pro Nanynka Sun Mar 16, 2014 11:02 amJmenuji se Nána’h. Hezký jméno, co? Nelíbí se mi, jak vypadá zachycený inkoustem na pergamenu, ale zatraceně se mi líbí, jak zní. Nána’h. Nahoru a dolů. Nána’h. Nekonečno. Ano, mám ho ráda. I přes to, že nána znamená v řeči lidský rasy něco jako hlupačka. Víš jak, blbá kráva. Když jsem byla malá holka, menší než jsem teď tak vo tři - čtyři stopy, myslela jsem si, že lidskou hlupačku pojmenovali po mně, protože taková přesně já jsem. Dost hloupá. Mysli si co chceš, ale nikdo mne nezná líp než já sama. Krom lesních bohů, ti znaj všechny.
Nejsem moc stará, ale určitě to nespočítám na svých prstech. Lidský tvor by mohl, ten má prstů o něco víc, a dokonce myslím, že jich má přesně tolik, co já přežila mrtvých časů, období Jan’alai, zim, jak vy říkáte. Jistá si tím nejsem, dříve jsem měla náhrdelník, na který jsem si po každé zimě navlíkla lebečku prvního rejska, kterýho jsem chytila, když se svět zase probouzel. Byl to takovej můj rituál a měla jsem ho ráda. Lebečky se hromadily. Až do osudnýho dne, než jsem se dostala tady do tábora. Akil’zon, osud, to tak chtěl. Náhrdelník mi strhli a hodili do ohně. Bála jsem se, neudělala jsem nic. Mysleli si, že tak zabijí mou minulost, ale moje léta, to nebyly jen lebečky na šňůře. Byla jsem to já. Celá. Divoká. Zatraceně dobře vytesaná z kmene Amani.
První čas, co jsem byla v táboře, jsem pracovala na polích se lnem. Tehdy jsem měla jedenáct, myslím, a ještě jsem moc neexistovala. Malá duše má strach chodit velkým světem. Bylo nás tam mnoho žen, některé z Amani, některé z jiných kmenů a některé i z jinoras, skutečný vězeňkyně, zlodějky, šmelinářky a prašivý děvky. Ne jak já, prostě ztracená holka, co byla ve špatnej čas na špatným místě, neudělala jsem vlastně nic, ale to nikoho nikdy nezajímá. Starý, mladý, pracovaly jsme každý den od prvního úsměvu slunce po poslední jeho zardění. Byly to dlouhý dny, úmorný, někdy opravdu neměly konce. Zpívat a mluvit se nemohlo. Broukaly jsme si proto ba-barara-ba, mantru nový naděje. Za tuhle posranou práci jsme dostávaly nažrat a když měli dozorci dobrej den, nespráskali nás dlouhými biči a koženými pruty. Bylo krásný usínat a nemít záda rozervaný do masa. A někdy bylo krásný aspoň usínat.
Každej ten večer, co jedna z nás dostala výprask, staraly jsme se o ní a někdy pro ní i plakaly. Bylo úplně fuk, jestli to byla lidská holka s cukrovou frndou nebo stará šamanka tuhle z jinýho kmene. Jely jsme v tom spolu. V tý bolesti. Všechny pohromadě, prostě ženský, víš? Tam venku vznikaly a rozpadaly se království mužů, který měli touhu neustále poměřovat svý ptáky ve válkách, bojích, v kalužích krvi a na hromadách kostech svých milovaných. Ale tady? Jasný, občas se něco semlelo, občas došlo na hádky a pře, ale vše bylo včas uhašeno. Byly jsme si totiž rovny, nevedly jsme dlouhé války, neměly jsme jedna k druhé zbytečný jedovatý slova a ani jedovatý pohledy. Nemohly jsme si to dovolit a ani jsme nechtěly. Byly jsme odsouzený na smrt prací, jedna vedle druhý. Království vyděděnejch princezen, o kterým se nikdo nikdy nedoví. Navždy zapomenuty.
Pamatuji si, když došla řada na mne, když jsem dostala svůj první výprask. Noc předtím ke mně promluvila Ula-tek, vložila lunu do mého lůna a já se stala ženou. Byla jsem z toho celá divná, a i když mne na tyto změny starší připravovaly a mluvily o tom pořád: “Až se staneš ženou, až se staneš ženou,” měla jsem z toho strašný strach. Nechtěla jsem být ženou. Ještě ne. Bylo mi špatně, v břiše se mi honili božští hadi a hlavu jsem měla na křídlech Akil’zona. Bylo jasný, že jsem ten den nemohla na polích odvést kdo ví jak dobrou práci a dozorci mne za to samozřejmě potrestali, jak jen nejlíp uměli. Nahá, v roztrhaných hadrech a roztrhanou zelenou kůží. Bylo to poprvý, co jsem v táboře plakala a chtěla skutečně utéci někam pryč do neuvěřitelnejch dálek. Tam, kde to tak proklatě nebolí. Ale to mý zmrskaný záda prvně krvácely a můj klín též. Nezapomenutelnej den.
Neutekla jsem. Ani tehdy ani jindy poté. Něco se ve mně zlomilo. Z vystrašený amanijský holky se během několika měsíců stala ženská a to nejen po tělesný stránce. Kvetla jsem, dostávala jsem ty správný tvary a to i v hlavě. Vždycky mne učili, že když na mne někdo vztáhne ruku, mám právo mu ji přerazit. Tak když mne chtěli zase zmrskat za nějaký nesmysl, zlomila jsem nos a hrdost třem vojáčkům. Bylo to rychlý, bylo to neuvěřitelný. Tehdy si dozorci uvědomili, že se mnou to vážně lehký mít nebudou a já si uvědomila, že mám neuvěřitelnou sílu, když se mi do hlavy nažene krev, že skoro nic nevidím. A jen buším a buším a oni padaj a padaj. Je úžasný, když se ženská může cítit silně, když se může o svůj život i prát. Ten pocit ve mně zůstal i poté, co jsem dostala trojnásobný výprask. Jizvy byly jen odrazem vzpomínky. Holky na mne byly neskutečně pyšný, ale bály se o mě a říkaly, ať to rači už nedělám. Neposlechla jsem, rvala jsem se pořád a stávala jsem se v tom fakt dobrá. Po pár dalších rozražených čelistech a nakopnutejch koulích už ze mne měli respekt a celkově nás mlátili méně. Vyhrožovali, že mne za to jednou sejmou, ale já na to srala. Protože jsem hrdá nána Nána’h, narozená pod hvězdou Halazzi, divoký šelmy. Jo.
Když se změnilo vedení tábora, zprvu jsme to ani nepostřehly. Makaly jsme na polích a v sadech celý dny, měsíce, roky, porce se nezměnily, přístup se nezměnil, tak proč by nás to mělo zajímat, že jo. Pak však začaly holky na noc mizet a když se nad ránem vracely do pokoje, měly nateklý oči, někdy byly zmlácený a celý rozpolcený. Nechtěly o tom mluvit, však nám bylo jasný, vo co de. Promluvila až Leylo, které několikrát po sobě skončila na noc venku. Byla to holka z prastarýho fochu, šlápota. Ona sama si strašně vznešeně říkala kurtizána, přitom píchala by i za burák, jak jsme si z ní občas utahovaly. Když o tom mluvila se slzami v očích právě ona, bylo nám jasný, že je to horší, než jsme si myslely. Dozorci, když nedostali sami chuť, holky prodávali celým regimentům námořníků, vojáků. Někdy i za flašku pálenky špinavejm vandrákům z chudinský čtvrti. Za noc se musely nechat poskákat třeba i patnáctkrát, dvacetkrát. Musely to udělat, jinak je prý čekala smrt. A tak holky přes noc makaly na plantážích a po nocích musely dělat tohle. Bylo to zlý, nechutný. A strašně nás to ničilo. Bylo jasný, že to musí skončit. Ale jak?
Pak se to stalo. Leylo to zabilo. To všechno. Víš? Našly jsme ji viset ve stodole. Z její bledý krásy nezbylo nic, jen smutek a zatraceně bolavý vzpomínky. Všechny nás to strašně vzalo. Ale pohřbily jsme jí samy, nenechaly jsme už žádnýho chlapa, aby se jí jen dotkl těma smradlavejma prackama. Byla jsem připravená naporcovat každýho, kdo by se k ní přiblížil a jim to bylo zcela jasný. Zlost a smutek byla jedna síla, má síla, která ve mně rostla. Připravily jsme Leylo smuteční obřad, loučily jsme se, jak jsme každá uměla. A tak ta nebohá holka, naše maličká Leylo, kurtizána, odcestovala ve jménu Světla na křídlech opeřeného hada Jan’alai k samotný Belore.
Od té doby jsme se bály každý noci, která měla přijít. Když jsme usínaly, držely jsme se za ruce a modlily, aby si pro nás nikdo nepřišel. Dozorci byli démoni, zlí duchové. Cítila jsem vystrašená srdce holek a přála si je všechny zachránit. Nevěděla jsem jak a bohové nás zkoušeli čím dál více a častěji. A jednou, konečně, přišla řada i na mne. Byla chladná noc, svět usínal pod hvězdou Nalorakka, podzim tomu říkáte. Dva dozorci mne v okovech odvezli do města, do velkýho baráku, kudy jsme museli zadním vchodem, potajnu. V pokoji z rudýho sametu mne hodili na postel a přikázali, ať se svlíknu. Udělala jsem to a čekala. Všechno bylo hladký a honosný. Pak přišlo nějaký tlustý prase, taky hladký a honosný, a mluvilo o mý exotický kráse a o tom, jak si uděláme krásnej večer. Souhlasila jsem, už jsem se vůbec nebála. Jsem přeci Nána’h.
Problém byl, že jsme asi měli odlišný představy o kráse. Když jsem mu po krapet zvrhlém divadýlku ukousla ptáka a hodila ho do krbu, netvářil se vůbec nadšeně. Jen pištěl a chytal se za svůj prázdný rozkrok, zalitej krví. Já se jen chechtala, přišlo mi to fakt zábavný, když se zvedl z ohně nasládlej kouř. Co jako čekal? Exotika. Dozorci přiběhli a blbě čuměli. Věděli, že tohle je fakt průser. Začali řvát, co jsem to jako provedla, já, blbá nána, a jestli jsem se náhodou neposrala, že za to budu viset a ták. Já jsem viset nechtěla, takže když se mne pokusili chytit, prvnímu jsem jedním švihem koncem pohrabáčem propíchla spánek a druhýho shodila ze schodů. Ležel tam úplně zlámanej, celej roztomilej. Hned jsem ho měla rači, ale už jsem mu to nemohla dát najevo. Barák se probouzel a já musela vypadnout do tý studený noci, do světa, který neznám, zpátky do života, jehož roky jsem už přestala počítat.
Na druhý den se to po městě rozneslo, to vím. O celým tom obchodu s náma, s holkama z vězeňský kolonie. Nejdůležitější zprávou samozřejmě bylo, že koušeme chlapům péra, to jako bez debat. Celá ta aférka vedla k tomu, že proběhly strašný změny v táboře, co vím, tak pár chlapů z nového vedení bylo zavřeno a všechno prý bylo najednou lepší. Podmínky, víš? Měla jsem z toho strašnou radost, ale byla jsem taky celá smutná z toho, že to nemám s kým sdílet. Tak to bývá, když seš samotnej. Moje holky z tábora jsem už nikdy neviděla, nevrátila jsem se tam, to dá rozum. Nevím, jaký jsou jejich osudy. Každej den za ně prosím u lesních bohů. U Akil’zona, aby dal jejich budoucnosti svobodu, Jan’alai, aby k nim byl spravedlivý, ne jak k Leylo. K Halazzi, aby v nich dále udržovala zářnou ženskost a k Nalorakkovi, aby vydržely až do samotnýho konce. Protože ony si to zaslouží, víš? Byly zlatý, moje matky, sestry, lásky. Naučily mne toho strašně mnoho. Jak být ženou, jak se nebát být svou. A hlavně… že vůbec není důležitý, odkud kdo z nás přišel, ale kam ve svým životě kráčí. Vždyť všichni jsme tak trochu vyděděný princové a princezny. Navždy zapomenuti, pokud se nebudeme o ten kousek svýho života rvát.
Nejsem moc stará, ale určitě to nespočítám na svých prstech. Lidský tvor by mohl, ten má prstů o něco víc, a dokonce myslím, že jich má přesně tolik, co já přežila mrtvých časů, období Jan’alai, zim, jak vy říkáte. Jistá si tím nejsem, dříve jsem měla náhrdelník, na který jsem si po každé zimě navlíkla lebečku prvního rejska, kterýho jsem chytila, když se svět zase probouzel. Byl to takovej můj rituál a měla jsem ho ráda. Lebečky se hromadily. Až do osudnýho dne, než jsem se dostala tady do tábora. Akil’zon, osud, to tak chtěl. Náhrdelník mi strhli a hodili do ohně. Bála jsem se, neudělala jsem nic. Mysleli si, že tak zabijí mou minulost, ale moje léta, to nebyly jen lebečky na šňůře. Byla jsem to já. Celá. Divoká. Zatraceně dobře vytesaná z kmene Amani.
První čas, co jsem byla v táboře, jsem pracovala na polích se lnem. Tehdy jsem měla jedenáct, myslím, a ještě jsem moc neexistovala. Malá duše má strach chodit velkým světem. Bylo nás tam mnoho žen, některé z Amani, některé z jiných kmenů a některé i z jinoras, skutečný vězeňkyně, zlodějky, šmelinářky a prašivý děvky. Ne jak já, prostě ztracená holka, co byla ve špatnej čas na špatným místě, neudělala jsem vlastně nic, ale to nikoho nikdy nezajímá. Starý, mladý, pracovaly jsme každý den od prvního úsměvu slunce po poslední jeho zardění. Byly to dlouhý dny, úmorný, někdy opravdu neměly konce. Zpívat a mluvit se nemohlo. Broukaly jsme si proto ba-barara-ba, mantru nový naděje. Za tuhle posranou práci jsme dostávaly nažrat a když měli dozorci dobrej den, nespráskali nás dlouhými biči a koženými pruty. Bylo krásný usínat a nemít záda rozervaný do masa. A někdy bylo krásný aspoň usínat.
Každej ten večer, co jedna z nás dostala výprask, staraly jsme se o ní a někdy pro ní i plakaly. Bylo úplně fuk, jestli to byla lidská holka s cukrovou frndou nebo stará šamanka tuhle z jinýho kmene. Jely jsme v tom spolu. V tý bolesti. Všechny pohromadě, prostě ženský, víš? Tam venku vznikaly a rozpadaly se království mužů, který měli touhu neustále poměřovat svý ptáky ve válkách, bojích, v kalužích krvi a na hromadách kostech svých milovaných. Ale tady? Jasný, občas se něco semlelo, občas došlo na hádky a pře, ale vše bylo včas uhašeno. Byly jsme si totiž rovny, nevedly jsme dlouhé války, neměly jsme jedna k druhé zbytečný jedovatý slova a ani jedovatý pohledy. Nemohly jsme si to dovolit a ani jsme nechtěly. Byly jsme odsouzený na smrt prací, jedna vedle druhý. Království vyděděnejch princezen, o kterým se nikdo nikdy nedoví. Navždy zapomenuty.
Pamatuji si, když došla řada na mne, když jsem dostala svůj první výprask. Noc předtím ke mně promluvila Ula-tek, vložila lunu do mého lůna a já se stala ženou. Byla jsem z toho celá divná, a i když mne na tyto změny starší připravovaly a mluvily o tom pořád: “Až se staneš ženou, až se staneš ženou,” měla jsem z toho strašný strach. Nechtěla jsem být ženou. Ještě ne. Bylo mi špatně, v břiše se mi honili božští hadi a hlavu jsem měla na křídlech Akil’zona. Bylo jasný, že jsem ten den nemohla na polích odvést kdo ví jak dobrou práci a dozorci mne za to samozřejmě potrestali, jak jen nejlíp uměli. Nahá, v roztrhaných hadrech a roztrhanou zelenou kůží. Bylo to poprvý, co jsem v táboře plakala a chtěla skutečně utéci někam pryč do neuvěřitelnejch dálek. Tam, kde to tak proklatě nebolí. Ale to mý zmrskaný záda prvně krvácely a můj klín též. Nezapomenutelnej den.
Neutekla jsem. Ani tehdy ani jindy poté. Něco se ve mně zlomilo. Z vystrašený amanijský holky se během několika měsíců stala ženská a to nejen po tělesný stránce. Kvetla jsem, dostávala jsem ty správný tvary a to i v hlavě. Vždycky mne učili, že když na mne někdo vztáhne ruku, mám právo mu ji přerazit. Tak když mne chtěli zase zmrskat za nějaký nesmysl, zlomila jsem nos a hrdost třem vojáčkům. Bylo to rychlý, bylo to neuvěřitelný. Tehdy si dozorci uvědomili, že se mnou to vážně lehký mít nebudou a já si uvědomila, že mám neuvěřitelnou sílu, když se mi do hlavy nažene krev, že skoro nic nevidím. A jen buším a buším a oni padaj a padaj. Je úžasný, když se ženská může cítit silně, když se může o svůj život i prát. Ten pocit ve mně zůstal i poté, co jsem dostala trojnásobný výprask. Jizvy byly jen odrazem vzpomínky. Holky na mne byly neskutečně pyšný, ale bály se o mě a říkaly, ať to rači už nedělám. Neposlechla jsem, rvala jsem se pořád a stávala jsem se v tom fakt dobrá. Po pár dalších rozražených čelistech a nakopnutejch koulích už ze mne měli respekt a celkově nás mlátili méně. Vyhrožovali, že mne za to jednou sejmou, ale já na to srala. Protože jsem hrdá nána Nána’h, narozená pod hvězdou Halazzi, divoký šelmy. Jo.
Když se změnilo vedení tábora, zprvu jsme to ani nepostřehly. Makaly jsme na polích a v sadech celý dny, měsíce, roky, porce se nezměnily, přístup se nezměnil, tak proč by nás to mělo zajímat, že jo. Pak však začaly holky na noc mizet a když se nad ránem vracely do pokoje, měly nateklý oči, někdy byly zmlácený a celý rozpolcený. Nechtěly o tom mluvit, však nám bylo jasný, vo co de. Promluvila až Leylo, které několikrát po sobě skončila na noc venku. Byla to holka z prastarýho fochu, šlápota. Ona sama si strašně vznešeně říkala kurtizána, přitom píchala by i za burák, jak jsme si z ní občas utahovaly. Když o tom mluvila se slzami v očích právě ona, bylo nám jasný, že je to horší, než jsme si myslely. Dozorci, když nedostali sami chuť, holky prodávali celým regimentům námořníků, vojáků. Někdy i za flašku pálenky špinavejm vandrákům z chudinský čtvrti. Za noc se musely nechat poskákat třeba i patnáctkrát, dvacetkrát. Musely to udělat, jinak je prý čekala smrt. A tak holky přes noc makaly na plantážích a po nocích musely dělat tohle. Bylo to zlý, nechutný. A strašně nás to ničilo. Bylo jasný, že to musí skončit. Ale jak?
Pak se to stalo. Leylo to zabilo. To všechno. Víš? Našly jsme ji viset ve stodole. Z její bledý krásy nezbylo nic, jen smutek a zatraceně bolavý vzpomínky. Všechny nás to strašně vzalo. Ale pohřbily jsme jí samy, nenechaly jsme už žádnýho chlapa, aby se jí jen dotkl těma smradlavejma prackama. Byla jsem připravená naporcovat každýho, kdo by se k ní přiblížil a jim to bylo zcela jasný. Zlost a smutek byla jedna síla, má síla, která ve mně rostla. Připravily jsme Leylo smuteční obřad, loučily jsme se, jak jsme každá uměla. A tak ta nebohá holka, naše maličká Leylo, kurtizána, odcestovala ve jménu Světla na křídlech opeřeného hada Jan’alai k samotný Belore.
Od té doby jsme se bály každý noci, která měla přijít. Když jsme usínaly, držely jsme se za ruce a modlily, aby si pro nás nikdo nepřišel. Dozorci byli démoni, zlí duchové. Cítila jsem vystrašená srdce holek a přála si je všechny zachránit. Nevěděla jsem jak a bohové nás zkoušeli čím dál více a častěji. A jednou, konečně, přišla řada i na mne. Byla chladná noc, svět usínal pod hvězdou Nalorakka, podzim tomu říkáte. Dva dozorci mne v okovech odvezli do města, do velkýho baráku, kudy jsme museli zadním vchodem, potajnu. V pokoji z rudýho sametu mne hodili na postel a přikázali, ať se svlíknu. Udělala jsem to a čekala. Všechno bylo hladký a honosný. Pak přišlo nějaký tlustý prase, taky hladký a honosný, a mluvilo o mý exotický kráse a o tom, jak si uděláme krásnej večer. Souhlasila jsem, už jsem se vůbec nebála. Jsem přeci Nána’h.
Problém byl, že jsme asi měli odlišný představy o kráse. Když jsem mu po krapet zvrhlém divadýlku ukousla ptáka a hodila ho do krbu, netvářil se vůbec nadšeně. Jen pištěl a chytal se za svůj prázdný rozkrok, zalitej krví. Já se jen chechtala, přišlo mi to fakt zábavný, když se zvedl z ohně nasládlej kouř. Co jako čekal? Exotika. Dozorci přiběhli a blbě čuměli. Věděli, že tohle je fakt průser. Začali řvát, co jsem to jako provedla, já, blbá nána, a jestli jsem se náhodou neposrala, že za to budu viset a ták. Já jsem viset nechtěla, takže když se mne pokusili chytit, prvnímu jsem jedním švihem koncem pohrabáčem propíchla spánek a druhýho shodila ze schodů. Ležel tam úplně zlámanej, celej roztomilej. Hned jsem ho měla rači, ale už jsem mu to nemohla dát najevo. Barák se probouzel a já musela vypadnout do tý studený noci, do světa, který neznám, zpátky do života, jehož roky jsem už přestala počítat.
Na druhý den se to po městě rozneslo, to vím. O celým tom obchodu s náma, s holkama z vězeňský kolonie. Nejdůležitější zprávou samozřejmě bylo, že koušeme chlapům péra, to jako bez debat. Celá ta aférka vedla k tomu, že proběhly strašný změny v táboře, co vím, tak pár chlapů z nového vedení bylo zavřeno a všechno prý bylo najednou lepší. Podmínky, víš? Měla jsem z toho strašnou radost, ale byla jsem taky celá smutná z toho, že to nemám s kým sdílet. Tak to bývá, když seš samotnej. Moje holky z tábora jsem už nikdy neviděla, nevrátila jsem se tam, to dá rozum. Nevím, jaký jsou jejich osudy. Každej den za ně prosím u lesních bohů. U Akil’zona, aby dal jejich budoucnosti svobodu, Jan’alai, aby k nim byl spravedlivý, ne jak k Leylo. K Halazzi, aby v nich dále udržovala zářnou ženskost a k Nalorakkovi, aby vydržely až do samotnýho konce. Protože ony si to zaslouží, víš? Byly zlatý, moje matky, sestry, lásky. Naučily mne toho strašně mnoho. Jak být ženou, jak se nebát být svou. A hlavně… že vůbec není důležitý, odkud kdo z nás přišel, ale kam ve svým životě kráčí. Vždyť všichni jsme tak trochu vyděděný princové a princezny. Navždy zapomenuti, pokud se nebudeme o ten kousek svýho života rvát.
