pro Konst Sun Nov 17, 2013 12:28 am„Byla noc. Taková ta tichá, kdy se ani lístek stromu nepohne. Měsíc mi osvětloval cestu a já se pomalu blížil k táboru. Tam se to vše mělo stát. Už ani nevím, odkud jsem vůbec šel. A ani proč. Prostě jsem dělal to, co mi přišlo nejpřirozenější.
Pevně jsem svíral svůj luk a ve chvíli, kdy jsem se přiblížil na dosah stanovištím hlídky, jsem založil šíp a pečlivě zamířil. Pak jsem vystřelil. Dvakrát. Dvě žuchnutí těl naznačila, že má muška byla správná a že můžu v klidu pokračovat dál. A tak jsem šel.
Dostal jsem se až k prvním stanům. Z dálky jsem zaslechl kroky. Asi hlídka. Přikrčil jsem se ve stínu a v tichosti odložil svůj luk opodál. Zašmátral jsem k nárameníku pro dýku. Pevně jsem jí sevřel a zamračil se do temnoty přede mnou.
Hlídkující elf si to klidně vykračoval mezi stany. Ve chvíli, kdy prošel kolem mě, jsem vystartoval a jednoduše mu podřízl hrdlo. Rychle a chladnokrevně. Pak jsem jen tiše položil jeho tělo na zem a pokračoval dál.
Zrychlil jsem a pokračoval v tichém tanci se stíny. Střídání hlídek se neodvratně blížilo a já to musel stihnout. Tentokrát nebyla šance pro reprízu. Vše muselo být přesně tak, jak mělo. Po chvíli jsem dorazil k velitelskému stanu. Rozevřel jsem plachtu a klidně vstoupil dovnitř. Rozhlédl jsem se.
Kolem mě byl jednoduchý pracovní stůl se dvěmi židlemi. Dále postel. Můj cíl. Přesunul jsem se tedy k ní a odhrnul deku. Zmateně jsem zíral na prázdné místo. Tak to nemělo být. Něco bylo špatně.
V tu chvíli jsem za sebou zaslechl šramot. Začal jsem se otáčet a zahlédl elfku oděnou do černé kožené zbroje. V ruce měla kopí, kterým mířila na mě. Napřáhla se a dřív, než jsem stačil cokoliv udělat, hodila. Mířila přesně. Kopí mi projelo hrudí. Cítil jsem, jak mnou proniká kovová čepel. Padal jsem na kolena. Několik chvil jsem jen bezmocně klečel a civěl před sebe.
Elfka začala cosi vykřikovat. Možná na poplach. Začala si mě nevěřícně prohlížet. Pomalu ke mně přistupovala. Opatrně, ale se zájmem. V tu chvíli jsem se zhluboka nadechl a rychlým pohybem zlomil násadu kopí. Propukl jsem v halasný smích, který se musel rozléhat po celém táboře. Smál jsem se jako šílenec na celé kolo. Muselo mi to být vidět i na očích. Elfka s děsem ve tváři ustoupila o několik kroků zpět. Zakopla o stočený koberec a přistála na zadku. Snažila se ode mě dostat co nejdéle.
Pochopitelně.
Vytasil jsem svůj jedenapůlruční meč. Teď přišla jeho chvíle. V ústech jsem cítil pachuť krve, ale ignoroval jsem jí. Teď bylo důležité něco jiného. Mečem jsem mířil na ležící elfku. Od pasu si na mě vytáhla krátký meč. Snažila se odplazit dál, ale dostihl jsem jí. Byla tak ubohá. Myslela si, že mě zastaví. Že proti mně něco zmůže. Ach. Taková naivka.
A tak jsem se rozpřáhl. A bodnul jsem. A pak znovu. A znovu. Dokud se nepřestala hýbat. Pak jsem odhodil meč a od pasu vytáhl dýku. Sekal jsem a bodal do jejího těla. Do obličeje. Krev byla všude kolem. Na mých rukou, zbroji. Po celém stanu. Koberec se zbarvil do ruda.
A pak přišla pomoc. I když už nebylo komu pomáhat. Nebylo čemu zabránit. Dílo zkázy bylo dokonáno a já jsem vyčerpán padl na zem. Elf v první řadě s lukem v ruce vystřelil mým směrem. Snad ho hnalo rozhořčení nad mým činem. A nebo mu to prostě přišlo jen správné. Chvíli na to, kdy vypustil svůj smrtící šíp, jsem se probudil. Byl jsem celý zpocený, ruce se mi třásly a já netušil, kde jsem. To je celé,“ dořekne elf ležící na lůžku. Elfka oděná ve fialové zdobené róbě pomalu přikývne a zapíše si několik poznámek.
„Děkuji, to mi zatím stačí. Přijdu zase zítra ve stejný čas. Hezký zbytek dne.“
„Shorel’aran.“
Pevně jsem svíral svůj luk a ve chvíli, kdy jsem se přiblížil na dosah stanovištím hlídky, jsem založil šíp a pečlivě zamířil. Pak jsem vystřelil. Dvakrát. Dvě žuchnutí těl naznačila, že má muška byla správná a že můžu v klidu pokračovat dál. A tak jsem šel.
Dostal jsem se až k prvním stanům. Z dálky jsem zaslechl kroky. Asi hlídka. Přikrčil jsem se ve stínu a v tichosti odložil svůj luk opodál. Zašmátral jsem k nárameníku pro dýku. Pevně jsem jí sevřel a zamračil se do temnoty přede mnou.
Hlídkující elf si to klidně vykračoval mezi stany. Ve chvíli, kdy prošel kolem mě, jsem vystartoval a jednoduše mu podřízl hrdlo. Rychle a chladnokrevně. Pak jsem jen tiše položil jeho tělo na zem a pokračoval dál.
Zrychlil jsem a pokračoval v tichém tanci se stíny. Střídání hlídek se neodvratně blížilo a já to musel stihnout. Tentokrát nebyla šance pro reprízu. Vše muselo být přesně tak, jak mělo. Po chvíli jsem dorazil k velitelskému stanu. Rozevřel jsem plachtu a klidně vstoupil dovnitř. Rozhlédl jsem se.
Kolem mě byl jednoduchý pracovní stůl se dvěmi židlemi. Dále postel. Můj cíl. Přesunul jsem se tedy k ní a odhrnul deku. Zmateně jsem zíral na prázdné místo. Tak to nemělo být. Něco bylo špatně.
V tu chvíli jsem za sebou zaslechl šramot. Začal jsem se otáčet a zahlédl elfku oděnou do černé kožené zbroje. V ruce měla kopí, kterým mířila na mě. Napřáhla se a dřív, než jsem stačil cokoliv udělat, hodila. Mířila přesně. Kopí mi projelo hrudí. Cítil jsem, jak mnou proniká kovová čepel. Padal jsem na kolena. Několik chvil jsem jen bezmocně klečel a civěl před sebe.
Elfka začala cosi vykřikovat. Možná na poplach. Začala si mě nevěřícně prohlížet. Pomalu ke mně přistupovala. Opatrně, ale se zájmem. V tu chvíli jsem se zhluboka nadechl a rychlým pohybem zlomil násadu kopí. Propukl jsem v halasný smích, který se musel rozléhat po celém táboře. Smál jsem se jako šílenec na celé kolo. Muselo mi to být vidět i na očích. Elfka s děsem ve tváři ustoupila o několik kroků zpět. Zakopla o stočený koberec a přistála na zadku. Snažila se ode mě dostat co nejdéle.
Pochopitelně.
Vytasil jsem svůj jedenapůlruční meč. Teď přišla jeho chvíle. V ústech jsem cítil pachuť krve, ale ignoroval jsem jí. Teď bylo důležité něco jiného. Mečem jsem mířil na ležící elfku. Od pasu si na mě vytáhla krátký meč. Snažila se odplazit dál, ale dostihl jsem jí. Byla tak ubohá. Myslela si, že mě zastaví. Že proti mně něco zmůže. Ach. Taková naivka.
A tak jsem se rozpřáhl. A bodnul jsem. A pak znovu. A znovu. Dokud se nepřestala hýbat. Pak jsem odhodil meč a od pasu vytáhl dýku. Sekal jsem a bodal do jejího těla. Do obličeje. Krev byla všude kolem. Na mých rukou, zbroji. Po celém stanu. Koberec se zbarvil do ruda.
A pak přišla pomoc. I když už nebylo komu pomáhat. Nebylo čemu zabránit. Dílo zkázy bylo dokonáno a já jsem vyčerpán padl na zem. Elf v první řadě s lukem v ruce vystřelil mým směrem. Snad ho hnalo rozhořčení nad mým činem. A nebo mu to prostě přišlo jen správné. Chvíli na to, kdy vypustil svůj smrtící šíp, jsem se probudil. Byl jsem celý zpocený, ruce se mi třásly a já netušil, kde jsem. To je celé,“ dořekne elf ležící na lůžku. Elfka oděná ve fialové zdobené róbě pomalu přikývne a zapíše si několik poznámek.
„Děkuji, to mi zatím stačí. Přijdu zase zítra ve stejný čas. Hezký zbytek dne.“
„Shorel’aran.“
