z otcových mnoha taktik, jak mě přivést na jeho stranu, abych vykonal to, co si on přeje. Magistr ledové magie... velice schopný mág, velice chytrý, inteligentní, chladnější a ostřejší než ledové ostří.
Na některé pasáže mého života je lepší zapomenout... ale ne, není. Protože zapomínají jen slabí. Silní si musí pamatovat vše, co udělali. Svá vítězství i porážky. Porážku nelze přiznat, nikdy. Pokud ji přiznáte před ostatními, nikdy ji nepřiznáte v sobě, pokud ji přiznáte v sobě, nikdy před ostatními. To je pravidlo.
Když jsme se dostal na Silvermoonskou akademii, otec stále chtěl, abych pokračoval v jeho šlépějích. Stále věřil, že tenhle stav, stav mého chování není nic více, než jen mladické poblouznění, rebelie kterou vykonávám kvůli mé matce. Ať už té pravé nebo té druhé. Právě na akademii se objevil můj nevídaný talent především pro ohnivou magii. Otec nebyl překvapen, tušil to. Věděl, že pokud se budu věnovat více ohni, sejdu z cesty, kterou mi vytyčil. Proto vždy chtěl, abych se věnoval především ledu. Prohrál. Přesto, když se nad tím zamýšlím, to možná byl jeho cíl.
Nadcházející roky by mohl historik považovat za zcela bezvýznamné. Samozřejmě, v kontextu nadcházejících událostí takové byly. Pro mne však tyto roky znamenaly úspěch. Stal jsem se magistrem se specializací na elementární magii, přesněji oheň. Stal jsem se i žádaným společníkem u mnoha šlechtických rodů a bohatých kupců. Mezi mé přátele patřili i význační mágové, kteří působili na katedrách univerzity desítky, stovky let. V tu chvíli jsme to považoval pouze za začátek mé cesty. Když se ohlédnu zpět, byla má prognóza poněkud mylná.
"Připravte se! Blíží, se blíží se! Assire, Thesareene, Faelthel! Musíte je zdržet než se nám podaří vytvořit portál!"
Ošklivé vzpomínky... měl jsem tenkrát šílené sucho v ústech, kolena a ruce se mi klepali jako nikdy dříve. Nevěděli jsme co přijde. Nikdo to nevěděl a o to větší ten šok byl. Nepamatuji si, kolik jsem jich zabil. Ostatně už byli mrtvý.
"Faelthel, Thesareene! Připravte je zasypat ohněm, já kolem nich vytvořím řetěz!"
Oba dva jen přikývli, ostatně ani kývat nemuseli. V ten den zrovna nikdo nebyl moc hovorný. Hromadil jsem energii. Blížili se... odporná těla, zbytky těl. Hnijící, zapáchající, pobuřující.
Teď! Ano, ohnivé řetězy, past kterou jsem připravil se kolem nich stáhla jako smyčka. Škvařící shnilé maso bylo cítit všude. Málem jsem přitom omdlel a to jsem od nich byl přinejmenším sto metrů. Ale nebyl čas na hry. Nemrtvé zasypávala sprška ohnivých koulí nad jejich hlavami. Odporné skřehotání, nepřirozená kakofonie zvuků. Šíp. Svist šípu a bolest. Než jsem se vzpamatoval, řetěz začal povolovat. Nulový čas na přípravu mi dovolil pouze drobnější výbuch mého díla, přesto dost na to, abychom je alespoň na chvíli zastavili. Další svist. Těsně vedle hlavy Faelthel. Třetí svist. Výkřik. Ne můj, Thesareenův. Stehno. Nemrtví se začali vzpamatovávat a jejich nohshledi nás zasypávali šípy. Byly dvě možnosti. Buď zůstaneme s ním a zemřeme nebo možná přežijeme Byl to výběr mezi životem jednoho z mých učňů a životem druhého a navrch mého. Možná, že kdyby byl více jako můj otec, nabídl by sám, že se obětuje, že je alespoň zabrzdí. Nebyl.
Chlad, zima. Krystalky sněhu, které byly spíše jako malé dýky a slova.
"Naše srdce nebudou jako kus ledu, nesmí být jako kus ledu, protože to jsou oni. Oni jsou ledem, oni jsou nepřirozenou smrtí a vrahy. A my musíme být tím, co zničí led. Ohněm, plamenem! Plamenem tak mocným, že roztaví všechen led, všechna ledová srdce, která se budou snažit zastavit naši pomstu!"
Ano, bylo to hezké, euforické v tu chvíli. Vedeni Vaším princem za záchranou domova. Ale nedopadlo to tak skvěle...
"Faelthel, museli jsme. Chápeš to? Není to tvá chyba ani má. Byla to prostě náhoda. Mohl trefit kohokoliv z nás, mohl minout, ale stalo se to, co se stalo. Přestaň obviňovat sebe či kohokoliv jiného, protože v tom případě byl tvůj úprk zbytečný."
"Co když to byl osud? Copak to necítíte?! Ztratili jsme Studnu, ztratili jsme moc! Vše to je osud, trest za naše činy, za naše chování! Zasloužíme si to, ano zasloužíme!"
Slzy... její slzy. A ponížení, pokoření. Nečekal jsem to. Rozhodně ne u ní. Myslel jsem, že vydrží, byla silná. Navenek.
V tu chvíli bylo přijmutí nového zdroje energie nutnost a fel... byl velice dobrým zdrojem energie. Naučil jsem se s ním pracovat, naučil jsem ho využívat společně s kouzly, která jsem ovládal předtím. Byl jsme silnější než předtím po stránce moci, ale slabší po stránce psychické. Když jsem si to uvědomil, bylo již příliš pozdě, byl jsem s tím spojen a navždy budu. Přesto... přesto je třeba udržovat hladinu na rozumné míře. Jen hlupák se vzdává moci, ale ještě větší hlupák jí podlehne. To je pravidlo.
EBček budu mít asi dost, takže na nějakých speciálních spellech etc. se pak můžeme domluvit.
Postavy - Gretnak (orkský válečník, 42 dní played, 14 RP bodů)
Antoine (neoficiální kníže z neoficiálního ostrova Hesseltu, lidský mág, 37 dní played, 12 RP bodů)
Theleren (krvavý rytíř, cca. 3 dny played, 3 RP body)
Ostatní postavy buď smazány nebo je nebudu počítat (viz. Tobias)
2) Co si od jejího hraní slibuju? No asi to, že si zase po dlouhé době zahraju Belfského magistra, který záhadně neztratil své síly, umí něco navíc a samozřejmě to, že budu mít nějaké jiné RP, než jen RP s vojákem. Nevím co bych k tomu více napsal.
Assiren Thelas'aan
Svět je zvláštní místo. Je snad celý život jen spletí náhod nebo dílem osudu? A není osud sám o sobě pouhopouhá náhoda...
Vzpomínky se vracejí stejně tak, jako stařec na místo svého narození. Sentimenty. Každý z nás je sentimentální, dokonce i já a to rozhodně nejsem každý. Je paradoxem, že čím jsme starší, tím více se nám vybavují vzpomínky z našeho dětství, z těch bezstarostných časů. To slovo bezstarostné je spíše dalším sentimentem, protože nikdo nemá bezstarostné dětství. Buď se narodíte jako sluha nebo jako pán, ale abyste mohl být pánem, musíte projít trnitou cestou, kterou neprojdou i mnohem silnější duše. Nesete těžká závaží očekávání, závaží, která jsou mnohem těžší než Vy sami, mnohem těžší, než dokáže Vaše nevinná dětská duše uzvednout. Proto jí nezbývá nic jiného, než zemřít a připravit místo pro jinou...
"Assire, takhle ne. Kolikrát ti mám vysvětlovat, že se musíš více soustředit? Chováš se jako by si nevěděl, co máš dělat. To jsi takový hlupák, že to nechápeš nebo si jen na hlupáka hraješ, aby si mě naštval?"
"Otče... já... já nedokážu udržet ten klid. Tohle není pro mě! Nejsem jako ty, nejsem jako ona!"
"Assire, projevuj ke mně a tvé matce větší úctu. Tvé chování je pouhou ukázkou tvé nevyspělosti, hlouposti a barbarství. Začni se chovat tak jak máš, jako můj syn a nevymýšlej si hlouposti."
"Ale já si nevymýšlím hlouposti! Tohle není pro mě a ona není má matka!"
Sentimenty, přesně tohle jsou sentimenty. Rozbořený dům předemnou, s pozůstatky krásné zahrady. Nyní... šílenství si pomyslet, že zde něco bylo. Ano, ano. Tenkrát jsem se s otcem pohádal, opět. Nedokázal pochopit mou výjimečnost, stále mě nutil do toho, abych se vydal stejnou cestou jako on a ona. Ona, má nová matka, kterou si otec vzal poté, co má matka sběhla s člověkem. Dobře vím, že to byla lež, další z otcových mnoha taktik, jak mě přivést na jeho stranu, abych vykonal to, co si on přeje. Magistr ledové magie... velice schopný mág, velice chytrý, inteligentní, chladnější a ostřejší než ledové ostří.
Na některé pasáže mého života je lepší zapomenout... ale ne, není. Protože zapomínají jen slabí. Silní si musí pamatovat vše, co udělali. Svá vítězství i porážky. Porážku nelze přiznat, nikdy. Pokud ji přiznáte před ostatními, nikdy ji nepřiznáte v sobě, pokud ji přiznáte v sobě, nikdy před ostatními. To je pravidlo.
Když jsme se dostal na Silvermoonskou akademii, otec stále chtěl, abych pokračoval v jeho šlépějích. Stále věřil, že tenhle stav, stav mého chování není nic více, než jen mladické poblouznění, rebelie kterou vykonávám kvůli mé matce. Ať už té pravé nebo té druhé. Právě na akademii se objevil můj nevídaný talent především pro ohnivou magii. Otec nebyl překvapen, tušil to. Věděl, že pokud se budu věnovat více ohni, sejdu z cesty, kterou mi vytyčil. Proto vždy chtěl, abych se věnoval především ledu. Prohrál. Přesto, když se nad tím zamýšlím, to možná byl jeho cíl.
Nadcházející roky by mohl historik považovat za zcela bezvýznamné. Samozřejmě, v kontextu nadcházejících událostí takové byly. Pro mne však tyto roky znamenaly úspěch. Stal jsem se magistrem se specializací na elementární magii, přesněji oheň. Stal jsem se i žádaným společníkem u mnoha šlechtických rodů a bohatých kupců. Mezi mé přátele patřili i význační mágové, kteří působili na katedrách univerzity desítky, stovky let. V tu chvíli jsme to považoval pouze za začátek mé cesty. Když se ohlédnu zpět, byla má prognóza poněkud mylná.
"Připravte se! Blíží, se blíží se! Assire, Thesareene, Faelthel! Musíte je zdržet než se nám podaří vytvořit portál!"
Ošklivé vzpomínky... měl jsem tenkrát šílené sucho v ústech, kolena a ruce se mi klepali jako nikdy dříve. Nevěděli jsme co přijde. Nikdo to nevěděl a o to větší ten šok byl. Nepamatuji si, kolik jsem jich zabil. Ostatně už byli mrtvý.
"Faelthel, Thesareene! Připravte je zasypat ohněm, já kolem nich vytvořím řetěz!"
Oba dva jen přikývli, ostatně ani kývat nemuseli. V ten den zrovna nikdo nebyl moc hovorný. Hromadil jsem energii. Blížili se... odporná těla, zbytky těl. Hnijící, zapáchající, pobuřující.
Teď! Ano, ohnivé řetězy, past kterou jsem připravil se kolem nich stáhla jako smyčka. Škvařící shnilé maso bylo cítit všude. Málem jsem přitom omdlel a to jsem od nich byl přinejmenším sto metrů. Ale nebyl čas na hry. Nemrtvé zasypávala sprška ohnivých koulí nad jejich hlavami. Odporné skřehotání, nepřirozená kakofonie zvuků. Šíp. Svist šípu a bolest. Než jsem se vzpamatoval, řetěz začal povolovat. Nulový čas na přípravu mi dovolil pouze drobnější výbuch mého díla, přesto dost na to, abychom je alespoň na chvíli zastavili. Další svist. Těsně vedle hlavy Faelthel. Třetí svist. Výkřik. Ne můj, Thesareenův. Stehno. Nemrtví se začali vzpamatovávat a jejich nohshledi nás zasypávali šípy. Byly dvě možnosti. Buď zůstaneme s ním a zemřeme nebo možná přežijeme Byl to výběr mezi životem jednoho z mých učňů a životem druhého a navrch mého. Možná, že kdyby byl více jako můj otec, nabídl by sám, že se obětuje, že je alespoň zabrzdí. Nebyl.
Chlad, zima. Krystalky sněhu, které byly spíše jako malé dýky a slova.
"Naše srdce nebudou jako kus ledu, nesmí být jako kus ledu, protože to jsou oni. Oni jsou ledem, oni jsou nepřirozenou smrtí a vrahy. A my musíme být tím, co zničí led. Ohněm, plamenem! Plamenem tak mocným, že roztaví všechen led, všechna ledová srdce, která se budou snažit zastavit naši pomstu!"
Ano, bylo to hezké, euforické v tu chvíli. Vedeni Vaším princem za záchranou domova. Ale nedopadlo to tak skvěle...
"Faelthel, museli jsme. Chápeš to? Není to tvá chyba ani má. Byla to prostě náhoda. Mohl trefit kohokoliv z nás, mohl minout, ale stalo se to, co se stalo. Přestaň obviňovat sebe či kohokoliv jiného, protože v tom případě byl tvůj úprk zbytečný."
"Co když to byl osud? Copak to necítíte?! Ztratili jsme Studnu, ztratili jsme moc! Vše to je osud, trest za naše činy, za naše chování! Zasloužíme si to, ano zasloužíme!"
Slzy... její slzy. A ponížení, pokoření. Nečekal jsem to. Rozhodně ne u ní. Myslel jsem, že vydrží, byla silná. Navenek.
V tu chvíli bylo přijmutí nového zdroje energie nutnost a fel... byl velice dobrým zdrojem energie. Naučil jsem se s ním pracovat, naučil jsem ho využívat společně s kouzly, která jsem ovládal předtím. Byl jsme silnější než předtím po stránce moci, ale slabší po stránce psychické. Když jsem si to uvědomil, bylo již příliš pozdě, byl jsem s tím spojen a navždy budu. Přesto... přesto je třeba udržovat hladinu na rozumné míře. Jen hlupák se vzdává moci, ale ještě větší hlupák jí podlehne. To je pravidlo.
Naposledy upravil Toren dne Mon Apr 21, 2014 1:09 pm, celkově upraveno 1 krát
