pro deusn Wed May 14, 2014 2:16 pmVo co žádám ? - Předělání postavy Ranpaka Siegmeyera na paladina (OOC - předání výzbroje, smazání charru atd. si už zařídím sám)
Kolik mám EB ? - Co já vím.
Postavy : Ranpak, Hobaar, Tuzzarak
Zkušenosti ? - Bohaté
Proč ? - Chci zažít další stupeň trpasličího RP.
Kovový řetízek zabušil do hrubé kroužkové zbroje, zlatovousého trpaslíka. Jeho silné prsty, propojeny a svázány řetízkem, drželi svatý symbol Aman´thula co nejsilněji. Trpaslíkovy sazemi zašpiněné oči byli zavřené. Jeho obočí a čelist pevně stáhnuté. Tři měděné kroužky v levém uchu odrážely vábící plameny hořící výhně. Ranpak netušil jak dlouho již zde klečí. Jedno bylo jisté, spousta lidí, s vyjímkou přítomného trpasličího kováře, jej již nutnou dobu pozorovalo. Byli znepokojení. Jak by býti nemohli. Trpaslík si vydobyl pověst vzteklého bojovníka, který jménem trpasličích bohů bojuje a krvácí. Problém byl ten, že trpaslík Ranpak byl znám jako sekerník. Nositel strašlivého "Rozparovače", čtyřbřitvou sekeru, která mu byla jako dar předána od trpasličího kapitána Dun Garokské gardy, Durinem Derynssonem.
Ranpak již ani necítil bolest v levé dlani. Rána, která jej poznamenala více než jakkákoliv jiná. Byla hlubší než rána, která jej nadobro oddělila od jeho bratra. Byla jasnější než magické plameny, jenž stravovaly tělo černokněžníka, se kterým bojoval. Byla bolestivější, než cokoliv co kdy poznal. Ranou a složením krvavého slibu, otevřel Ranpak dveře, o kterých si myslel, že již dávno zůstaly zavřené a již nikdy se neotevřou. Jenže když byla jeho krev propojena s mocným Thénem Darinem, pánem Dun Garoku, roztavila thénova krev jeden z mnoha zámků, které svazovali Ranpakovo srdce. Ranpak Siegmeyer, kladivonoš Dun Garoku.
Ranpak by se té ironii vysmál, kdyby toho byl schopen. Jenže situace byla příliš vážná. Pevný řetěz, jenž obtahoval jeho srdce, jenž držel vinu a hanbu za pevnou slupkou tvrdošíjnosti a hněvu, zmizel. A s ním se do srdce vrátila bolest. Opět viděl nekonečné utrpení, opět cítil strašlivý smutek, stejný smutek jako ze dne, kdy mu lidský chlapec, který zbaběle zaútočil těžkým mečem zezadu, zabil bratra. V těch dobách, v těch dobách byl Ranpak kladivonošem své rodiny a svého domova. Jenže přestože zášť a nenávist stravovaly jeho srdce a rozdrcená lebka mladíka dopadla na zem, nedokázal najít Ranpak uspokojení. Jeho vlastní, neobvyklé svědomí mu našeptávalo, že v této smrtelné ráně nebyla čest. Pouze hněv a nenávist. Nešlo o zášť, kterou mohl cítit k mocnému nepříteli, se kterým by se utkal tváří v tvář. Šlo pouze o ufňukaného chlapce, kterému byla do rukou vražena zbraň a byl stáhnut událostmi, kterým se měl vyhnout. K Ranpakově neskrývané hanbě, nikdy nenašel muže, pro něhož ten chlapec pracoval. A když se ze zbylých kouřících mrtvol stávaly vychladnuté hromádky masa, byl již Ranpak pryč. Se svým bratrem přez levé rameno.
Když se navrátil s bratrovým tělem zpět do Železné Kovárny, skrápěly jeho oči nekonečné slzy, které byly stejně jako nyní zašpiněné sazí a špínou. Chápal jak těžké bude pro jeho otce vidět jednoho z tří synů mrtvého. Tušil jaký hněv ho bude stravovat, tušil jakými výčitkami Ranpaka zavalí...ovšem nic z toho se nestalo. Místo toho přijalo Ranpaka otcovo silné obětí a vousy obou trpaslíků naplnily slzy. Neexistovala možnost jak mohl Ranpak svého bratra zachránit. Aman´thul jej tehdy nevyslyšel a světlo se od něj odvrátilo. Ten samý večer, ohlásil smutkem zmožený Ranpak, že opustí svůj domov, jelikož nedokázal žít se smutkem a hanbou, která jej naplnila pokaždé, když pomyslel na svého nebohého bratra. Jeho otec se ho dlouho snažil přesvědčovat. Sám byl ze ztráty svého milovaného syna zničený, ovšem on, lépe než kdokoliv jiný z rodiny Siegmeyerů chápal, jaké to je ztratit ty, na nichž Vám záleží. Rovněž rozuměl Ranpakovu smutku a touze potom, hledat temnotu na světě. Mladý trpaslík potřeboval v životě cíl...a jeho otec se rozhodl mu ho umožnit.
"A co tvé kladivo synu ? A tvůj slib vůči Aman´thulovi ? Rozhodneš se stát "strážcem karavany", místo toho, abys nadále byl Aman´thulovým novicem ?"
Ranpak si naposledy utřel své slzy. Když pohlédl do očí svého otce, mohl otec rodiny Siegmeyer poznat, že oči jeho syna již vícero slz nesplodí.
"Aman´thul mne nevyslyšel můj otče. Moje srdce je uzavřené jeho moci. Nedokážu cítit jeho sílu, když mé srdce svazuje bolest nad smrtí mého bratra. Tvého syna. Proto se vzdávám i svého titulu kladivonoše. Žádný kladivonoš. žádné trpasličí rodiny by neměl nechat svého bratra zemřít. Já jsem nebyl dost silný. Až nadejde den, kdy bude moje srdce opět otevřeno Aman´thulovi, neuchopím kladivo do ruky. Dokud nenajdu toho, jenž mne mého břemene zbaví, budu Aman´thulovi odepřen."
"Nyní vyrazím do světa lidí, otče. Budu hledat toho, jenž měl podíl na smrti mého bratra. Zesílím a zmoudřím. Najdu ty, kterým budu moci říkat bratři. A tentokrát, je ochráním."
Ranpak si na ta slova vzpomínal. Bláhově se domníval, že je nadobro pohřbil za dlouhá léta, při kterých cestoval jako součást bojovníků, jenž chránili trpasličí karavany na cestách mezi Loch Modanem a dalekým severem.
Jenže nyní, když mu Aman´thul ukázal cestu k bratrům a sestrám, kteří jeho pomoc potřebovali, kteří jej přijali mezi sebe jako bratra, byl řetěz okolo jeho srdce zlomen. A po celých desetiletích...ucítil Aman´thulovu přítomnost. Přítomnost něčeho, co hřálo stejně jako srdce výhně. Něco co dodávalo jeho stínem zatemnělému rozumu klid a záři, která jej vedla k vyšším schodům.
Ve stejnou chvíli, kdy Ranpakovo srdce procitnulo, se jeho prsty sevřely okolo topůrka jeho kladiva. Nejdřív toporo držel, potom jej hladil...nakonec jej sevřel tak silně, až mu zběleli klouby. Plamínek v jeho srdce se změnil v hořící pochodeň.
Ranpak Siegmeyer, Kladivonoš a novic Aman´thulova učení...se vrátil ze své daleké cesty a nyní nedovolí, aby jeho blízcí trpěli. Tentokrát ne.
Kolik mám EB ? - Co já vím.
Postavy : Ranpak, Hobaar, Tuzzarak
Zkušenosti ? - Bohaté
Proč ? - Chci zažít další stupeň trpasličího RP.
Kovový řetízek zabušil do hrubé kroužkové zbroje, zlatovousého trpaslíka. Jeho silné prsty, propojeny a svázány řetízkem, drželi svatý symbol Aman´thula co nejsilněji. Trpaslíkovy sazemi zašpiněné oči byli zavřené. Jeho obočí a čelist pevně stáhnuté. Tři měděné kroužky v levém uchu odrážely vábící plameny hořící výhně. Ranpak netušil jak dlouho již zde klečí. Jedno bylo jisté, spousta lidí, s vyjímkou přítomného trpasličího kováře, jej již nutnou dobu pozorovalo. Byli znepokojení. Jak by býti nemohli. Trpaslík si vydobyl pověst vzteklého bojovníka, který jménem trpasličích bohů bojuje a krvácí. Problém byl ten, že trpaslík Ranpak byl znám jako sekerník. Nositel strašlivého "Rozparovače", čtyřbřitvou sekeru, která mu byla jako dar předána od trpasličího kapitána Dun Garokské gardy, Durinem Derynssonem.
Ranpak již ani necítil bolest v levé dlani. Rána, která jej poznamenala více než jakkákoliv jiná. Byla hlubší než rána, která jej nadobro oddělila od jeho bratra. Byla jasnější než magické plameny, jenž stravovaly tělo černokněžníka, se kterým bojoval. Byla bolestivější, než cokoliv co kdy poznal. Ranou a složením krvavého slibu, otevřel Ranpak dveře, o kterých si myslel, že již dávno zůstaly zavřené a již nikdy se neotevřou. Jenže když byla jeho krev propojena s mocným Thénem Darinem, pánem Dun Garoku, roztavila thénova krev jeden z mnoha zámků, které svazovali Ranpakovo srdce. Ranpak Siegmeyer, kladivonoš Dun Garoku.
Ranpak by se té ironii vysmál, kdyby toho byl schopen. Jenže situace byla příliš vážná. Pevný řetěz, jenž obtahoval jeho srdce, jenž držel vinu a hanbu za pevnou slupkou tvrdošíjnosti a hněvu, zmizel. A s ním se do srdce vrátila bolest. Opět viděl nekonečné utrpení, opět cítil strašlivý smutek, stejný smutek jako ze dne, kdy mu lidský chlapec, který zbaběle zaútočil těžkým mečem zezadu, zabil bratra. V těch dobách, v těch dobách byl Ranpak kladivonošem své rodiny a svého domova. Jenže přestože zášť a nenávist stravovaly jeho srdce a rozdrcená lebka mladíka dopadla na zem, nedokázal najít Ranpak uspokojení. Jeho vlastní, neobvyklé svědomí mu našeptávalo, že v této smrtelné ráně nebyla čest. Pouze hněv a nenávist. Nešlo o zášť, kterou mohl cítit k mocnému nepříteli, se kterým by se utkal tváří v tvář. Šlo pouze o ufňukaného chlapce, kterému byla do rukou vražena zbraň a byl stáhnut událostmi, kterým se měl vyhnout. K Ranpakově neskrývané hanbě, nikdy nenašel muže, pro něhož ten chlapec pracoval. A když se ze zbylých kouřících mrtvol stávaly vychladnuté hromádky masa, byl již Ranpak pryč. Se svým bratrem přez levé rameno.
Když se navrátil s bratrovým tělem zpět do Železné Kovárny, skrápěly jeho oči nekonečné slzy, které byly stejně jako nyní zašpiněné sazí a špínou. Chápal jak těžké bude pro jeho otce vidět jednoho z tří synů mrtvého. Tušil jaký hněv ho bude stravovat, tušil jakými výčitkami Ranpaka zavalí...ovšem nic z toho se nestalo. Místo toho přijalo Ranpaka otcovo silné obětí a vousy obou trpaslíků naplnily slzy. Neexistovala možnost jak mohl Ranpak svého bratra zachránit. Aman´thul jej tehdy nevyslyšel a světlo se od něj odvrátilo. Ten samý večer, ohlásil smutkem zmožený Ranpak, že opustí svůj domov, jelikož nedokázal žít se smutkem a hanbou, která jej naplnila pokaždé, když pomyslel na svého nebohého bratra. Jeho otec se ho dlouho snažil přesvědčovat. Sám byl ze ztráty svého milovaného syna zničený, ovšem on, lépe než kdokoliv jiný z rodiny Siegmeyerů chápal, jaké to je ztratit ty, na nichž Vám záleží. Rovněž rozuměl Ranpakovu smutku a touze potom, hledat temnotu na světě. Mladý trpaslík potřeboval v životě cíl...a jeho otec se rozhodl mu ho umožnit.
"A co tvé kladivo synu ? A tvůj slib vůči Aman´thulovi ? Rozhodneš se stát "strážcem karavany", místo toho, abys nadále byl Aman´thulovým novicem ?"
Ranpak si naposledy utřel své slzy. Když pohlédl do očí svého otce, mohl otec rodiny Siegmeyer poznat, že oči jeho syna již vícero slz nesplodí.
"Aman´thul mne nevyslyšel můj otče. Moje srdce je uzavřené jeho moci. Nedokážu cítit jeho sílu, když mé srdce svazuje bolest nad smrtí mého bratra. Tvého syna. Proto se vzdávám i svého titulu kladivonoše. Žádný kladivonoš. žádné trpasličí rodiny by neměl nechat svého bratra zemřít. Já jsem nebyl dost silný. Až nadejde den, kdy bude moje srdce opět otevřeno Aman´thulovi, neuchopím kladivo do ruky. Dokud nenajdu toho, jenž mne mého břemene zbaví, budu Aman´thulovi odepřen."
"Nyní vyrazím do světa lidí, otče. Budu hledat toho, jenž měl podíl na smrti mého bratra. Zesílím a zmoudřím. Najdu ty, kterým budu moci říkat bratři. A tentokrát, je ochráním."
Ranpak si na ta slova vzpomínal. Bláhově se domníval, že je nadobro pohřbil za dlouhá léta, při kterých cestoval jako součást bojovníků, jenž chránili trpasličí karavany na cestách mezi Loch Modanem a dalekým severem.
Jenže nyní, když mu Aman´thul ukázal cestu k bratrům a sestrám, kteří jeho pomoc potřebovali, kteří jej přijali mezi sebe jako bratra, byl řetěz okolo jeho srdce zlomen. A po celých desetiletích...ucítil Aman´thulovu přítomnost. Přítomnost něčeho, co hřálo stejně jako srdce výhně. Něco co dodávalo jeho stínem zatemnělému rozumu klid a záři, která jej vedla k vyšším schodům.
Ve stejnou chvíli, kdy Ranpakovo srdce procitnulo, se jeho prsty sevřely okolo topůrka jeho kladiva. Nejdřív toporo držel, potom jej hladil...nakonec jej sevřel tak silně, až mu zběleli klouby. Plamínek v jeho srdce se změnil v hořící pochodeň.
Ranpak Siegmeyer, Kladivonoš a novic Aman´thulova učení...se vrátil ze své daleké cesty a nyní nedovolí, aby jeho blízcí trpěli. Tentokrát ne.
