pro Wolfgar Tue May 06, 2014 10:46 amZdravím. Žádám o krvavého elfa paladina (blood knight).
Postavy: Dallen (fire mage, reputační body: 6, EB: ?, played: 3dny)
Co si slibuji od hraní Krvavého rytíře? Tak minimálně zpestření nejen svého hraní, ale také hraní ostatních hráčů. Moc krvavých rytířů jsem tu neviděl a myslím si, že je to kombinace rasa/povolání velice zajímavá. K hraní paladina mám přeci jen podle různých RPG velmi blízko. Ve WoW obzvláště. Nějaký čas sem měl tu čest jej hrát, ale chtěl bych si ho zkusit především z hlediska RP ve světe Warcraftu.
Ptáte se, kdo jsem? Mé jméno je Salo’nar Dawnblade a jsem krvavý elf. Patřím do řádu krvavých rytířů. Po obnovení Sluneční studny se nám vrátila původní síla a víra prohloubila. Bojoval jsem v mnoha bitvách po boku mých bratrů proti nemrtvým. Jednoho dne se však objevila možnost vydat se ze zamrzlých končin Northrendu a zavítat domů, do Východních království. A tak jsem zde. Sedím s Vámi u ohně, poutníku, a budu Vám vyprávět něco málo z toho, co jsem zažil na svých cestách za poslední dva roky…
Northrend – osm let po pádu Krále Lichů
„Salo’nare, pojď sem. Máme poradu ohledně té jeskyně v Zul’Draku. Zvědové nám hlásí, že se tam schovala skupina nějakých nekromancerů.“ řekl Andre a ukázal na židli u stolu.
Salo’nar se ohlédl po místnosti. Byla malá, sotva větší než sklad v malém obchodě. Byla však útulná a dobře vyhřátá. Pokud to nebylo nutné, nikdo se z ní nechystal vydat ven do té kruté zimy panující na Northrendu, severním kontinentu Azerothu. Salo’nar přikývl a posadil se na jednu ze čtyř židlí u stolku. Tři už byli obsazené. Na jedné z nich seděl Andre, starší krvavý elf. Byl to velitel zdejších krvavých rytířů a kapitán skupinky v místnosti. Na další seděl také krvavý elf, jeho jméno bylo Daranius. Byl to panoš velitele Andreho. Poslední byl Feriusen. Byl to zručný lamač kouzel. Jeho hlavním úkolem bylo, aby se na nás tři dostalo co nejméně kouzel během bitev s nekromancery. Když Andre viděl, že všichni sedíme, na chvíli se odmlčel. To ticho bylo ubíjející, nikdo však nechtěl urazit kapitána jednotky a tak všichni svorně mlčeli dál. Po chvíli se Andre zvedl a přešel k malému krbu.
„Budu k Vám upřímný pánové. Jedná se o skupinu nejméně čtyř nekromancerů, to znamená, že nemrtvých tam bude celá řada. Od té doby, co nežije Král Lichů, jsou nemrtví a jejich páni sice slabší, ale bojují zuřivěji. Už několik let odchytáváme zbytky zde na Northrendu ale stejnak se najdou tací, kteří se nechají zlákat temným uměním magie.“ Andre se odmlčel a otočil se ke skupince zády. „Abych se vrátil k té skupině, nebude to žádný med. Po dlouhé době nás čeká velmi nepříjemný a těžký úkol. A ano, budeme na to jen my čtyři. Než by se do těchto končin někdo dopravil, mohla by skupina nepřátel být ještě silnější. Doporučuji se prospat, vyrazíme ještě dnes večer. Vybavte se vším potřebným dole ve zbrojnici. Postupy znáte. Světlo s námi, bratři.“ Tím Andre zakončil svůj krátký proslov a vrátil se na místo.
„Kapitáne?“ prohodil Salo’nar.
„Ano, Salo’nare?“
„Klasický postup, kapitáne?“
„Ano příteli. Vezmi si svůj Kostilam. Daraniusi, ty si vezmi štít a palcát, jako obvykle. Feriusene, také jako obvykle, meč a štít. Co se týče vyzbrojení, máme jasno. Zbroje si vezměte také, ale neberte si nic navíc, než je nezbytně nutné. Teploty venku se za poslední dva týdny hodně snížili, poputujeme celou noc v té závěji. Počítám s tím, že k jeskyni se dostaneme ráno. To bude asi vše pánové. Běžte se prospat.“
Všichni se zvedli mlčky od stolu a šli se natáhnout dolů do pokoje. Salo’nar ale nezamířil s ostatními se vyspat, ale do malé kapličky na konci chodby. Klekl si a celé hodiny, co ostatní odpočívali, se modlil.
Jak řekl kapitán, večer vyrazili a dle plánu se ráno dostali k jeskyni v oblasti Zul’Draku. Všude bylo ticho, jen podivné šumění vycházelo z ústí jeskyně. Všichni čtyři si sundali dlouhé zimní pláště a složili je u vstupu do jeskyně. Jako první vyrazili Daranius a Feriusen se svými štíty a zbraněmi v pohotovosti. Za nimi šel Andre s obrovským obouručním kladivem a skupinu uzavíral Salo’nar s obouručním mečem, Kostilamem. Jeskyně byla osvětlena pochodněmi, což jim usnadňovalo se orientovat. Potichu našlapovali a po chvíli se dostali k první křižovatce ve tvaru T.
„Nebudeme se rozdělovat pánové, je to moc riskantní v jejich počtu. Půjdeme nejdříve do prava.“ Řekl velice potichu velitel a skupina poslechla. Neuběhlo ani pár vteřin jejich chůze a dorazili ke dveřím. Daranius se nalepil na dveře a začal naslouchat. Chvíli mlčky stáli a čekali. Daranius zvedl ruku do výše prsou a v ruce, ve které držel palcát a ukázal dva prsty. Ostatní přikývli. Daranius se odtáhl do strany ode dveří, stejně ho napodobil Feriusen. Oba měli připravené štíty a zbraně. Andre si odložil kladivo a odtáhl se dál ode dveří. Salo’nar uhnul kapitánovi a dál hlídal záda celé skupině. Andre se rozěběhl a vší silou kopnul do dveří. Ty se rozletěli a do místnosti se vrhli Feriusen po boku Daraniuse. Andre popadl zpět kladivo a následoval oba elfy. Jako poslední vešel do místnosti Salo’nar.
Jak ukázal Daranius, v místnosti byly dvě kostry. Ty byli pro zkušené válečníky a lamače kouzel svačinkou. Kostliví válečníci se ani nestačili otočit a jejich lebky letěly místností. Salo’nar si všiml na stole několika knih a vycítil z nich slabé sálání temné magie. Vydal se jejich směrem a všechny knihy vzal do brašny. Popadl také fialově zbarvený krystal.
„Feriusene, máme pro tebe potom práci. Opět nějaký ty jejich temné krystaly.“ Řekl Salo’nar a Feriusen jen přikývl s úsměvem na tváři.
Skupina se vydala dále. Po pár minutách dorazili opět ke dvěřím. Všichni na sebe pohlédli. Ano, cítili přítomnost nekromancerů.
„Je to tady pánové, stejný postup jako předtím“ špitl kapitán a opět odkládal své kladivo. Opět se všichni rozmístili jako u prvních dveří a kapitán vykopl dveře. Sotva se dveře rozlétli, všechny zasáhl do nosu nepříjemný zápach. Na něj byli však zvyklí a tak se nenechali rozptýlit. Kapitán popadl kladivo a následoval válečníky se štíty. Jako poslední opět vstupoval do místnosti Salo’nar. Místnost byla ovšem o dost větší, než první a tak byli nuceni k ohledu na počet nepřátel vytvořit formaci. Andre stál v čele. Po pravici měl Feriusena a na levici Daraniuse. Salo’nar se vydal podél místnosti na levou stranu, jeho úkol zněl jasně. Udělat nepořádek v řadách válečníků, ostatní se postarají o střed a probojují se k nekromancerům. Ti stáli uprostřed místnosti a na své nepřátelé zatím jen překvapeně hleděli. Jejich nemrtví válečníci však neváhali a vrhli se na tříčlennou skupinku. Jednalo se o různá odporná stvoření, ať už pohunci ve formě kostlivců nebo ghůlů. Sala’nor vzhledem k jeho pozici si však vyhlédl nejzajímavější cíl. V zadní části se zvedalo něco odporného. Všichni to nazývali hnusové. Nestvůra sešita z několika těl. V ruce držela obrovský sekáček a v druhé železný řetěz. Salo’nar musel jít a zastavit hnuse, v řadách jeho přátel by nadělal velkou paseku a to nesměl dovolit.
„Světlo s námi bratři!“ zařval a rozeběhl se dál podél místnosti směrem k hnusovi. Do cesty se mu postavil kostlivec, ten byl však pro Salo’nara a jeho Kostilam jako přesnídávka. Jedním mocným úderem vedeným přes hlavu až po rozkrok rozpůlil kostlivce ve dví a pokračoval ve své cestě za cílem. Hnus se stále zvedal a tak se prozatím z místa nepohnul, dobře pro ostatní.
Nekromanceři se však vzpamatovali a začali posílat na skupinku různá kouzla. Feriusen byl však zkušený a připravený a velice zdárně kouzla nekromancerů lámal. To ovšem ale ztížilo práci Andremu a Daraniusovi. Ti se okolo Feriusena semkli a bránili ho před hordou nemrtvích.
Salo’nar neváhal a vydal se vstříc hnusovi. Ten už stál na něčem, co by se dalo nazvat nohy a vrhl se na Salo’nara. Jako první zaútočil hnus a to ještě z dálky řetězem. Salo’nar úspěšně útok odvrátil a vrhl se na hnusa svým obouručním mečem.
„Za světlo!“ zařval a bodl hnuse přímo do hrudi. Ten zavrávoral, ale okamžitě se ohnal sekáčkem. Jeho dlouhé ruce měli výhodu a Salo’nara škrábl sekáčkem do levé ruky. Ránu však odnesla jen část jeho plátové zbroje. Okamžitě vyrval meč z hrudi hnuse a zaútočil na ruku, ve které měl hnus řetěz. Tu přesekl jako by byla z másla a ruka dopadla s nechutným šplouchnutím na zem. Hnus zařval vzteky a vší silou se opět ohnal rukou se sekáčkem směrem na Salo’narovu hlavu. Útok zablokoval mečem a usekl hnusovi hlavu. Salo’nar měl štěstí. Byl to zkušený válečník, ale jeho výhodou bylo, že hnus byl stvořen teprve nedávno, byl slabý.
Mezitím se však stalo něco nečekaného. Jeden ze zuřivých ghůlu se rozeběhl proti Daraniusovi a srazil jej na zem. Nikdo nečekal rychlost ghůla a ten okamžitě kousl Daraniuse do krku a začal prackami s ostrými drápy vyhledávat slabiny Daraniuse. Andre a Salo’nar to spatřili a jejich reakce byla naprosto stejná.
„Světlo, dej mi sílu čelit těmto nečistým stvořením, nechť mé údery jsou pevné jako má víra a přesné jako Kladivo osudu! Požehnej svým svatým válečníkům!“
Tak zněla modlitba obou a oba Světlo vyslechlo. Jejich žilami proudila síla Světla a cítili se mnohem silnější a sebejistější. Salo’nar se rozeběhl do zad nekromancerů a několika rychlými ranami je zneškodnil. Andre se oháněl svým kladivem a tříštil těla pohunků jako by byla ze skla. Feriusen se mezitím postaral o ghůla, který už se Světlužel sytil částmi těla Daraniuse. Když vypadalo, že štěstí stojí na straně krvavých elfů, vtrhli do místnosti tři nemrtvý Vrykulové, obávaní válečníci Northrendu, a ještě obávanější, pokud byli nemrtví. Andre s Feriusenem si jich ale nevšimli a než se stačil Salo’nar nadechnout a upozornit přátelé, všichni tři se rychlostí blesku přesunuli k Feriusenovi a mocnými ranami obouručních seker jej během mžiku rozsekali na několik částí. Vrykulové zařvali mocnými hlasy a začli se mlátit do hrudí. Toho využil Andre, ač zprvu zasáhnut smrtí druhého přítele, a jeho oči začali zářit. Popadl kladivo do pravé ruky a v druhé se mu objevilo světelné kladivo. To vymrštil na jednoho z Vrykulů a ten se zhroutil k zemi s dírou v hrudi. Andre poté popadl své kladivo do obou rukou a vrhl se na zbylé dva Vrykuli. Salo’nar se vrhl Andremu na pomoc a sekal po cestě pohunky, kteří se snažili dostat Andremu do zad. Bylo však pozdě. Andremu se podařilo ještě zabít jednoho Vrykula mocným úderem kladiva do hlavy, ale druhý Vrykul jej popadl, vzal jeho hlavu a bez milosti jí utrhl. Byla to jatka. Salo’nar zůstal sám v místnosti s posledním Vrykulem a třemi ghůli. To bylo moc i na zkušeného krvavého rytíře. Jediná jeho šance teď byla ve světle. Ohnal se naposledy okolo sebe dokola mečem, aby odehnal tři pohunky.
„Světlo, dej mi sílu!“ Při těch slovech probodl jednoho z ghůlů. „Ochraňuj mě, svého válečníka!“ Další rána do druhého ghůla. „Dovol mi čelit těmto nečistým stvořením ještě chvíli!“ Salo’nar zabil posledního ghůla, zabodl meč do země a poklekl. „A použij mě, jako nástroj tvé dobré vůle. Veď mé ruce spravedlivě! Anar’alah belore!“ Při vyřknutí poslední části byl Salo’nar obklopen světlem, které dopadalo odněkud shora a jeho oči svítili jako dvě pochodně, z nichž sálá světlo. Postavil se na nohy a s nenávistným pohledem se vrhl na posledního Vrykula. Ten zařval a rozeběhl se Salo’narovi naproti. Jejich zbraně se střetly ve vzduchu a obě se roztříštili. Salo’nar udělal krok vzad a v ruce se mu objevilo kladivo z čistého světla.
„Ochutnej Kladivo osudu, ty odporná bestie!“ s těmito slovy vyslal kladivo přímo do srdce Vrykula. Ten se zhroutil k zemi s pohledem plného nenávisti.
Salo’nar přestal svítit a padl na zem. Chvíli jen tak ležel a nebyl schopen udělat ani krok. Pak mu ztěžkla víčka a usnul. Probudil se o několik hodin později. Když se rozhlédl kolem, všude okolo se váleli části těl jeho padlých přátel. Po tělech nemrtvých zbyl však jen prach. Když se podíval do brašny, kámen i knihy byly pryč. Světlo je všechny spálilo. Zdržel se ještě několik hodin, když pohřbíval těla svých přátel. Když byla těla pohřbena, poklekl nad jejich hroby.
„Je mi to líto přátelé, že jsem Vás nezachránil. Ale teď je Vám jistě lépe. Nechť Vaše duše odpočívají v klidu a Světlo je k Vám milosrdné. Shorel‘aran.“ řekl Salo’nar a celý znavený se vydal pomalu na cestu zpět.
Ještě toho měsíce se Salo’nar vydal zpět domů, do Východních království. Několik měsíců plul zpět a odpočíval. Každý večer se modlil k Belore a děkoval za obnovení Sluneční studny. Jeho síly se velice pomalu vracely. Když dorazil do Silvermoonu, několik dní odpočíval. Nedostalo se mu ale dlouhého odpočinku, jak by potřeboval a byl vyslán do Hillsbradu Lady Liadrin. Vydal se tedy na ostrov Quel'Danas , a lodí se dopravil do Ashenfeldu.
Postavy: Dallen (fire mage, reputační body: 6, EB: ?, played: 3dny)
Co si slibuji od hraní Krvavého rytíře? Tak minimálně zpestření nejen svého hraní, ale také hraní ostatních hráčů. Moc krvavých rytířů jsem tu neviděl a myslím si, že je to kombinace rasa/povolání velice zajímavá. K hraní paladina mám přeci jen podle různých RPG velmi blízko. Ve WoW obzvláště. Nějaký čas sem měl tu čest jej hrát, ale chtěl bych si ho zkusit především z hlediska RP ve světe Warcraftu.
Ptáte se, kdo jsem? Mé jméno je Salo’nar Dawnblade a jsem krvavý elf. Patřím do řádu krvavých rytířů. Po obnovení Sluneční studny se nám vrátila původní síla a víra prohloubila. Bojoval jsem v mnoha bitvách po boku mých bratrů proti nemrtvým. Jednoho dne se však objevila možnost vydat se ze zamrzlých končin Northrendu a zavítat domů, do Východních království. A tak jsem zde. Sedím s Vámi u ohně, poutníku, a budu Vám vyprávět něco málo z toho, co jsem zažil na svých cestách za poslední dva roky…
Northrend – osm let po pádu Krále Lichů
„Salo’nare, pojď sem. Máme poradu ohledně té jeskyně v Zul’Draku. Zvědové nám hlásí, že se tam schovala skupina nějakých nekromancerů.“ řekl Andre a ukázal na židli u stolu.
Salo’nar se ohlédl po místnosti. Byla malá, sotva větší než sklad v malém obchodě. Byla však útulná a dobře vyhřátá. Pokud to nebylo nutné, nikdo se z ní nechystal vydat ven do té kruté zimy panující na Northrendu, severním kontinentu Azerothu. Salo’nar přikývl a posadil se na jednu ze čtyř židlí u stolku. Tři už byli obsazené. Na jedné z nich seděl Andre, starší krvavý elf. Byl to velitel zdejších krvavých rytířů a kapitán skupinky v místnosti. Na další seděl také krvavý elf, jeho jméno bylo Daranius. Byl to panoš velitele Andreho. Poslední byl Feriusen. Byl to zručný lamač kouzel. Jeho hlavním úkolem bylo, aby se na nás tři dostalo co nejméně kouzel během bitev s nekromancery. Když Andre viděl, že všichni sedíme, na chvíli se odmlčel. To ticho bylo ubíjející, nikdo však nechtěl urazit kapitána jednotky a tak všichni svorně mlčeli dál. Po chvíli se Andre zvedl a přešel k malému krbu.
„Budu k Vám upřímný pánové. Jedná se o skupinu nejméně čtyř nekromancerů, to znamená, že nemrtvých tam bude celá řada. Od té doby, co nežije Král Lichů, jsou nemrtví a jejich páni sice slabší, ale bojují zuřivěji. Už několik let odchytáváme zbytky zde na Northrendu ale stejnak se najdou tací, kteří se nechají zlákat temným uměním magie.“ Andre se odmlčel a otočil se ke skupince zády. „Abych se vrátil k té skupině, nebude to žádný med. Po dlouhé době nás čeká velmi nepříjemný a těžký úkol. A ano, budeme na to jen my čtyři. Než by se do těchto končin někdo dopravil, mohla by skupina nepřátel být ještě silnější. Doporučuji se prospat, vyrazíme ještě dnes večer. Vybavte se vším potřebným dole ve zbrojnici. Postupy znáte. Světlo s námi, bratři.“ Tím Andre zakončil svůj krátký proslov a vrátil se na místo.
„Kapitáne?“ prohodil Salo’nar.
„Ano, Salo’nare?“
„Klasický postup, kapitáne?“
„Ano příteli. Vezmi si svůj Kostilam. Daraniusi, ty si vezmi štít a palcát, jako obvykle. Feriusene, také jako obvykle, meč a štít. Co se týče vyzbrojení, máme jasno. Zbroje si vezměte také, ale neberte si nic navíc, než je nezbytně nutné. Teploty venku se za poslední dva týdny hodně snížili, poputujeme celou noc v té závěji. Počítám s tím, že k jeskyni se dostaneme ráno. To bude asi vše pánové. Běžte se prospat.“
Všichni se zvedli mlčky od stolu a šli se natáhnout dolů do pokoje. Salo’nar ale nezamířil s ostatními se vyspat, ale do malé kapličky na konci chodby. Klekl si a celé hodiny, co ostatní odpočívali, se modlil.
Jak řekl kapitán, večer vyrazili a dle plánu se ráno dostali k jeskyni v oblasti Zul’Draku. Všude bylo ticho, jen podivné šumění vycházelo z ústí jeskyně. Všichni čtyři si sundali dlouhé zimní pláště a složili je u vstupu do jeskyně. Jako první vyrazili Daranius a Feriusen se svými štíty a zbraněmi v pohotovosti. Za nimi šel Andre s obrovským obouručním kladivem a skupinu uzavíral Salo’nar s obouručním mečem, Kostilamem. Jeskyně byla osvětlena pochodněmi, což jim usnadňovalo se orientovat. Potichu našlapovali a po chvíli se dostali k první křižovatce ve tvaru T.
„Nebudeme se rozdělovat pánové, je to moc riskantní v jejich počtu. Půjdeme nejdříve do prava.“ Řekl velice potichu velitel a skupina poslechla. Neuběhlo ani pár vteřin jejich chůze a dorazili ke dveřím. Daranius se nalepil na dveře a začal naslouchat. Chvíli mlčky stáli a čekali. Daranius zvedl ruku do výše prsou a v ruce, ve které držel palcát a ukázal dva prsty. Ostatní přikývli. Daranius se odtáhl do strany ode dveří, stejně ho napodobil Feriusen. Oba měli připravené štíty a zbraně. Andre si odložil kladivo a odtáhl se dál ode dveří. Salo’nar uhnul kapitánovi a dál hlídal záda celé skupině. Andre se rozěběhl a vší silou kopnul do dveří. Ty se rozletěli a do místnosti se vrhli Feriusen po boku Daraniuse. Andre popadl zpět kladivo a následoval oba elfy. Jako poslední vešel do místnosti Salo’nar.
Jak ukázal Daranius, v místnosti byly dvě kostry. Ty byli pro zkušené válečníky a lamače kouzel svačinkou. Kostliví válečníci se ani nestačili otočit a jejich lebky letěly místností. Salo’nar si všiml na stole několika knih a vycítil z nich slabé sálání temné magie. Vydal se jejich směrem a všechny knihy vzal do brašny. Popadl také fialově zbarvený krystal.
„Feriusene, máme pro tebe potom práci. Opět nějaký ty jejich temné krystaly.“ Řekl Salo’nar a Feriusen jen přikývl s úsměvem na tváři.
Skupina se vydala dále. Po pár minutách dorazili opět ke dvěřím. Všichni na sebe pohlédli. Ano, cítili přítomnost nekromancerů.
„Je to tady pánové, stejný postup jako předtím“ špitl kapitán a opět odkládal své kladivo. Opět se všichni rozmístili jako u prvních dveří a kapitán vykopl dveře. Sotva se dveře rozlétli, všechny zasáhl do nosu nepříjemný zápach. Na něj byli však zvyklí a tak se nenechali rozptýlit. Kapitán popadl kladivo a následoval válečníky se štíty. Jako poslední opět vstupoval do místnosti Salo’nar. Místnost byla ovšem o dost větší, než první a tak byli nuceni k ohledu na počet nepřátel vytvořit formaci. Andre stál v čele. Po pravici měl Feriusena a na levici Daraniuse. Salo’nar se vydal podél místnosti na levou stranu, jeho úkol zněl jasně. Udělat nepořádek v řadách válečníků, ostatní se postarají o střed a probojují se k nekromancerům. Ti stáli uprostřed místnosti a na své nepřátelé zatím jen překvapeně hleděli. Jejich nemrtví válečníci však neváhali a vrhli se na tříčlennou skupinku. Jednalo se o různá odporná stvoření, ať už pohunci ve formě kostlivců nebo ghůlů. Sala’nor vzhledem k jeho pozici si však vyhlédl nejzajímavější cíl. V zadní části se zvedalo něco odporného. Všichni to nazývali hnusové. Nestvůra sešita z několika těl. V ruce držela obrovský sekáček a v druhé železný řetěz. Salo’nar musel jít a zastavit hnuse, v řadách jeho přátel by nadělal velkou paseku a to nesměl dovolit.
„Světlo s námi bratři!“ zařval a rozeběhl se dál podél místnosti směrem k hnusovi. Do cesty se mu postavil kostlivec, ten byl však pro Salo’nara a jeho Kostilam jako přesnídávka. Jedním mocným úderem vedeným přes hlavu až po rozkrok rozpůlil kostlivce ve dví a pokračoval ve své cestě za cílem. Hnus se stále zvedal a tak se prozatím z místa nepohnul, dobře pro ostatní.
Nekromanceři se však vzpamatovali a začali posílat na skupinku různá kouzla. Feriusen byl však zkušený a připravený a velice zdárně kouzla nekromancerů lámal. To ovšem ale ztížilo práci Andremu a Daraniusovi. Ti se okolo Feriusena semkli a bránili ho před hordou nemrtvích.
Salo’nar neváhal a vydal se vstříc hnusovi. Ten už stál na něčem, co by se dalo nazvat nohy a vrhl se na Salo’nara. Jako první zaútočil hnus a to ještě z dálky řetězem. Salo’nar úspěšně útok odvrátil a vrhl se na hnusa svým obouručním mečem.
„Za světlo!“ zařval a bodl hnuse přímo do hrudi. Ten zavrávoral, ale okamžitě se ohnal sekáčkem. Jeho dlouhé ruce měli výhodu a Salo’nara škrábl sekáčkem do levé ruky. Ránu však odnesla jen část jeho plátové zbroje. Okamžitě vyrval meč z hrudi hnuse a zaútočil na ruku, ve které měl hnus řetěz. Tu přesekl jako by byla z másla a ruka dopadla s nechutným šplouchnutím na zem. Hnus zařval vzteky a vší silou se opět ohnal rukou se sekáčkem směrem na Salo’narovu hlavu. Útok zablokoval mečem a usekl hnusovi hlavu. Salo’nar měl štěstí. Byl to zkušený válečník, ale jeho výhodou bylo, že hnus byl stvořen teprve nedávno, byl slabý.
Mezitím se však stalo něco nečekaného. Jeden ze zuřivých ghůlu se rozeběhl proti Daraniusovi a srazil jej na zem. Nikdo nečekal rychlost ghůla a ten okamžitě kousl Daraniuse do krku a začal prackami s ostrými drápy vyhledávat slabiny Daraniuse. Andre a Salo’nar to spatřili a jejich reakce byla naprosto stejná.
„Světlo, dej mi sílu čelit těmto nečistým stvořením, nechť mé údery jsou pevné jako má víra a přesné jako Kladivo osudu! Požehnej svým svatým válečníkům!“
Tak zněla modlitba obou a oba Světlo vyslechlo. Jejich žilami proudila síla Světla a cítili se mnohem silnější a sebejistější. Salo’nar se rozeběhl do zad nekromancerů a několika rychlými ranami je zneškodnil. Andre se oháněl svým kladivem a tříštil těla pohunků jako by byla ze skla. Feriusen se mezitím postaral o ghůla, který už se Světlužel sytil částmi těla Daraniuse. Když vypadalo, že štěstí stojí na straně krvavých elfů, vtrhli do místnosti tři nemrtvý Vrykulové, obávaní válečníci Northrendu, a ještě obávanější, pokud byli nemrtví. Andre s Feriusenem si jich ale nevšimli a než se stačil Salo’nar nadechnout a upozornit přátelé, všichni tři se rychlostí blesku přesunuli k Feriusenovi a mocnými ranami obouručních seker jej během mžiku rozsekali na několik částí. Vrykulové zařvali mocnými hlasy a začli se mlátit do hrudí. Toho využil Andre, ač zprvu zasáhnut smrtí druhého přítele, a jeho oči začali zářit. Popadl kladivo do pravé ruky a v druhé se mu objevilo světelné kladivo. To vymrštil na jednoho z Vrykulů a ten se zhroutil k zemi s dírou v hrudi. Andre poté popadl své kladivo do obou rukou a vrhl se na zbylé dva Vrykuli. Salo’nar se vrhl Andremu na pomoc a sekal po cestě pohunky, kteří se snažili dostat Andremu do zad. Bylo však pozdě. Andremu se podařilo ještě zabít jednoho Vrykula mocným úderem kladiva do hlavy, ale druhý Vrykul jej popadl, vzal jeho hlavu a bez milosti jí utrhl. Byla to jatka. Salo’nar zůstal sám v místnosti s posledním Vrykulem a třemi ghůli. To bylo moc i na zkušeného krvavého rytíře. Jediná jeho šance teď byla ve světle. Ohnal se naposledy okolo sebe dokola mečem, aby odehnal tři pohunky.
„Světlo, dej mi sílu!“ Při těch slovech probodl jednoho z ghůlů. „Ochraňuj mě, svého válečníka!“ Další rána do druhého ghůla. „Dovol mi čelit těmto nečistým stvořením ještě chvíli!“ Salo’nar zabil posledního ghůla, zabodl meč do země a poklekl. „A použij mě, jako nástroj tvé dobré vůle. Veď mé ruce spravedlivě! Anar’alah belore!“ Při vyřknutí poslední části byl Salo’nar obklopen světlem, které dopadalo odněkud shora a jeho oči svítili jako dvě pochodně, z nichž sálá světlo. Postavil se na nohy a s nenávistným pohledem se vrhl na posledního Vrykula. Ten zařval a rozeběhl se Salo’narovi naproti. Jejich zbraně se střetly ve vzduchu a obě se roztříštili. Salo’nar udělal krok vzad a v ruce se mu objevilo kladivo z čistého světla.
„Ochutnej Kladivo osudu, ty odporná bestie!“ s těmito slovy vyslal kladivo přímo do srdce Vrykula. Ten se zhroutil k zemi s pohledem plného nenávisti.
Salo’nar přestal svítit a padl na zem. Chvíli jen tak ležel a nebyl schopen udělat ani krok. Pak mu ztěžkla víčka a usnul. Probudil se o několik hodin později. Když se rozhlédl kolem, všude okolo se váleli části těl jeho padlých přátel. Po tělech nemrtvých zbyl však jen prach. Když se podíval do brašny, kámen i knihy byly pryč. Světlo je všechny spálilo. Zdržel se ještě několik hodin, když pohřbíval těla svých přátel. Když byla těla pohřbena, poklekl nad jejich hroby.
„Je mi to líto přátelé, že jsem Vás nezachránil. Ale teď je Vám jistě lépe. Nechť Vaše duše odpočívají v klidu a Světlo je k Vám milosrdné. Shorel‘aran.“ řekl Salo’nar a celý znavený se vydal pomalu na cestu zpět.
Ještě toho měsíce se Salo’nar vydal zpět domů, do Východních království. Několik měsíců plul zpět a odpočíval. Každý večer se modlil k Belore a děkoval za obnovení Sluneční studny. Jeho síly se velice pomalu vracely. Když dorazil do Silvermoonu, několik dní odpočíval. Nedostalo se mu ale dlouhého odpočinku, jak by potřeboval a byl vyslán do Hillsbradu Lady Liadrin. Vydal se tedy na ostrov Quel'Danas , a lodí se dopravil do Ashenfeldu.
Naposledy upravil Wolfgar dne Sat May 10, 2014 9:19 am, celkově upraveno 1 krát
Pokud to má zůstat tajné, klidně mi to sděl soukromě, ale ten důvod považuju za celkem dost důležitý, když už to tam máš takhle napřímo napsaný, že to dostal úkolem.